Milán prodchnutý vzpomínkou na bratra Rogera

50 00 mladých lidí přijelo od 28. prosince 2005 do 1. ledna 2006 do Milána na 28. evropské setkání Taizé, první od smrti bratra Rogera.

Noční SMS, kterou jí poslal jeden kamarád: Anna dlouho nezapomene na to, jak se během prázdnin, 16. srpna, dozvěděla o smrti bratra Rogera. „V tu chvíli jsem se sama sebe ptala, jak jak je možné takové násilí?, „vypráví tato 28letá učitelka. „V paměti se mi vynořovaly obrazy vesničky Taizé, jejího tichého kostela. V tom prostředí mi takový čin připadal nemyslitelný!“ Když se přihlásila na setkání v Miláně, své čtvrté setkání Taizé, kladla si otázku, jak se bude moci odehrát „bez bratra Rogera“. „Měli jsme s kamarády trochu obavy,“ přiznává.

Je středa, setkání v Miláně začalo a vše probíhá „jako obvykle“. Mladá Francouzka se tomu skoro diví: stejná atmosféra, stejné zpěvy, stejná modlitba... Početné skupiny z východní Evropy, Poláci, Litevci, Rumuni, Ukrajinci, všichni na sebe vesele pokřikují, zatímco na italskou metropoli se nepřetržitě snáší hustá chumelenice. Je zde 50 000 mladých (podle organizátorů), z nichž někteří na zádech okázale nosí světle modrý batůžek z kolínských celosvětových dnů mládeže. Ale tady, víc než v létě v Německu, celková nálada vybízí k usebrání. A s přicházejícím večerem se obrovské milánské výstaviště noří do ticha modlitby.

„Ve skutečnosti,“ uvažuje nahlas Anna, pozorující, jak závoj sněhu pokrývá pohyblivý zástup mladých lidí, „bratr Roger je tady, mezi námi“. „Setkání Taizé bez bratra Rogera, to je něco jako dny mládeže bez Jana Pavla II.,“ říká zase P. Johan Bonny z Papežské rady pro jednotu křesťanů. „Je jasné, že bratr Roger byl inspirátorem těchto setkání, dával jim jejich tvář. Avšak přechod se udál, jako by to byla samozřejmost: komunita se postarala o kontinuitu a bratr Alois nastoupil na jeho místo, aniž by došlo ke skutečnému zlomu.“

„Byl bych rád, kdyby tady ještě byl...“

„Zůstalo po něm jakoby prázdné místo,“ vzdychá mladý pravoslavný Rus. Je to jeho sedmé nebo osmé setkání, už ani přesně neví. „Občas nás bratr Roger zval ke stolu,“ vzpomíná. „Byl bych rád, kdyby tady ještě byl...“ Ale čas bolesti a vzdoru již minul. Dnes večer po skončení modlitby vidí tento mladý Moskvan dokonce i ve ztrátě bratra Rogera určitý „smysl“, určitý „duchovní význam“: „Když pomyslíte, že prožil nějakých 60 let v tichu kláštera, a tu náhle násilí světa brutálně zasáhne do jeho života... Jeho fyzická smrt je absurdní, avšak lze říct, že bratr Roger šel až na konec své cesty víry: odešel jako mučedník.“

Smrt těžká k pochopení. Bratr Alois, nástupce bratra Rogera při své první promluvě hovoří o „tragické smrti“, která „pro nás zůstává tajemstvím“, a také připomíná, že bratr Roger před 28 lety zahájil „tuto pouť důvěry na zemi“. A pokračuje: „Během svého života si bratr Roger často kladl otázku: proč trpí nevinní lidé? Sám se nakonec stal jedním z těch, jejichž bolestný úděl zůstává bez vysvětlení.“ Bratr Alois se ale nespokojuje s tímto konstatováním a vyzývá mladé lidi, aby pokračovali „na cestě, kterou bratr Roger otevřel“. Na cestě, kterou označuje slovem „důvěra“, slovem, jež se mnohokrát opakuje v textu Nedokončeného dopisu zakladatele Taizé, rozdaného všem účastníkům shromáždění.

„Musíme nyní hledět do budoucnosti,“ reaguje na jeho slova Maria z Kyjeva, řeckokatolička. „Ta smrt je absurdní, ale dnes je třeba jít dál a doufat. Poslední věta Nedokončeného dopisuje naznačuje směr: Je-li naše komunita s to vytvářet v lidské rodině možnosti pro rozšíření...“

Na cestě za důvěrou a nadějí

Ano, rozšíření: setkání Taizé nabízí mladým lidem v průběhu čtyř dní více než dvacet workshopů k zamyšlení, k diskusi a svědectvím. Nabídka se setkává s ohlasem, neboť generace Taizé 2005 se zdá být obzvlášť pozorná k hledání důvěry a naděje.

Například pro Annu je toto setkání zajisté potřebným zastavením uprostřed života, který je „trochu moc nabitý“, ale především je pro ni cestou k tomu, aby si „přece jen“ zachovala víru v dnešním světě: „Je-li tolik mladých lidí připraveno prožít novoroční oslavy nekomerčním způsobem a v modlitbě, je tu zajisté naděje“.

Také Lucia, 28letá Slovenka, která v Miláně zažívá své první setkání Taizé, hledá důvěru a naději. Lékařka se specializací na pediatrii a léčbu rakoviny zmiňuje s určitou zdrženlivostí svou práci, při které je zachování důvěry „to nejdůležitější“: „To, že má člověk víru, neznamená, že je pro něj snazší oznámit těžkou diagnózu rodičům nemocného dítěte,“ přiznává. „Dokážeme-li vzbudit naději, je to bezpochyby především naším vlastním postojem více než slovy.“

Doplňuje tak úvahu Marcelina, mladého Portugalce afrického původu, pro něhož je důvěra na prvním místě „důvěrou srdce, jak říkával bratr Roger“. „Ano, měl dar mluvit o věcech, které se nás dotýkaly v našem nitru,“ přitakává mu jeho kamarádka Sofia a vypráví, jak hluboce na ni minulý rok v Lisabonu zapůsobila jeho slova pokoji.

„Naděje spočívá hlavně ve vztahu a bratr Roger uměl takový vztah tvořit,“ přidává svůj názor P. Konstantin Fiore. Pro tohoto mladého kněze z jedné z 350 milánských farností, které nabídly svou pohostinnost účastníkům setkání, naděje netryská ani ze slov, ani z nějaké role: „Jediným klíčem k srdci člověka je vztah.“ S trochou nostalgie dodává, že v tomto bodě nepřítomnost bratra Rogera pociťuje nejsilněji: „Nespokojoval se s pouhými frázemi o naději, ale žil ji.“

Isabelle de Gaulmyn, La Croix, 30. prosince 2005

Příští evropské setkání Taizé se bude konat od 28. prosince 2006 do 1. ledna 2007 v Záhřebu.

Printed from: http://www.taize.fr/cs_article3086.html - 13 November 2019
Copyright © 2019 - Ateliers et Presses de Taizé, Taizé Community, 71250 France