Dopis 2005

Myšlenky o pokoji

Tento dopis napsal bratr Roger z Taizé u příležitosti evropského setkání mladých v Lisabonu.

„To, co s vámi Bůh zamýšlí, jsou myšlenky o pokoji, nikoli o zlu. Bůh vám chce dát naději do budoucnosti.“ [1]

Mnoho lidí dnes touží po míru, po tom, aby hrozby násilí přestaly sužovat lidstvo.

I když leckdo pohlíží na budoucnost s obavami a je svazován strachem, na celém světě žije také mnoho mladých lidí, kteří jsou plní vynalézavosti a kreativity.

Tito mladí lidé se nenechávají polapit do sítí malomyslnosti. Vědí, že Bůh nás nestvořil k pasivitě; život je pro ně víc než pouhá hříčka osudu. Dobře si uvědomují, že nedůvěřivost či ztráta odvahy mohou člověka paralyzovat.

Proto se tito mladí lidé z celého srdce snaží být strůjci budoucí doby pokoje, nikoli zla. Vyzařují tak kolem sebe svým životem světlo víc, než mohou tušit.

Mnozí přinášejí pokoj a důvěru tam, kde vládnou rozpory a napětí. Snaží se vytrvat i tehdy, když na ně doléhá tíha zkoušek či neúspěchů. [2]

Hlasy mladých lidí, které se ozývají pod hvězdným nebem letních večerů v Taizé, k nám občas pronikají otevřenými okny. Nepřestáváme žasnout nad tím, že přichází v tak velkém počtu, aby hledali a modlili se. Tehdy si s bratry říkáme: jejich toužebná očekávání pokoje a důvěry jsou jako ty hvězdy – světélka uprostřed noci.

Žijeme v době, kdy si mnoho lidí klade tuto otázku: Co je to vlastně víra? Víra je docela prosté spolehnutí se na Boha, nepostradatelný, celý život znovu a znovu obnovovaný elán důvěry.

V každém člověku mohou být pochybnosti. Ty nás však nemusí nijak znepokojovat. Chtěli bychom především naslouchat Kristu, jeho tichému hlasu, jenž promlouvá v našem srdci: „Neboj se! I když máš pochybnosti, Duch svatý tě nikdy neopustí.“ [3] Bůh existuje nezávisle na naší víře nebo našich pochybnostech. Ani tehdy, když jsou v nás pochybnosti, Bůh se od nás nevzdaluje.

Jsou lidé, kteří došli k tomuto nenadálému objevu: Boží láska může růst i v srdci zasaženém pochybnostmi. [4]

Hle, jedna z prvních Kristových slov v evangeliu: „Šťastní, kdo mají prosté srdce!“ [5] Ano, šťastný, kdo směřuje k prostotě: prostotě srdce a jednoduchosti žití.
Prosté srdce žije přítomným okamžikem, touží přijímat každý den jako dnešek s Bohem.

Duch prostoty probleskuje také v tiché radosti a svěžesti srdce.

Prosté srdce přijímá, že jsou tajemství víry, kterým nerozumí. Může si říci: „To, co mi uniká, jiní chápou a osvěcují mi cestu.“ [6]

Kdo žije v jednoduchosti, dokáže být nablízku ubohým a zmírňovat bolesti tam, kde je nemoc, bída, hlad… [7]

I naše modlitba může být prostá. Myslíme si, že k modlitbě je třeba množství slov? [8] Není tomu tak. Někdy jen několik třeba i nešikovných slov stačí k tomu, abychom vše, naše obavy a naše naděje, svěřili Bohu.

Když se odevzdáme Duchu svatému, nalezneme cestu vedoucí od obav k důvěře. [9]

Tehdy mu řekneme:
„Duchu svatý, dej nám,
abychom se v každé chvíli obraceli k tobě.
Tak často zapomínáme, že v nás přebýváš,
že se v nás modlíš a v nás miluješ.
Tvá přítomnost v nás je důvěrou
a stálým odpuštěním.“

Ano, Duch svatý v nás rozžíhá světlo, jehož byť jen nepatrný záblesk probouzí v našem srdci touhu po Bohu. A prostá touha po Bohu je již modlitbou.

Modlitba neosvobozuje od úkolů ve světě. Naopak. Je vlastně jednou z nejodpovědnějších činností člověka: prohlubování prosté a pokorné modlitby nás uzpůsobuje k tomu, abychom byli schopni milovat a říkat to svým životem.

Jak se přiblížit k jednoduchosti nezbytné pro život podle evangelia? Kristus jednoho dne řekl svým učedníkům tato slova, která nám ukazují směr: „Nechte děti a nebraňte jim jít ke mně; neboť takovým patří království nebeské.“ [10]

Kdo dostatečně vypoví, co některé děti dokáží předávat svojí důvěrou? [11]

A tak bychom chtěli Boha prosit: „Bože, který nás miluješ, dej abychom byli lidé pokorní, obdař nás velkou prostotou v naší modlitbě, v našich mezilidských vztazích, v naší otevřenosti pro druhé.“

Ježíš Kristus nepřišel na svět, aby soudil, ale aby lidem otevřel cesty společenství.

Již dva tisíce let je Kristus s námi skrze Ducha svatého [12] a jeho tajemná přítomnost se zkonkrétňuje ve viditelném společenství [13] , které shromažďuje ženy, muže a mladé lidi povolané k životu v jednotě a svornosti. [14]

Křesťané však ve své historii zažili mnohé otřesy, které způsobily, že ti, kteří vyznávají stejného Boha lásky, se ocitli v odloučení.

Obnova jednoty je dnes naléhavá a nemůže být do nekonečna odkládána na později. [15] Uděláme všechno pro to, aby se v křesťanech probudil duch společenství? [16]

Mnoho křesťanů již bez dalších prodlev, zcela pokorně a zcela jednoduše, uskutečňuje společenství jedněch s druhými tam, kde žijí. [17]

Svým vlastním životem chtějí zpřítomňovat Krista pro mnohé další. Ví, že církev neexistuje sama pro sebe, ale pro svět, v němž má být kvasem pokoje.

„Společenství“ je jedno z nejkrásnějších označení církve: nemůže v ní být místo pro vzájemné odsuzování a strohost; zůstane jen průzračnost, dobrota srdce, milosrdenství… a otevřou se brány svatosti.

V evangeliu můžeme objevit tuto překvapivou skutečnost: Bůh nepůsobí ani strach ani obavy, Bůh nás může jedině milovat.

Přítomností svého svatého Ducha Bůh proměňuje naše srdce.

A v docela prosté modlitbě můžeme vytušit, že nikdy nejsme sami: Duch svatý v nás podněcuje společenství s Bohem, společenství, které bude navěky trvat v životě, který nekončí.

[1Tato slova byla napsána šest set let před Kristem: viz Jeremjáš 29, 11 a 31, 17

[2V letošním roce, kdy deset nových zemí vstoupilo do Evropské unie, si mnoho mladých Evropanů uvědomuje, že žijí na kontinentu, který po minulosti poznamenané rozkoly a konflikty hledá svoji jednotu a jde kupředu po cestě míru. Situace napětí, nespravedlnosti a někdy i násilí, které ještě přetrvávají, však vzbuzují pochybnosti. Odtud plyne potřeba vytrvalosti: úsilí o mír je jedním ze základů budování Evropy. Toto dílo by nás však přestalo zajímat, kdyby jeho jediným cílem byla vidina silnějšího a bohatšího kontinentu a kdyby Evropa podlehla pokušení uzavřít se uvnitř svých hranic. Evropa nachází plně svoji identitu jen tehdy, když zůstává otevřená ostatním světadílům a je solidární s chudými národy. Její budování má smysl jen tehdy, je-li pojato jako etapa na cestě k posílení míru v celé lidské rodině. Proto nazýváme-li naše setkání na přelomu roku „evropské setkání“, ještě raději se na něj díváme jako na „pouť důvěry na zemi“.

[3Viz Jan 14, 16–18 a 27.

[4F. M. Dostojevskij jednoho dne napsal ve svých Denících: „Jsem dítětem pochybnosti a nevíry. Kolik trápení mě stála a stojí ta tužba věřit, která je v mé duši o to silnější, oč více je ve mně protikladných argumentů. Mé ‚hosana‘ se pročistilo v tavicím kelímku pochybností.“ Přesto mohl Dostojevskij pokračovat: „Není nic krásnějšího, nic hlubšího, nic dokonalejšího než Kristus; nejen že není, ale ani být nemůže.“ Jeho horoucí láska ke Kristu neochabuje ani ve chvíli, kdy tento člověk, patřící Bohu, dává vytušit, že v něm koexistuje nevíra s vírou.

[5Matouš 5, 3

[6I když naše důvěra zůstane křehká, neopíráme se jen o svoji víru, ale o důvěru všech těch, kteří nás předešli a těch, kdo nás obklopují.

[7Světový potravinový program OSN nedávno zveřejnil mapu míst ve světě, kde lidé trpí hladem. Navzdory dosaženému pokroku v posledních letech, 840 miliónů osob, z toho 180 miliónů dětí mladších pěti let, stále hladoví.

[8Viz Matouš 6, 7–8

[9Na této cestě odevzdání se Bohu můžeme být posilováni jednoduchými, jakoby do nekonečna opakovanými zpěvy, jako např.: „Jen Bůh mé duši dává spásu a mír“. Takový zpěv pak vyvěrá v tichosti srdce v každém okamžiku, při práci, při odpočinku…

[10Matouš 19, 14

[11Jeden devítiletý chlapec, který nějaký čas přicházel na naši společnou modlitbu, mi jednoho dne řekl: „Tatínek od nás odešel. Vůbec ho nevídám, ale pořád ho mám rád a modlím se za něj.“

[12Viz 1. Petrův 3, 18; Římanům 1, 4 a 1. Timoteovi 3, 16

[13Toto společenství se nazývá církev. V Božím srdci je církev jedna, nemůže být rozdělená.

[14Čím víc se přibližujeme evangeliu, tím víc se přibližujeme jedni k druhým; bolestná rozdělení postupně mizí.

[15Kristus nás vyzývá, abychom se smířili bez meškání. Nemůžeme zapomínat na jeho slova v Matoušově evangeliu: „Přinášíš-li svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, jdi se nejprve smířit“ (Mt 5, 23) – „Jdi nejprve!“, nikoliv „Odlož to na později!“

[16V Damašku, v oblasti tak velmi zkoušeného Blízkého východu, sídlí Antiošský pravoslavný patriarcha Ignác IV., od nějž pochází tato závažná slova: „Ekumenické hnutí ochabuje. Co zůstalo z prorockých událostí jeho začátků, za nimiž stáli, mezi jinými, osobnosti jako Jan XXIII. a patriarcha Athénagoras? Naše rozkoly činí Krista nepoznatelným a jsou v rozporu s jeho vůlí viditelné jednoty církve, „aby svět uvěřil“.Vyvstává před námi naléhavá potřeba prorockých iniciativ, které by vyvedly ekumenismus z křivolakých uliček, ve kterých se, jak se obávám, ztrácí. Nezbytně potřebujeme proroky a svaté, kteří by našim církvím dopomohli k obrácení skrze vzájemné odpuštění.“

[17Při své návštěvě Taizé 5. října 1986 nám papež Jan Pavel II. řekl tato slova, kterými naznačil cestu k jednotě: „Chcete být podobenstvím společenství a budete tak napomáhat všem, se kterými se setkáváte, aby zůstali věrni své církevní příslušnosti, která je plodem výchovy, a otázkou svědomí a aby vstupovali stále hlouběji do tajemství společenství, jímž je církev v Božím plánu.“

Printed from: http://www.taize.fr/cs_article1563.html - 16 October 2019
Copyright © 2019 - Ateliers et Presses de Taizé, Taizé Community, 71250 France