Valencie

Promluvy bratra Aloise

Bratr Alois po každé večerní modlitbě setkání pronese krátkou promluvu k účastníkům. Na této stránce najdete jejich přepis.

Bratr Alois, Valencie, čtvrtek 31. prosince 2015 večer

Byli jsme zde ve Valencii tak vřele přijati. Chtěl bych poděkovat rodinám, farnostem, představitelům církví a všem lidem z veřejné správy na městské i státní úrovni, kdo umožnili hladký průběh našeho setkání.

Každý večer jsem mluvil o Sýrii a mnozí z vás si lámou hlavu: co můžeme tváří v tvář násilí dělat? V Sýrii jsem slyšel tuto odpověď: můžeme vyjadřovat, že Bůh násilí nechce, ale že Bůh je láska. A to nejen slovy, ale i svým životem.

Ukazujme, že je církev společenstvím lásky: tím, že budeme k těm, kdo jsou kolem nás, otevření, že budeme pohostinní, budeme bránit utlačované a rozdělíme se o to, co máme.

Znamení naděje nás povzbuzují, abychom do naší společnosti vnesli větší bratrství. Jedno takové znamení nám dávají stále častější iniciativy sdílení, např. s těmi, kdo zakoušejí tvrdý úděl nezaměstnanosti, nebo s uprchlíky.

My v Taizé máme radost, že jsme v nedávné době mohli na našem kopci přijmout jednu křesťanskou rodinu z Iráku. Je zde s námi ve Valencii.

Hostíme také jedenáct mladých muslimských uprchlíků ze Súdánu a Afghánistánu. Během jednoho jídla nám řekli, že ty, kdo využívají islám k páchání ukrutností, odsuzují.

Takový prostý kontakt s muslimy mění naše postoje. Chceme jako křesťané objevit, jak je Bůh přítomen i v ostatních náboženstvích. A společně s nimi musíme prohlásit, že není možné násilí obhajovat Božím jménem.

Další znamení naděje: mnozí lidé si uvědomují, že bratrství a milosrdenství se musí vztahovat i k naší podivuhodné planetě a všemu stvoření. Země je náš společný domov. Solidarita s celým stvořením je také jedním ze způsobů, jak hledat pokoj.

Nešetrné využívání bohatství země bez ohledu na solidaritu s budoucími generacemi je nespravedlivé a sobecké. K budoucnosti pokoje může každý přispět sdílením a tím, že si zvolí střídmý životní styl.

Vytrvejme v modlitbách za mír. Nemohli bychom všichni věnovat každou neděli večer půl hodiny tiché modlitbě v kostele? Půl hodiny, ve které bychom nejprve Bohu svěřili země a národy, které trpí násilím, ale také, abychom Kristův pokoj přijali v sobě.

Doufáme, že v dnešní době, kdy existuje riziko prohlubování nejistoty, se naše pouť může během těchto dní podílet na budování Evropy ve své úžasné různorodosti: Evropy, jejíž národy jsou spolu více sjednocené a která je solidárnější s ostatními světadíly.

Letos bychom my, bratři, chtěli žít nové znamení solidarity mezi kontinenty. V únoru se dva bratři vydají žít na Kubě a vytvořit malou fraternitu, kde bude vládnout bratrství a sdílení. Jsem potěšen, že tuto novinu můžu oznámit zde ve Španělsku, které mělo ke Kubě vždy blízko.

Všichni doma usilujeme, abychom ve svém okolí vydávali svědectví pokoji. Zapamatujme si: život každého z nás se může stát světýlkem pokoje, které září ve tmách, i když se někdy může zdát, že tento plamínek je slabý a mihotavý.

Vzkříšený Kristus nás svou tajemnou přítomností doprovází. Pokorně se nás ptá, jako se v evangeliu ptal Petra: „Máš mne rád?“ A stejně jako Petr bychom chtěli odpovědět: „Ty víš všecko, ty víš také, že tě mám rád.“

Bratr Alois, Valencie, středa 30. prosince 2015 večer

Když jsem trávil Vánoce v Sýrii, pochopil jsem lépe, jak je pro lidi této země vyčerpávající vědět, že bitevní zóny nejsou nikdy daleko. Už si zvykli na zvuk bomb.

Chtěl bych dnes večer připomenout nejsilnější slova, která jsem v Sýrii slyšel. Vyslovil je jeden mladý člověk, který řekl: „Povězte v Evropě, řekněte na setkání ve Valencii, že většina Syřanů vždycky žila a chce stále žít společně s ostatními náboženstvími.“

A tento mladý Syřan smutně dodal: „Ale náš hlas není slyšet. Nejhlasitější je hluk zbraní.“

Tváří v tvář násilí, kdykoli se objeví, dojdou někteří lidé k otázce: kde je Bůh? Bůh je zde a trpí spolu s oběťmi. A my o tom máme vydávat svědectví svým soucitem a milosrdenstvím.

Někdy dovolíme strachu, aby nás zhypnotizoval. Odolávat strachu neznamená, že musí zmizet, ale že se jím nenecháme paralyzovat.

Jedinou cestou, jak připravit budoucnost pokoje, je obnovení bratrství mezi lidmi. Nesmíme dovolit, aby do našeho srdce vstoupilo odmítání ostatních, protože to je zárodek barbarství.

Bratrství je cesta, kterou otevřel Ježíš. Mluví o něm v podobenství o milosrdném Samaritánovi, které jsme právě četli a které popisuje ikona Milosrdenství, kterou tu máme před sebou.

My, křesťané, tvoříme dohromady viditelnou církev, ale věříme, že evangelium vytváří širší společenství: v Božím srdci všichni lidé patří do jedné rodiny. Přijali jsme rozmanitost této lidské rodiny úplně? Pokud ne, nebudeme schopni se k všeobecnému bratrství přihlásit.

Zítra budete hledat cesty, jak rozšířit milosrdenství do jeho sociálních rozměrů: jak překonat strach z cizinců, kulturních rozdílů, jak pomoct utvářet novou tvář naší společnosti, kterou jí dává migrace?

Toto všeobecné bratrství, které připravuje pokoj, se snažíme žít přijímáním mladých lidí ze všech prostředí v Taizé i pokračováním „pouti důvěry na zemi“ se setkáními na všech kontinentech.

Příští léto se po týdnech setkání v Taizé uskuteční setkání mladých v Africe. Bude důležité naslouchat tomu, co říká Duch prostřednictvím mladých afrických generací, které v sobě nesou tak silnou vitalitu. Několik tisíc mladých lidí ze západní Afriky – a mladí lidé z ostatních kontinentů jsou zváni také – se shromáždí v beninském Cotonou k setkání od 31. srpna do 4. září. Jsme rádi, že tu s námi dnes jsou dva mladí duchovní z Beninu, jeden katolický a jeden protestantský.

Na konci roku 2016 se bude konat 39. evropské setkání [http://www.taize.fr/en_article20056.html].

Bratr Alois, Valencie, úterý 29. prosince 2015 večer

Na začátku modlitby:

V posledních letech nám několikrát přišlo pozvání, abychom evropské setkání uspořádali ve Valencii. Před rokem, když jsem ohlašoval, že to tento rok bude možné, jsem mladým Španělům řekl: Jste duchovními syny a dcerami svaté Terezie z Ávily, jejíž pětisté výročí slavíme, stejně jako svatého Jana od Kříže. Oni ve Španělsku probudili mystický život. Nyní je vaše generace povolána zažehnout ve své zemi opět oheň víry.

Do Valencie se vydáváme tento oheň přijmout, aby se mohl rozhořet po celé Evropě. Přijíždíme sem objevit bohatství rozmanitosti španělských regionů. Chceme poděkovat panu arcibiskupovi, drahému kardinálovi Cañizaresovi, a celé církvi Valencie, že nás tak skvěle přijali. Nyní k nám promluví pan kardinál a já řeknu několik slov na konci modlitby.

Na konci modlitby:

Včera večer jsem vám pověděl, že jsem Vánoce strávil v Sýrii. Před tím jsem byl v Libanonu. Libanon je zaplaven uprchlíky. Na čtyři miliony místních obyvatel jsou jich zde dva miliony.

V údolí Bikáa jsme navštívili provizorní tábory. Stejně jako v Sýrii na mě udělala dojem starost, kterou všichni mají o děti. V jednom táboře pro děti, dokonce i velmi malé, organizovali sami uprchlíci improvizované školy. Několikrát jsem slyšel, že vyučování dětí je pro lidi priorita.

Další prioritou pro ně bylo žít společně ve své rozmanitosti. Libanon nám posílá tento vzkaz: je možné žít společně, i když patříme k rozdílným náboženstvím. Tato země je založena na vzájemném respektu. I po různých zkouškách, které dosáhly dokonce občanské války, se Libanonci vždy vrátili k tomuto ideálu. Modleme se s nimi, aby tak mohli pokračovat.

Dnes jste četli podnět, abychom se všichni svěřili Božímu milosrdenství, které navždy zůstane tryskajícím pramenem. Příští rok bychom chtěli věnovat hledání, jak milosrdenství žít, a připojíme se tím k roku milosrdenství, který zahájil papež František. Doufáme, že takto objevíme, že církev je především společenstvím lásky a odpuštění. Zítra ráno o tom budete mluvit dále.

Samozřejmě se stává, že naše společenství, farnosti, sbory a skupiny jsou často vzdálené tomu, o čem sníme. Ale Duch svatý, který v církvi přebývá, nám dává, abychom chodili po cestách odpuštění.

Milosrdenství a soucit jsou evangelijní hodnoty, které mohou být odpovědí na zkoušky, kterým čelí naše společnost; jsou schopné přerušit spirálu násilí mezi lidmi. Mnozí křesťané po celém světě pro smíření a pokoj nasazují život. V křesťanské historii vyzývali mnozí mučedníci k lásce a odpuštění.

Odpuštění je slovo, které nám nepřichází na jazyk často. Jsou dokonce situace, kdy odpustit nemůžeme. Ale můžeme aspoň Kristu svěřit ty, kdo páchají zlo, a jako on na kříži říct: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“

Aby se církev mohla stát ještě víc společenstvím lásky a smíření, musíme jako křesťané najít odpověď na tuto naléhavou otázku: jak ukázat, že je možná jednota i při respektování pluralismu?

Abychom mohli ve smíření křesťanů pokročit, je nezbytné, abychom se vzájemně lépe poznali, nejen na Západě, ale i mezi křesťany Východu a Západu. Proto jsme se s bratry a mladými lidmi z různých zemí několikrát vydali na poutě – do Istanbulu, Moskvy, Kyjeva a Lvova.

Tyto poutě byly tak příznivě přijaté, že v příštím roce se vydáme na další takovou návštěvu, tentokrát do Rumunska. Patriarcha Daniel souhlasil, abychom se se 150 mladými lidmi zúčastnili oslav pravoslavných Velikonoc v Bukurešti od 28. dubna do 1. května 2016.

Jsme si vědomi, že máme jako křesťané specifický dar připravovat cesty pokoje a důvěry na zemi? Jsme Kristovo tělo a společenství mezi těmi, kdo Krista následují, se může stát přesvědčivým znamením smíření uprostřed lidstva.

Bratr Alois, Valencie, pondělí 28. prosince 2015 večer

Je to pro každého z nás velká radost, že jsme mohli přijet do Valencie a být spolu v tomto krásném městě. Děkujeme těm, kdo nás zde přijali. Chtěl bych jim dnes večer poděkovat ve valencijštině: (ve valencijštině) Děkujeme mladým i starším lidem tohoto města a jeho okolí, děkujeme rodinám a farnostem. Jsme dojati vřelostí vašich srdcí.

V sobotu jsem přijel přímo ze Sýrie, kde jsem strávil Vánoce. Předtím jsem byl v Libanonu, kde jsem se připojil ke dvěma svým bratrům, kteří zde byli už dva měsíce. Střední východ od nás není daleko a to, co se tam děje, má vliv i na nás v Evropě.

Všichni, se kterými jsem se v Sýrii setkal, říkali: „Modlete se za nás.“ Slyšme jejich výzvu a svěřujme Bohu všechny, kdo na Středním východě trpí násilím. Nosme v sobě palčivé otázky, na které se ptají: Proč všechno to násilí? Kde je Bůh?

Vánoce jsem strávil v syrském městě Homs. Míra destrukce je tu nepředstavitelná. Většina města je v ruinách. Je to město duchů. Některé rodiny se nyní vrací a chtějí se v těchto ruinách, bez vody nebo elektřiny, znovu usadit.

Před zničenou řeckokatolickou katedrálou v centru města uspořádali místní křesťané vánoční oslavu pro děti. Několik mladých lidí připravilo dárky. Děti zpívaly. Sotva jsem kdy zažil vánoční oslavu, kde by bylo poselství evangelia o míru cítit tak silně.

O Vánocích si připomínáme, že Ježíš přišel vydat svědectví o nekonečném Božím milosrdenství. Násilí, které se proti němu rozpoutalo, nemohlo překonat jeho lásku.

Po celém světě dnes nové formy utrpení, migrační, ekologické a sociální, představují společnou výzvu pro nevěřící stejně jako věřící různých náboženství a volají po nových formách solidarity.

S chladnou hlavou chceme odolávat strachu a prosit Boha: Ukaž nám, jak můžeme bez odkladů přispět k tomu, aby v našem okolí i daleko od nás mohl tvůj pokoj zářit uprostřed lidstva a v celém stvoření.

Co můžeme dělat tváří v tvář konfliktům? Když už propuknou, je často příliš pozdě. Je neobyčejně těžké přerušit spirálu nenávisti a pomsty. Rány jsou příliš hluboké na to, aby srdce mohlo najít pokoj.

Není mnohem lepší nezavírat oči před způsobem, jak konflikty propukají? Musejí se změnit srdce. Pokoj musí vytrysknout z hlubokého pramene. A tento pramen je v pokoji, který nám předává Bůh. Ano, mír ve světě začíná v srdci.

Abychom se mohli stát ženami a muži pokoje, potřebujeme odvahu. Je to evangelijní odvaha, odvaha milosrdenství, která nás vede k otevření svého srdce všem lidem bez výjimky.

Během těchto dnů ve Valencii a v celém příštím roce budeme společně hledat, jak v sobě tuto odvahu milosrdenství probudit. K tomu také všichni dostali pět konkrétních podnětů. Jsou v brožurce, kterou jste obdrželi.

Zítra budete mluvit o prvním podnětu, který nás vede k tomuto prameni: jak se svěřit Bohu, který je milosrdenství? V Ježíšově podobenství, které jsme dnes večer četli, syn nejprve svého otce opouští, ale pak se k němu vrací, svěří se mu a objevuje v tomto přijetí svým otcem obraz nekonečného Božího milosrdenství. Tam je náš pramen.

Printed from: http://www.taize.fr/cs_article19931.html - 12 November 2019
Copyright © 2019 - Ateliers et Presses de Taizé, Taizé Community, 71250 France