Maďarsko

Doprovázení uprchlíků

Ferenc, otec rodiny, která žije už několik let v Taizé, kde pomáhá s příjmem poutníků, se vydal setkat s uprchlíky přicházejícími v desítkách tisíc do Maďarska. Jelikož sám pochází z Maďarska, připravuje také tři mladé dobrovolníky z Taizé na jejich několikatýdenní pobyt v malém provizorním společenství. Píše:


(Foto: Kristóf Hölvényi

Kolem poledne jsme s Kristófem, mladým fotografem, se kterým se známe, dorazili na hranici mezi Maďarskem a Srbskem. Za tichou vesnicí Röszke se před námi po obou stranách úzké venkovské sotva dlážděné cesty rozprostřel tábor o velikosti dvou nebo tří hektarů. Byly tam stany všech barev, několik větších stanů, dva skleníky z blízkého hospodářství předělané, aby se v nich dalo spát, čtyřicet mobilních toalet a ohromné množství lidí. Bylo to místo, kudy uprchlíci přicházeli do Maďarska. U vchodu, který byl nejblíž vesnici, dva němečtí dobrovolníci řídili dopravu a směrovali všechna auta k provizornímu parkovišti v poli. Dál pouštěli jen těch několik maďarských policejních aut, zdravotníky a dodávky s pomocí pro uprchlíky, kterou poskytovala nejrůznější sdružení.


foto: Kristóf Hölvényi

Po kolejích, které v příhodném úhlu protínají zpevněnou cestu, neprojel vlak už celé roky. To je štěstí, protože proud procházejících lidí byl hustý a bez přestávek. Představte si to asi jako příjezd skupin na evropské setkání: nepřetržitá řada poutníků, kteří přicházejí pěšky z jihu a míří na sever.

Okamžitě jsem byl ohromen množstvím rodin s dětmi, někdy s miminky v kočárcích, které zrovna pro chůzi po pražcích nebyly příhodné, těhotných žen a mužů i žen úctyhodného věku, kterým pomáhali mladší. Stál jsem tam dobrou půlhodinu a nebyl schopen se pohnout nebo promluvit, jen jsem polykal slzy. Zavazadla, která si nosili, byla obecně mnohem menší, než ta, která si vozí mladí lidé na týden do Taizé. Ti, kteří byli nejlépe vybaveni, měli turistické batohy, ale mnozí lidé měli jen igelitky, jako kdyby se vraceli domů z nákupu.

Vydali jsme se s Kristófem až k hranici se Srbskem proti proudu uprchlíků. Vypadali vyčerpaně a docela ustrašeně, ale rychle se začali usmívat po prvních slovech, která jsme si mohli v arabštině nebo angličtině vyměnit: „marhaban, salam alejkum, welcome…“ Několik metrů od hranice stál na maďarské straně onen železný plot, ostudná zeď postavená 25 let po pádu železné opony. Tehdy ještě bylo místo, kudy vedou koleje, otevřené a právě tudy všichni procházeli. Na srbské straně jsme ušli několik set metrů. Strážci hranice a několik maďarských vojáků nás beze slova pozorovali, na srbské straně jsme žádnou úřední osobu neviděli. Na tento přechod mezi dvěma zeměmi se upírala pozornost světových médií a byly tu vidět kamery nejrůznějších televizních společností…


foto: Kristóf Hölvényi

Zpátky v Maďarsku jsem mluvil s lidmi z maďarské pobočky Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, kteří přijeli z Budapešti a prováděli u brány sčítání. Byla mezi nimi i jedna Syřanka, která neustále opakovala arabsky nejdůležitější informace pro nově příchozí: „Po asi deseti minutách chůze narazíte na záchytný tábor, kde je jídlo, lékaři, stany, abyste si mohli odpočinout, oblečení, obuv a deky, pokud chcete zůstat přes noc. Modré maďarské autobusy vás převezou do uprchlického tábora, kde můžete vyplnit žádost o azyl.“

Podle Dublinské dohody, kterou se Maďarsko snažilo více méně dodržovat, musí uprchlík podat žádost o azyl v první zemi Evropské unie, do které dorazí. Zde musí vyplnit formulář a nechat si sejmout otisk prstu. Tento poslední bod děsil mnoho lidí… Během soboty 12. září maďarské úřady převezly autobusy 4500 lidí do různých uprchlických táborů. Lidé z OSN nám ovšem neoficiálně prozradili, že do 22:00 napočítali 11 tisíc lidí, kteří přešli hranici. Ti, kteří nenastoupili do autobusů, se vydali poli s kukuřicí, která byla v tomto ročním období obzvlášť vysoká, sami na cestu. Většina se vydala přímo k pašerákům, kteří čekali na blízké benzínce (1,5 km). I nám nabídli, že nás za 100 eur vezmou do Budapešti vzdálené asi 220 km. Sazbu pro Vídeň nebo Mnichov se nám zjistit nepodařilo. Nejchudší pokračovali k nejbližšímu vlakovému nádraží, ale často je zastavila policie, která celou oblast střežila.

Bylo úžasné vidět, jak byl záchytný tábor organizován bez nějaké centrální koordinace a jak tu všemožné druhy organizací pracovaly bok po boku. Byl to jiný obraz Maďarska a střední Evropy, který média nebyla schopná vždy zachytit. Viděl jsem mladé lidi z Budapešti, kteří přijeli autem a ptali se, jestli mohou pomoct. Za pět minut už měli na tričku cedulku „dobrovolník“ a rozdávali jídlo nebo sbírali odpadky, které se kupily po okrajích tábora ve stále vyšších hromadách. Jsem přesvědčen, že v maďarské společnosti začalo něco podstatného a že mnozí lidé by dnes rádi pokračovali v poskytování konkrétní pomoci dlouhodobým uprchlíkům. Ano, je pravda, že někteří politici hrají strašnou politickou hru, kde jsou nejdůležitější nadcházející volby. Ano, maďarským biskupům činí potíže interpretovat slova papeže Františka. Ano, v populaci se ozývá skutečný strach, kterému se musí naslouchat a který je nutné pochopit. Ale bylo tu tolik dobré vůle, tolik lidí v ulicích, na nádražích a tolik lidí spontánně přišlo na hranice pomáhat uprchlíkům. Všichni tito lidé prokázali, že pohostinnost není v naší společnosti prázdné slovo, ale že stále existuje.

Mladí dobrovolníci z Taizé, kteří dorazili až po uzavření hranic maďarskými úřady 15. září, pravděpodobně neuvidí tak velké davy uprchlíků procházející Maďarskem, jak tomu bylo poslední tři nebo čtyři týdny. Ale někteří uprchlíci jsou stále tady, některé posílají zpět do Maďarska jiné evropské země, další stále přicházejí ze Srbska, Chorvatska a Rumunska. Pašeráci vydělávají celá jmění. Proto myslíme, že v současnosti bude nejužitečnější, abychom přispěli k programu, který zahájili jezuité, „Hospes venit, Christus venit“. Tento program se snaží:
1. shromažďovat nabídky pomoci uprchlíkům a poskytovat pomoc v naléhavých případech;
2. vést dialog v maďarské společnosti;
3. pomáhat s integrací uprchlíků, kteří v Maďarsku požádají o azyl.

Současný projekt

Dobrovolníci z Taizé budou denně docházet do bývalého sirotčince severně od Budapešti, kam se svážejí nezletilí uprchlíci, kteří do Maďarska dorazili bez rodičů. Chtěli bychom těmto dětem, které přišly o všechno, pomoct a zpříjemnit jim pobyt.

„Hospes venit, Christus venit“

Printed from: http://www.taize.fr/cs_article19613.html - 12 November 2019
Copyright © 2019 - Ateliers et Presses de Taizé, Taizé Community, 71250 France