Dopisy z Taizé 
Ikona Přátelství
Slavnost Všech svatých nám připomíná, že jsme obklopeni, a dokonce podporováni množstvím Kristových svědků: těch, kteří odešli před námi, od apoštolů a Panny Marie až po lidi dnešního věku. Můžeme se spolehnout na víru těch, kdo odešli před námi. A jsme zváni, abychom předali víru v Boha zase generaci, která bude následovat po nás.
V Krédu říkáme: „Věřím ve společenství svatých.“ I my jsme součástí tohoto společenství, a tím je slavnost Všech svatých také svátkem nás všech.
Toto společenství svatých neshromažďuje na prvním místě ty, kdo vynaložili obrovské úsilí a vedli mravný život bez jediného zaváhání. Spojuje „svaté ženy a muže všech věků, kteří žili v přátelství s Bohem“. Svatost znamená přebývat v blízkosti zdroje tohoto přátelství. Každému z nás Kristus říká: „Už vás nenazývám služebníky. Nazval jsem vás přáteli.“ (J 15,15)
Kristus nás nepřišel jen učit, ale také nám povědět: Bůh je blízko a je tomu tak po všechny věky. Přestože máme velmi malou víru, Bůh nám stále nabízí své přátelství a očekává, že je budeme opětovat.
Toto představuje i jedna ikona z 6. století. V Taizé ji nazýváme „ikona Přátelství“. Pochází z Egypta. Viděl jsem ji už při své první návštěvě v Taizé v pokoji bratra Rogera, když jsem byl mladý. Později se bratr Roger rozhodl tuto ikonu umístit do chrámu Smíření, kde je do dneška. Vidíme na ní Krista, který pokládá ruku kolem ramen svého přítele a kráčí s ním. Tímto gestem na sebe bere všechna břemena, která tíží jeho přítele. Jméno tohoto člověka je Menas, ale postava na ikoně může znázorňovat každého z nás.
Když hledíme na ikonu Přátelství, už to je modlitba, která nás sjednocuje s Bohem. Ikona ukazuje, co je v samém srdci evangelia: i když je Kristus našemu zraku neviditelný, můžeme se svěřit jeho přítomnosti vzkříšeného Pána. Od svého vzkříšení skrze Ducha svatého pokorně přichází a stojí nám po boku. Nevnucuje se, ale doprovází každého člověka.
Bůh miluje každého bez podmínek. Abychom dnes zpřístupnili křesťanství co největšímu počtu lidí, musíme vyjadřovat to, co je v samém srdci evangelia: Boží velikost se zjevuje jako láska, jako nekonečná schopnost přibližovat se lidstvu.
Toto přátelství, které nám Bůh nabízí, můžeme žít také mezi sebou navzájem. Kristus nás spojuje do jednoho společenství, kterým je církev. Překonávejme tedy rozdělení, která stále obraz církve pokřivují! Kéž bychom dělali vše, co je v našich silách, aby bylo zřejmé, že církev je místem přátelství pro každého! Copak není slavnost Všech svatých oslavou tohoto přátelství?
Mějme odvahu být přáteli zvlášť těm nejchudším. Pozornost věnovaná těm, na které se nejvíc zapomíná, má v naší společnosti, ve které je tolik opuštěných a nepochopených lidí, nedozírnou hodnotu.
V minulých letech jsme během mezinárodních setkání v Taizé rozdali mladým lidem kopie ikony Přátelství. S touto ikonou podnikají malé pouti důvěry k druhým lidem – z jednoho města do druhého, z jedné farnosti do druhé, na místa utrpení, do nemocnic a domovů pro opuštěné děti.
A v těch nejzranitelnějších lidech objevují odraz přítomnosti. V evangelijním podobenství jim Kristus říká: když navštěvujete nejposlednější z mých bratrů a sester, jsem to já, s kým se setkáváte. (viz Mt 25, 31–41)
Bratr Roger nám připomínal, že každého dne si musíme vybrat mezi všedností a svatostí. V každé chvíli můžeme reagovat na Boží volání „Buďte svatí!“ (Lv 19,2) Vybrat si svatost neznamená nezbytně dělat víc. Krok, ke kterému jsme voláni, je milovat víc. A protože láska vyžaduje celou naši bytost, aby se mohla projevit, je na nás, abychom bez jakéhokoli váhání nacházeli cesty jak být pozornější k našim bližním.
Je tolik lidí žijících svatě ve skrytosti a tichosti! A kolik mužů a žen si toho není vědomo! A aniž by si to uvědomovali, už zaujali své místo v tomto obrovském zástupu svědků, kteří už od dob Abraháma a Marie věřili, že „u Boha není nic nemožného“. (Lk 1,37)