Společně na cestě

500. výročí protestantské reformace, které si připomínáme v roce 2017, nabízí příležitost pokročit v jednotě a prohloubit pouhou vzájemnou srdečnost.

Rozdíly mezi církvemi, stejně jako rozdíly uvnitř jednotlivých církví, tu budou stále. Zůstanou pozváním k upřímnému dialogu. Mohou nás také obohatit. V minulosti však ve všech církvích získala prioritu denominační identita: věřící se vymezují jako protestanti, katolíci nebo pravoslavní. Nenastal čas začít dávat přednost identitě křesťana, která se projevuje ve křtu?

Z toho vyplývá otázka: Neměly by se dnes církve odvážit shromáždit pod jednou střechou a nečekat na dosažení úplné shody ve všech teologických otázkách? Nebo se aspoň sejít pod jedním přístřeškem: vyjít z příliš statického pojetí jednoty a nacházet prostředky a způsoby, třeba jen provizorní, které budou předjímat radost z jednoty a ukazovat viditelná znamení Boží církve, Kristova Těla, společenství v Duchu svatém.

Společenství všech těch, kdo milují Krista, může vzniknout pouze tehdy, když respektuje jejich rozmanitost. Věrohodné ovšem toto společenství může být, jen pokud je viditelné. Abychom pokročili k takové smířené rozmanitosti, potřebujeme nový výchozí bod. Tím je Kristus, který je nerozdělený. „Právě skrze Ježíše Krista jsme si vzájemně bratry… V Kristu k sobě skutečně patříme, nedílně a navěky.“ (Dietrich Bonhoeffer)

A tak se může uskutečňovat i předávání darů: sdílet s ostatními, co pokládáme za Boží dar, ale také přijímat poklady, které Bůh svěřil ostatním. „Nejde jen o to, abychom získávali informace o druhých a lépe je poznávali, ale o to, abychom přijímali to, co v nich Duch zasel jako dar, který je určen také nám.“ (papež František)

Jak se můžeme shromáždit pod jednou střechou? Jak se vydat na společnou cestu? Zde je několik návrhů:

• Se sousedy a rodinami různých vyznání se scházejme jako „základní společenství“, abychom se společně modlili, naslouchali Božímu slovu, v tichu a chválách, pomáhejme si navzájem a lépe se poznávejme.

• Všechna místní společenství, farnosti nebo sbory, by s křesťany ostatních denominací měla dělat společně vše, co je možné – biblické hodiny, sociální a pastorační práci, vyučování náboženství – a nedělat nic, aniž by ostatní brala v potaz. Organizace, které paralelně dělají tu samou práci, by se mohly sloučit. Společně konejme skutky solidarity, věnujme pozornost nouzi ostatních, skrytým nesnázím, neutěšené situaci migrantů, hmotné chudobě a všem ostatním formám utrpení. Přitom je nutné starat se také o životní prostředí.

• Nemohla by se v mnohých městech, kde už důvěra mezi církvemi zakořenila, místní katedrála nebo jiný významný chrám stát společným domem modlitby všech křesťanů z okolí?

• Postupujme v teologickém dialogu, buďme si vědomi důležitosti společné modlitby a toho, že už jsme spolu. Když naše přátelství roste a když se spolu modlíme, začneme na teologické otázky nahlížet v novém světle.

• I když všichni křesťané dostali podíl na pastoračním daru, aby se o sebe vzájemně starali, potřebuje církev také služebníky jednoty, a to na všech úrovních. Služba péče o společenství na obecné úrovni je tradičně spojována s římským biskupem. Nebylo by možné, aby církve našly různé způsoby, jak se k ní vztahovat? Nemohl by být římský biskup přijat jako služebník, který se stará o svornost mezi svými bratry a sestrami v jejich obrovské rozmanitosti?

• Neměly by církve, které zdůrazňují, že k přijímání eucharistie je nutná jednota víry a shoda v duchovní službě, připisovat stejnou váhu i harmonii ve vzájemné lásce? Nemohly by nabídnout větší eucharistickou pohostinnost těm, kteří vyjadřují touhu po jednotě a věří ve skutečnou Kristovu přítomnost? Eucharistie není pouze vrchol jednoty, je také cestou, která k ní vede.

Naše křesťanská identita se formuje tím, že jsme na cestě společně, ne zvlášť. Budeme mít odvahu shromáždit se pod jednou střechou, aby se mohla projevit dynamika a pravda evangelia?