Nedokončený dopis 2006

16. srpna odpoledne, v den, kdy zemřel, si bratr Roger k sobě zavolal jednoho z bratří a řekl mu: „Dobře zapiš tato slova!“ Na dlouhou chvíli se odmlčel a přemýšlel, jak svou myšlenku vyjádřit. Konečně začal: „Je-li naše komunita s to vytvářet v lidské rodině možnosti pro rozšíření...“ Opět se odmlčel, únava mu již nedovolila větu dokončit.

Tato slova vypovídají o palčivé touze, která jej neopouštěla ani v jeho velikém stáří. Co měl na mysli, když mluvil o „rozšíření“? Zřejmě chtěl říci: dělejme vše, co je v našich silách, aby nikdo nemusel pochybovat o tom, že Bůh miluje všechny lidi, všechny národy bez výjimky. Přál si, abychom toto tajemství objasňovali pokorným svědectvím našeho života, ve společném nasazení s mnoha dalšími. S bratry naší komunity a se všemi, kteří v různých koutech světa hledají pokoj, bychom na tuto výzvu chtěli odpovědět.

Během týdnů, které předcházely jeho smrti, začal přemýšlet nad dopisem, který by byl zveřejněn v průběhu setkání v Miláně. Zmínil některá témata a některé své texty, ke kterým se chtěl znovu vrátit a pracovat na nich. Shromáždili jsme tyto texty v podobě, v jaké se v danou chvíli nacházely, a sestavili z nich „Nedokončený dopis“, jakoby poslední slovo bratra Rogera, které nám pomůže, abychom šli dále po Boží cestě, o níž žalmista říká: „Rozšířil jsi krokům mým místo pode mnou.“ (Žalm 18, 37)

Tento nedokončený dopis, který byl přeložen do 57 jazyků, se bude rozjímat při setkáních, která se budou konat během roku 2006 každý týden v Taizé a také na jiných místech různých světadílů. Každý se bude moci zamýšlet jak jej dokončit svým vlastním životem.

bratr Alois

„Svůj pokoj vám dávám, svůj pokoj vám zanechávám.“ [1] Jakým pokojem Bůh obdarovává?

Je to na prvním místě vnitřní pokoj, pokoj srdce. Díky němu je možné dívat se na svět s nadějí, i když je tak často zmítán násilím a konflikty.

Pokoj Boží nás také uschopňuje, abychom, zcela pokorně, přispívali k budování míru tam, kde je ohrožován.

Mír ve světě je naléhavě nutný k tomu, aby se zmírňovaly útrapy a aby zvláště děti dnes ani v budoucnu nemusely žít ve strachu a nejistotě.

Svatý Jan ve svém evangeliu v pronikavé intuici vyjadřuje podstatu Boha třemi slovy: „Bůh je láska.“ [2] Pochopíme-li jen tato tři slova, dojdeme daleko, velmi daleko.

Čím nás ta slova uchvacují? Onou zářivou jistotou, že Bůh neposlal Krista na svět, aby kohokoliv soudil, ale aby každý člověk věděl, že je milován, a našel cestu společenství s Bohem.

Proč však někteří lidé jsou láskou zahrnuti a žasnou nad tolika jejími projevy, a jiní mají pocit, že je nikdo nemá rád?

Kdyby tak každý chápal, že Bůh nás provází až do našich propastných hlubin opuštěnosti a každému říká: „Jsi v mých očích tak drahý, vzácný, protože jsem si tě zamiloval.“ [3] Ano, Bůh může jedině milovat, v tom je celé evangelium.

Bůh si přeje a nabízí nám, abychom s prostým srdcem přijali jeho nekonečné milosrdenství.

Skutečnost Boží lásky k nám je někdy jakoby zahalena tajemstvím. Když však poznáváme, že jeho láska je především odpuštění, naše srdce zažívá proměnu a upokojuje se.

Tehdy jsme schopni v Bohu zapomenout i na to, co naše srdce znepokojovalo, a objevit tak zdroj nového elánu.

Možná si dost dobře neuvědomujeme, že Bůh ve své veliké důvěře volá každého z nás. K čemu? Zve nás, abychom milovali tak, jako on miluje nás. A není větší lásky než jít do krajnosti v darování sebe, Bohu a druhým.

Kdo žije z Boha, rozhoduje se pro lásku. A srdce odhodlané k lásce dokáže vyzařovat bezmeznou dobrotu. [4]

Život toho, kdo se snaží v důvěře milovat, se naplňuje ničím nezkalenou krásou.

Rozhodne-li se kdo milovat a říkat to svým životem, nevyhnutelně se bude ptát, jak zmírňovat nablízku i v dálce lidské bolesti a trápení.

Co to však znamená milovat? Snad to, že člověk sdílí utrpení s těmi nejubožejšími? Ano, právě to.

Snad to, že jeho srdce oplývá nekonečnou dobrotou, že kvůli druhým s nezištností zapomíná na sebe? Ano, jistě.

A co ještě? Miluje ten, kdo odpouští, kdo žije ve smíření. [5] A smíření, to je vždy jaro duše.

V horské vesničce, kde jsem se narodil, žila nedaleko našeho domu početná, velice chudá rodina. Matka zemřela. Jedno z dětí, o něco mladší než já, k nám často přicházelo a moji matku mělo rádo jako svoji vlastní. Jednoho dne se dozvědělo, že jejich rodina z vesnice odchází. Jak toto pěti- nebo šestileté dítě utěšit? Velmi se trápilo, nevědělo, jak se s odloučením smířit.

Krátce před svou smrtí Kristus své druhy ujišťuje, že jim dá útěchu: pošle jim Ducha svatého, který bude jejich Přímluvcem a Utěšitelem a zůstane s nimi navěky. [6]

Také dnes v srdci každého člověka tichým hlasem promlouvá: „Nikdy tě neopustím, i kdybys byl na dně beznaděje, skrze Ducha svatého jsem stále s tebou.“

Chceme-li, aby útěcha Ducha svatého naplnila náš život, snažme se mu v tichu a pokoji zcela odevzdat. Pak budeme schopni překonat i smutné a bolestné události.

Jsme natolik křehcí, že potřebujeme útěchu?

Každý z nás v životě prožívá těžké chvíle nebo jej zasahuje utrpení druhých. Někdy jsou zkoušky tak velké, že mohou podlomit víru či uhasit naději, a člověk musí mít trpělivost sám se sebou, aby se mu opět vrátila důvěra a jeho srdce se upokojilo.

Jednou z největších zkoušek je smrt blízkého člověka, zvlášť pokud nám byl nezbytným průvodcem na naší životní pouti. I taková bolest však může být proměněna a stát se klíčem k tajemství společenství.

Radost evangelia může být navrácena i tomu, kdo je na pokraji zoufalství. Bůh prozařuje tajemství lidského utrpení tím, že nás bere do své náruče a staví nás na cestu naděje.

Bůh nás nenechává samotné. Dává nám, abychom směřovali ke společenství, tomu tajemnému a současně nepostradatelnému společenství lásky, kterým je církev...

Kristus společenství [7] nám dává tento obrovský dar útěchy.

Je-li církev schopna přinášet lék zraněným srdcím šíříc odpuštění a milosrdenství, činí dostupnější plnost společenství s Kristem.

Když se církev snaží rozdávat lásku a chápat tajemství každého člověka, když bez přestání naslouchá, utěšuje a uzdravuje, stává se tím, co je v ní nejprůzračnější, čistým odrazem společenství.

Ten, kdo se snaží o smíření a pokoj, je často nucen svádět vnitřní boj. Nevybral si jednoduchou cestu; nic trvalého se nebuduje snadno. Duch společenství není naivní, vyžaduje široké srdce a hlubokou laskavost, je hluchý k podezřívání.

Budeme šiřiteli jednoty tím, že se v našich životech rozhodneme kráčet po cestě neustále obnovované důvěry a dobroty srdce?

Na této cestě se občas setkáme s neúspěchy. Proto si připomínejme, že pramen pokoje a společenství je v Bohu. A aniž bychom se nechali odradit, budeme vzývat Ducha svatého, aby sestoupil až do našich slabostí.

A Duch svatý nám dá, abychom se po celý život vždy znovu vydávali na cestu a šli od jednoho začátku k druhému vstříc budoucí době pokoje. [8]

Je-li naše komunita s to vytvářet v lidské rodině možnosti pro rozšíření...

[1Jan 14, 27

[21 Jan 4, 8

[3Izajáš 43, 4

[4Při zahájení Koncilu mladých v roce 1974 bratr Roger řekl: „Bez lásky, jaký má život smysl? Nač ještě žít? S jakým cílem? Smysl našeho života je v tomto: být navždy milován, až do věčnosti, abychom také my dokázali z lásky i zemřít. Ano, šťastný ten, kdo umírá z lásky.“ Zemřít z lásky pro bratra Rogera znamenalo milovat do krajnosti.

[5„Žít ve smíření“ – v knize Pressens-tu un bonheur?, která vyšla patnáct dnů před jeho smrtí, bratr Roger znovu vysvětlil, co pro něj tato slova znamenala: „Chtěl bych zde připomenout svou babičku z matčiny strany, která intuitivně objevila jakýsi klíč k ekumenickému povolání. Tím pro mě otevřela cestu, abych je začal uskutečňovat. Po první světové válce ze srdce toužila, aby již nikdo nemusel znovu zažít to, co zažila ona. Křesťané v Evropě mezi sebou bojovali zbraněmi; kéž by se alespoň oni usmířili a pokusili se tak zabránit nové válce, myslela si. Sama pocházela ze starého evangelického rodu. Aby však vyjádřila smíření, které v sobě realizovala, začala navštěvovat katolický kostel, aniž by se přitom rozešla se svými. Ačkoliv jsem byl ještě velmi mladý, poznamenán svědectvím jejího života jsem ji následoval a našel jsem svou vlastní křesťanskou identitu: uvedl jsem ve svém nitru v soulad víru, ve které jsem byl vychován, s tajemstvím katolické víry, aniž bych přerušil společenství s kýmkoliv.“

[6Jan 14, 18 a 16, 7

[7„Kristus společenství“ – bratr Roger použil tento výraz, když 5. října 1986 přijal papeže Jana Pavla II. na návštěvě Taizé: „S bratry bez přestání toužíme, aby mladí lidé objevili Krista; ne Krista izolovaně, ale ,Krista společenství‘, který je v plnosti přítomen v tom tajemství společenství, kterým je jeho tělo – církev. Tolik mladých lidí zde může najít cestu k plnému nasazení svého života až do krajnosti. Nabízí se jim zde vše k tomu, aby se stali strůjci důvěry a smíření; nikoli jen mezi sebou, nýbrž se všemi generacemi, od nejstarších lidí až po děti. Následování ,Krista společenství‘ je v naší komunitě Taizé jako oheň, který nás spaluje. Šli bychom až na konec světa, abychom hledali cesty, abychom prosili, vyzývali, a bylo-li by to zapotřebí, i naléhali, nikdy však zvenčí, vždy pevně stojíce uvnitř jedinečného společenství, kterým je církev.“

[8Tyto čtyři závěrečné odstavce zachycují slova, která bratr Roger vyslovil na zakončení evropského setkání v Lisabonu v prosinci 2004. Byla to jeho poslední veřejná promluva.

Printed from: http://www.taize.fr/cs_article3033.html - 25 April 2019
Copyright © 2019 - Ateliers et Presses de Taizé, Taizé Community, 71250 France