Dopis 2008

Dopis z Cochabamby

Od 10. do 14. října 2007 se v Cochabambě konalo latinskoamerické setkání mladých, které shromáždilo sedm tisíc účastníků z různých oblastí Bolívie, ze všech zemí Latinské Ameriky a z některých zemí Evropy. Tento Dopis z Cochabamby na rok 2008 byl zveřejněn při evropském setkání mladých v Ženevě na konci prosince 2007.

SMÍŘENÍ, TOŤ OHEŇ

S mladými lidmi ze všech zemí Latinské Ameriky, kteří se setkali v Bolívii, jsme si položili tuto otázku: jaké cesty naděje dnes můžeme otevřít?

Bolivijský národ je poznamenaný obrovskými sociálními a etnickými rozdíly, avšak snaží se překonat konflikty a směřovat k větší spravedlnosti a pokoji.

Mnohá napětí ve světě mají svůj původ v nezahojených zraněních z minulosti. Kde ale hledat uzdravení, když tváří v tvář nespravedlnosti sílí pocit bezmoci?

Mladí lidé na setkání v Cochabambě ukázali, že rozdíly rozhodně nemusí vést k rozdělení či rivalitě; mohou v sobě naopak nést příslib vzájemného obohacení a radosti. [1]

V Bolívii jsme se setkali se statečnými věřícími, kteří odpovídají celým svým životem na výzvu evangelia a bojují se srdcem smířeným.

K PRAMENI SMÍŘENÍ

Sílu k zápasu se srdcem smířeným čerpáme z osobního společenství s Bohem. Bez vnitřního života by nám naše odhodlání nestačilo. V Bohu nalézáme radost a naději naplněného života.

Cožpak není iniciativa na jeho straně? Skrze Ježíšův příchod Bůh začíná skutečný dialog s každým člověkem. I když zůstává vzdálený všemu, co dokážeme pochopit, stává se blízkým.

Z lásky se rozhodl žít náš život a stal se člověkem. A co víc: vybral si poslední místo [2] a vydal svůj život na kříži. Tím, že na sebe vzal to, co nás dělí od Boha, přijal naši vlastní podstatu a celé lidství. [3] Za to nám dává svůj vlastní život, [4] a tak již začíná proměna celého stvoření. [5]

Toto sdílení s Bohem se uskutečňuje v modlitbě; Bůh k nám přichází skrze Ducha svatého, aby v nás přebýval. Kristus se nám dává ve svém slově a ve svátostech a my mu naopak můžeme všechno odevzdat.

Což toto není ten oheň, který přišel Kristus uvrhnout na zemi, ten oheň, který již hoří v nás? [6]

ZAHRNOUT DO SVÉHO PŘÁTELSTVÍ VŠECHNY

Oheň smíření nemůžeme zadržet. Osvěcuje cestu, která nás vede k tomu, abychom byli strůjci pokoje nablízku i v dáli. [7]

Pochopíme-li, co pro nás Bůh koná, promění to naše vztahy. Budeme schopni pravého společenství s druhými a dialogu životem ve vzájemném dávání a přijímání.

Evangelium nás zve, abychom udělali první krok k druhým, i když předem nevíme, jaká bude jejich odezva.

V některých případech, zvláště jedná-li se o rozbité vztahy, se smíření může zdát nedosažitelné. Avšak vězme, že začátkem smíření je již touha po něm. Kristus na sebe bere i zdánlivě neřešitelné situace a my mu můžeme svěřit to, co potřebuje uzdravení. To nás uschopňuje využít každou příležitost a udělat třeba jen malý krůček k pokoji.

Smíření může od základu proměnit naše společnosti. Duch vzkříšeného Krista obnovuje tvář země. Nechme se strhnout touto dynamikou vzkříšení! Nedejme se odradit složitostí problémů. Nezapomínejme, že začít můžeme už s málem. [8]

Naší oporou je společenství církve, které je místem přátelství pro každého. [9] „Církev je jako matka, která naslouchá svým dětem, otvírá jim svou náruč a utěšuje“ [10] Tato slova jednoho mladého Jihoameričana jsou pro nás výzvou: budeme umět vyzařovat Boží milosrdenství?

Budeme v konfliktních situacích umět druhým naslouchat? Mnohá rozdělení by tak byla méně bolestná. [11] Snažme se na věci dívat očima druhých.

Budeme umět dbát na spravedlivější rozdělování bohatství? Odvažme se přehodnotit svůj životní styl a směřovat k větší jednoduchosti, solidaritě s chudými a pozornosti vůči stvoření.

Budeme nablízku těm, kdo jsou chudší než my? Když se dělíme, uskutečňuje se dialog životem: druzí v nás podněcují velkorysost, která nám umožňuje vyjít ze sebe. A co víc, ve své nouzi nám pomáhají, abychom přijali svou vlastní zranitelnost. Když se takto angažujeme, přispíváme k respektu důstojnosti každé lidské bytosti.

Půjdeme až k odpuštění? Existuje jiný způsob, jak přerušit řetěz ponižování? [12] Nejde o to, abychom zapomněli na bolestnou minulost nebo abychom byli slepí vůči přetrvávající nespravedlnosti. Evangelium nás volá, abychom překonali vzpomínky na zranění odpuštěním, a přitom nečekali na odezvu. V tom najdeme svobodu Božích dětí.

Ano, chtěli bychom být bojovníky se smířeným srdcem, kteří vášnivě usilují o jednotu a jsou schopni zahrnout do svého přátelství všechny.

[1Když dorazili do Cochabamby mladí z venkova oblečení v tradičním bolivijském ošacení, město hýřilo všemi barvami. Když do Cochabamby dorazili mladí z venkova oblečení v tradičním bolivijském ošacení, město hýřilo všemi barvami. Jaká to byla radost vidět mladé lidi ze všech oblastí Bolívie pospolu: přišli z plání i z hor, z měst i z vesnic. Setkání ukázalo, že mladí mohou svým způsobem života podpořit „mikroklima smíření“. Stále víc křesťanů se snaží, aby evangelium bylo v Bolívii skutečně hybnou silou smíření, proto při hlásání víry berou v úvahu tradiční kulturní a náboženské pozadí.

[2Pro Pavla se smíření uskutečněné Kristem týká celého stvoření. On byl poslán, „aby skrze něho a v něm bylo smířeno všechno, co jest, jak na zemi, tak v nebesích“ (Kol 1, 20). Proto Ježíš „způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí“ (Fp 2, 5-11).

[3Pravoslavná liturgie, inspirovaná meditací Písma, o Vánocích zpívá poetickým jazykem: „Když Stvořitel spatřil člověka, dílo svých rukou, ztraceného, sklonil nebesa a sestoupil; narozen ze svaté, neposkvrněné Panny, vzal na sebe ve svém těle celé lidství.“

[4Jeden křesťan druhého století, Irenej z Lyonu, se nebál tvrdit: „Ze své nekonečné lásky se Kristus stal tím, čím jsme my, abychom se my stali tím, čím je on.“

[5Duch svatý je jakoby duší stvoření: „Krása světa, jak ji vidíme dnes, by nebyla udržitelná bez síly Ducha. (…) Neboť Duch naplňuje, nese a dává životní sílu všemu, co je na nebi i na zemi. (Jan Kalvín, Instituce učení křesťanského náboženství I, XIII, 14)

[6Společenství s Bohem nezažíváme vždy na citové rovině. Přítomnost Ducha svatého je hlouběji v nás. Můžeme se modlit, i když nic necítíme, někdy stačí jen prosté gesto: pokleknout, otevřít dlaně. Už tehdy k nám Bůh přichází.

[7Kristus posílá do světa ty, které povolává. Viz Mk 1, 17.

[8Viz Lk 10, 1–16

[9Roxana, mladá Bolivijka, vypráví, jak se církev snažila přispět k uklidnění silných sociálních nepokojů, které nedávno zažila Bolívie: „Co vyvolává protesty, zlost a nespokojenost národa? Nedostatek lásky? Pocit bezmoci těch, kteří vědí, že je nikdo neposlouchá? Chcete-li sdílet utrpení národa, zjistíte, že se potřebujete držet naděje, která pochází od Boha. A tak dveře kostelů byly otevřené nepřetržitým modlitbám, vyzváněly zvony a lidé se scházeli, aby o událostech diskutovali. Mladí lidé objevili sílu jednoty, solidarity a přátelství. My mladí jsme živou krví církve, pro kterou je naše přítomnost a energie nenahraditelná.

[10„Toto praví Hospodin: Cožpak může zapomenout žena na své pacholátko, neslitovat se nad synem vlastního života? I kdyby některé zapomněly, já na tebe nezapomenu.“ (Iz 49, 15).

[11Vzájemné naslouchání je nutné v osobních vztazích, na úrovni společnosti stejně jako ve vztazích mezi národy a světadíly.

[12Přítomnost mnoha mladých Chilanů v Cochabambě byla vzhledem k silně konfliktním vztahům mezi oběma zeměmi jedním z překvapení setkání. Na závěr setkání se Chilané rozhodli učinit smířlivé gesto a předali Bolivijcům otevřený dopis, ve kterém žádali o odpuštění minulých i současných konfliktů.

Printed from: http://www.taize.fr/cs_article5639.html - 16 December 2019
Copyright © 2019 - Ateliers et Presses de Taizé, Taizé Community, 71250 France