Zprávy z malých provizorních společenství

Od roku 2014 žijí malé skupinky mladých vždy po několik týdnů v centru některé čtvrti nebo ve vesnici, aby zde tito mladí byli svědky evangelia a aby sdíleli radosti i těžkosti těch, kteří zde žijí. Tato zkušenost velmi obohacuje jak společenství, která je přijímají, tak mladé lidi, kteří žijí toto duchovní dobrodružství. Proto jsme rádi, že v tomto projektu můžeme pokračovat. Malá provizorní společenství žijí život, který zachovává rytmus modliteb třikrát denně. Zapojují se do pastoračních a sociálních aktivit s místními křesťanskými společenstvími, navštěvují lidi, kteří jsou osamělí nebo v nouzi, vedou modlitby otevřené všem a pořádají setkání mladých.

Na této stránce můžete sledovat zprávy o těchto malých provizorních společenstvích.

Řím (Itálie)

Během postní doby v roce 2016, ve Svatém roce milosrdenství, žijí Xiaoxia (z Číny), Johanna a Franziska (obě z Německa) a Dominika (z Polska) v malém provizorním společenství se sestrami kanosiánkami v Římě. Spolu s několika bratry komunity vedou v chrámu San Giovanni Battista de’Fiorentini dvakrát denně meditativní modlitby se zpěvy z Taizé. Pomáhají také ve vývařovně charity, podávají jídlo uprchlíkům a lidem bez domova nebo bez práce.

Calais (Francie)

Petr (z České republiky) a Tomasz (z Polska), dva dobrovolníci z Taizé, jsou na několik týdnů v Calais. Toto je jejich první zpráva, které popisuje jejich život a práci s uprchlíky v „Džungli“.

“Sedíme v domě „Marie Skobsové“ po našem druhém dni v Calais. Marie a Adam se o nás perfektně postarali a dobře jsme se spolu bavili. Snažíme se zorganizovat společné modlitby doma, ale hlavně v Džungli. Pomáhali jsme v takzvané kuchyni „Belgie“ rozdat 350 jídel.

Úterý je tu očekáváno s obavami kvůli ultimátu o vystěhování a zboření poloviny tábora. Je zde také „náš“ pravoslavný kostel sv. Michaela archanděla. Ultimátum bylo vydáno už několikrát v minulosti, a přestože se zatím nic nestalo, lidé jsou samozřejmě vyděšení. Prosím modlete se za to.

Před nedávnem bylo napadeno několik karavanů, které patří dobrovolníkům v táboře, a některé shořely. Naštěstí v nich v té době nikdo nespal.

Náš první dojem byl velmi silný. Nejhorší bylo vidět v táboře děti... a rodiny s miminky... je to znamení naděje? A rodiče jsou vyčerpaní.

Jsme rádi za všechny příležitosti být v táboře a mluvit s lidmi z nejrůznějších důvodů. Někdo chce malý křížek, další nějaký materiál, ale většinou lidé chtějí jen mluvit o svém dni, o tom, co se stane v úterý atd.

Když jsme dnes z Džungle odcházeli, zastavilo uprostřed ulice auto a pár muslimských dívek v hidžábech nám řeklo, že pro nás nechali v kostele krabici anglických Biblí...“