K čemu je mi množství vašich obětních hodů, praví Hospodin. Přesytil jsem se zápalných obětí beranů i tuku vykrmených dobytčat, nemám zájem o krev býčků, beránků a kozlů. Že se mi chodíte ukazovat! Kdo po vás chce, abyste šlapali má nádvoří? Nepřinášejte už šalebné obětní dary, kouř kadidla je mi ohavností, i novoluní, dny odpočinku a svolaná shromáždění; ničemnost a slavnostní shromáždění, to nemohu vystát. Z duše nenávidím vaše novoluní a slavnosti, jsou mi jen na obtíž, jsem vyčerpán, když je musím snášet. Když rozprostíráte své dlaně, zakrývám si před vámi oči. Ať se modlíte sebevíc, neslyším. Vaše ruce jsou celé od krve. Omyjte se, očisťte se, odkliďte mi své zlé skutky z očí, přestaňte páchat zlo. Učte se činit dobro. Hledejte právo, zakročte proti násilníku, dopomozte k právu sirotkovi, ujímejte se pře vdovy. Pojďte, projednejme to spolu, praví Hospodin. I kdyby vaše hříchy byly jako šarlat, zbělejí jako sníh, i kdyby byly rudé jako purpur, budou bílé jako vlna. (Izajáš 1,11–18)

Prorok Izajáš se stal mluvčím Boha, jenž otevřel své srdce lidu, o který s láskou pečoval. Láska a jednoznačná slova se vzájemně nevylučují. Řekne-li někdo druhému, co už dále nemůže snášet, neznamená to, že už vzdal svoji důvěru v něj.

Vůdcové lidu jsou s Bohem zapleteni způsobem, jež je mu odporný. Jejich bohoslužba je bezúčelná, nesmyslná a dokonce destruktivní. Bůh toho už má dost (ne však jich); unavuje ho to. Bůh už dál neposlouchá, přeje si už více nevidět.

Přesto je liturgický kalendář dodržován pravidelně; bohoslužby probíhají hladce. Pro Boha není důležité zdokonalení liturgie, nýbrž těch, kteří ji slaví. Oni chtějí sloužit Bohu a ne svým bližním. Nevidí, že Bůh se sjednotil s celým národem, počínaje těmi nejslabšími, vykořisťovanými a bezbrannými. Takže nechávají lid, který jim Bůh svěřil, směřovat ke zkáze.
Jejich bohoslužby se proměnily v naprostou ironii. Jsou nečistí. Přejí-li si sloužit Bohu, musí změnit své způsoby. Musí se omýt a očistit se konáním dobra, pomáháním druhým, vymáháním spravedlnosti. Ti, jež se dostali politicky a společensky na scestí a hrubě zacházejí se slabými a lidmi na okraji společnosti, se odloučili od Boha. Bůh jako pravý vládce je ovšem zve k návratu. Slibuje jim odpuštění, které je očistí a smyje krev, jež volá do nebes a přehlušuje jejich zpěv žalmů.

Tam, kde je Bůh přebývající uprostřed svého lidu uctíván správně, útlak, svévolné použití moci a nespravedlnost končí. Tehdy mohou lidé zpívat Bohu písně chvály, protože smějí volně dýchat a je respektována jejich důstojnost.

To, co je zde líčeno tak dramatickým způsobem, vyjadřuje střízlivěji a stručněji Ježíš, když říká, „Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar.“ (Matouš 5, 23–24).

 Jak propojuji službu Bohu a službu bližním?
 Jak se to uskutečňuje v mé místní církvi?
 Co mohou tato slova znamenat pro ty, kteří se pokouší o budování společnosti, ve které jsou respektována práv všech lidí?