Naslouchání mladým lidem z Asie

Mladí lidé z Asie do Taizé jezdí už mnoho let. V rámci „pouti důvěry“ se také konala setkání, ke kterým se mladí shromáždili v různých asijských zemích. Někteří bratři naší komunity žijí v Bangladéši a v Jižní Koreji. Další bratři Asii pravidelně navštěvují.

Několik z nás se v říjnu a listopadu vydalo do Barmy, Číny, Severní a Jižní Koreje a Indie. Prostřednictvím těchto návštěv jsem chtěl vyjádřit naši touhu lépe porozumět tamější situaci a ukázat solidaritu s těmi, kteří kvůli Kristu pracují pro mír a spravedlnost. Vrátili jsme se s několika otázkami, které mohou každému pomoci zamyslet se nad sebou a nad prostředím, ve kterém žije.

V Barmě lidé velmi doufají v demokratizaci země. Někteří křesťané se zapojují do „vyučování demokracii“, které připravuje na budoucnost. „Potřebujeme rozvoj a vzdělání,“ řekl jeden mladý muž. Jiný odpověděl: „Ze všeho nejvíc potřebujeme laskavost.“ Jedním z bohatství této krásné země je etnická rozmanitost. Několik různých skupin a společenství ovšem zažívá konflikty, které se zdají nepřekonatelné, přestože se vynakládá mnoho úsilí najít přijatelná řešení. Je zde mnoho přírodního bohatství, ale místní lidé z něj nemají užitek.

Otázka pro všechny: Co můžeme dělat, abychom ve své zemi posílili demokracii?

V Číně se v Pekingu shromáždilo k modlitbě 150 mladých lidí. Jeden z nich chtěl, abychom věděli toto: „Náš ekonomický rozvoj představuje pouze povrch skutečnosti. Často lidé cítí vnitřní prázdnotu, neví, kam směřovat, a chybí jim smysl.“

Otázka pro všechny: Co dává mému životu smysl a směr nad rámec hmotného blahobytu?

Odtud jsem se s jedním bratrem vydal do Severní Koreje. V této části světa nebezpečně pokračuje studená válka. Rozdělení mezi Severní a Jižní Koreou zůstává pro nesčetné lidi na obou stranách hlubokou ranou.

Naše pouta se Severní Koreou se začala vytvářet v roce 1997, kdy hladomor zapříčinil smrt obrovského množství lidí. V té době bratr Roger inicioval zásilku tisíce tun potravin. Poté jsme prostřednictvím „Operace naděje“ začali podporovat místní nemocnice. Pro několik severokorejských lékařů jsme zorganizovali školení v Evropě. Jeden z našich bratrů tuto zemi několikrát navštívil. Vytvořili jsme cenné lidské kontakty.

V současné době jsou potřeby obrovské. Země je extrémně izolovaná. V Pchjongjangu nás přivítali zástupci Severokorejského červeného kříže. Řekl jsem jim: „Taizé není nějaká nezisková organizace, ale řeholní komunita. Víc než materiální pomoc jsou pro nás důležitá osobní setkání.“ Trvali jsme na tom, že navštívíme kostely, přestože jsou během týdne zavřené. V jediném katolickém kostele v Pchjongjangu nás přivítal laický správce (kněz zde není), v jednom ze dvou protestantských kostelů nás přijali pastoři a v pravoslavném kostele jeden ze dvou místních kněží. Modlili jsme se v těchto kostelech v tichu. A toto ticho nabylo hlubokého významu. Mohli jsme se do této země vydat především proto, abychom sdíleli toto ticho?

Otázka pro všechny: Které situace osamění, ať už v mém okolí nebo daleko, bych mohl/a zmírnit návštěvou?

V Jižní Koreji jsme se v Pusanu zúčastnili generálního shromáždění Světové rady církví. Krásné a hluboké okamžiky sdílení mezi křesťany mnoha různých denominací však nedokázaly z mého srdce vypudit otázku: Proč zůstáváme rozděleni?

Otázka pro všechny: Je možné vytvořit v mé vlasti víc pout nejen mezi křesťany tradičních církví, ale i křesťany patřícími do církví nových – evangelických, letničních apod.?

Poslední zastávkou mé pouti byla Indie. Nejprve jsme se vydali do Vasai, města na ostrově blízko Bombaje. Shromáždilo se zde 5500 mladých. Abychom se dostali na místo, kde se konalo setkání, museli jsme jít poslední část cesty pěšky. Jaké to pro nás bylo překvapení, když jsme došli na cestu u domu jedné hinduistické rodiny, před nímž bylo napsáno „vítejte“. Jeden mladý křesťan mi řekl: „Během náboženských svátků si prokazujeme vzájemnou úctu tím, že se dělíme o jídlo a pomáháme si s praktickými úkoly.“ Mnozí obyvatelé ostrova jsou rybáři. Vydávají se v loďkách na moře vždy na týden nebo deset dnů, a doufají, že se v pořádku vrátí. Minulý rok se jedna z lodí nevrátila. Než se vydají na cestu, chodí rybáři do kostela, aby dostali požehnání, ať jsou to křesťané, nebo hinduisté.

Otázka pro všechny: Jak mohu vyjádřit úctu k věřícím jiných náboženství a ukázat tím, že náboženství je kvasem pokoje, a ne násilí?

V Bombaji připravili mladí pod širým nebem modlitbu, ke které se shromáždilo 3000 lidí. Arcibiskup Oswald Gracias nám řekl, že navzdory rychlému rozvoji žije v tomto městě polovina z jeho 19 miliónů obyvatel v extrémní chudobě. V jedné z největších chudinských čtvrtí, v Dharavi, jsme byli vřele přijati místním knězem. V doprovodu mladých lidí jsme navštívili několik rodin. Lidé zde často žijí z ruky do úst, přesto jsou schopni najít cesty, jak přežít. Křesťané tvoří malá společenství, kde se modlí a vzájemně se podporují. Taková kreativita! Mladí lidé se spontánně sešli k modlitbě. Jaká bude budoucnost tohoto města? Roste exponenciální řadou. Doprava město kolikrát paralyzuje, urbanismus není schopen na výzvy odpovídat.

Otázka pro všechny: Znám ve svém okolí iniciativy nebo lidi, kteří se snaží podporovat lepší společný život? Mohu je nějak podpořit?

V těchto asijských zemích, které se od sebe tolik liší, jsou křesťané často v menšině, přesto chtějí být „solí země“. Nabízejí společnostem, ve kterých žijí, naději, a to často velmi skrytě. Cítíme, že je mezi námi jednota, a chceme s nimi slavit a prohlubovat společenství mezi všemi, kdo milují Krista.