Jaro 2016

Na ostrově Lesbos s těmi, kdo museli všechno opustit

Jedna mladá Portugalka, která pobývala několik měsíců v Taizé jako dobrovolnice, Sara Sofia, nyní pracuje na ostrovu Lesbos v uprchlickém táboře. Článek byl napsán při příležitosti návštěvy papeže Františka, patriarchy Bartoloměje a athénského arcibiskupa Jeronýma v uprchlickém táboře na ostrově Lesbos.

„Pracuju jako dobrovolnice v uprchlickém táboře na řeckém ostrově Lesbos. Mým hlavním úkolem je rozdávat oblečení, obuv a hygienické potřeby pro lidi, kterým se podařilo překonat nebezpečnou plavbu mezi Tureckem a Řeckem na malých gumových člunech, často jen se špatně vyrobenými záchrannými vestami.

Od lidí, kteří na Lesbos dorazí, si vyslechnu mnohé příběhy, které se mnou zůstávají dlouho po té, co tito lidé pokračují v cestě na evropskou pevninu, kde hledají místo, kde by byli přijati.

Setkala jsem se s malým chlapcem z Íránu, který si přál najít si v Evropě kamarády a mít příležitost zahrát si na ulici fotbal. Ptal se mě, jestli si myslím, že na něj lidé budou hodní a jestli bude moct chodit do školy.

Potkala jsem také ženu, která se vydala na cestu sama se svým synem a kterou během cesty pašeráci několikrát znásilnili. Jejího syna tito muži týrali a zdrogovali. Mluvila o tom, jak často sbírala odvahu, aby sebe i svého syna zabila a ukončila tak trápení, které museli prožít, když prchali ze své válkou rozvrácené země.

Jednou jsem si s několika dětmi kreslila a jedna holčička mi podala kresbu, kterou právě dokončila. Jedna kresba zobrazovala její rodinu v domě, na který padaly bomby. Na druhém byla loď, ve které se plavili, lidé uvnitř plakali a další se topili v moři.

Je těžké najít pro moje zdejší zážitky slova. Někdy v noci je mým úkolem najít způsob, jak zahřát 200 lidí, kteří čekají ve frontě, aby se zapsali v táboře, zatímco sněží a teploty padají pod nulu. Další den jsem nemohla dát boty dětem, které měly studené a mokré nohy, protože jsem měla poslední dva páry a chtěla jsem je schovat pro děti, které boty neměly vůbec. Někdy nemohu dát vodu dospělým, protože mi zbyly jen tři láhve a musím je schovat pro kojící matky. Přemýšlím, jak často se mi tato rozhodnutí, co nyní musím dělat, budou v životě vracet a pronásledovat mě.

Jednou se mě uprchlík ptal: „Víte, že pomáháte muslimovi?“ Myslím, že čekal, že jakmile se dozvím, jakého je vyznání, že mu pomáhat přestanu. Jak mu vysvětlit, že neexistuje „vy“ a „já“, ale pouze „my“? Myslím, že to je to, co mi dává sílu pokračovat.


Jak bratr Alois oznámil vpředvečer Velikonoc, každý týden tento rok budeme pořádat setkání s mladými lidmi, kteří v různých zemích přicházejí na pomoc uprchlíkům. V týdnu od 28. srpna do 4. září, který je vyhrazen pro mladé od 18 do 35 let, bude otázce migrace věnováno celé rozjímání.

Printed from: http://www.taize.fr/cs_article20581.html - 9 December 2018
Copyright © 2018 - Ateliers et Presses de Taizé, Taizé Community, 71250 France