Den co den na nás doléhají depresivní zprávy, a tak prosíme Boha, aby přišel na pomoc lidstvu, které je zkoušeno nejen spouští způsobenou koronavirem, ale i mnohým dalším utrpením. Svěřujeme Bohu všechny, kdo onemocněli, jejich blízké i ty, kdo se o ně starají.

Úpěnlivě k Bohu voláme. Dávejme si ale pozor, abychom se ve své sklíčenosti neuzavřeli a jenom nečekali, až tato tvrdá zkouška přejde a všechno se vrátí do starých kolejí. My voláme k Bohu, ale také Bůh volá na nás a chce, abychom ho zaslechli. Možná se nám snaží říct: „Vzbuďte se!“

Není to tak, že by Bůh lidstvo trestal. Ne, nikdy. Bůh je Bůh soucitu, je blízko každému člověku. Podle slov jednoho východního křesťana ze 7. století, Izáka Ninivského, která bratr Roger často opakoval, Bůh „může jen dát svou lásku“.

Ano, Bůh miluje každého z nás. A právě proto, že nás miluje, k nám Bůh mluví. Nechce nám snad říct: „Podívejte, jak moc na sobě vzájemně závisíte: na lidech, co jsou vám blízko, ale i mezi zeměmi a národy. Podívejte, jak moc potřebujete svornost. Podívejte, jak moc je pro vaši budoucnost důležité, abyste se starali o stvoření.“

Pandemie, která nás ohrožuje, znenadání poukazuje na potřebu dalekosáhlých změn v naší společnosti. Enormní množství peněz se vynakládá například na zbraně, a přitom by jen zlomek z této částky stačil na obnovení důstojnosti tolika lidí, kterým je odepřena.

Mnoho lidí odvážně odpovídá na výzvu solidarity. Vydávají se všanc tváří v tvář epidemii, aby život mohl pokračovat, někdy i za cenu svého zdraví, nebo dokonce života.

Ano, utrpení, kterým procházíme, nás volá k bratrství a mnozí lidé vědí, jak na tuto výzvu odpovědět. Ale mimoto, co by mohlo být světlem, které dnes přineslo velikonoční poselství?

Marie Magdalská ráno o Velikonocích přišla k apoštolům s novinou, že hrob je prázdný. Můžeme si představit, jaký strach je zachvátil. K tragédii, kterou byla Ježíšova potupná smrt na kříži, se přidala další pohroma: zmizelo jeho tělo. Bylo to, jako by s ním zmizela i poslední stopa té velké naděje, kterou Ježíš vzbuzoval. Petr a Jan se tam běželi podívat. Petr doběhl ke hrobu, podíval se do něj a byl zmatený. Druhý učedník ale „viděl a uvěřil“.

Co tohoto učedníka spontánně postrčilo k tomu, že uvěřil? Jak mohl u prázdného hrobu pochopit, že Ježíš vstal z mrtvých? To se nedozvíme. Jedinou nápovědou, kterou teď máme, je, jak se zdá, že pochopil něco z Písma. Vzpomněl si najednou na nějaká slova, jako jsou ta, která čteme v žalmu: „v moci podsvětí mě neponecháš“? Řekl si, když stál před prázdným hrobem: ale ano, o tom jsem nikdy nepřemýšlel, nepochopil jsem to?

Ježíšovo vzkříšení je skutečnost, která se vymyká našemu chápání, racionálně nemůže být vysvětleno. Otvírá ale neznámý horizont. Nemoc, násilí a smrt už nemají poslední slovo. Vychází nové světlo. Nejenom, že úplně mění způsob, jakým se díváme na život, ale přeměňuje také ty, kdo je přijmou, a uvolňuje v nich netušenou sílu. Ježíšovy učedníky vede k vytvoření společenství, které vyzařuje samotný Boží život.

Omezení, kterým se nyní musíme podrobit, velmi těžce doléhají na mnohé lidi – myslím zvlášť na ty, kdo jsou sami, na rodiny, které žijí ve stísněných prostorech, na ty, kdo jsou odloučeni od svých blízkých, i na bezdomovce. Tato izolace ale nemusí náš horizont zužovat. Kéž nás velikonoční poselství otvírá novým rozměrům, které jsou velké a široké.

V modlitbě, přestože je ubohá, můžeme přijmout světlo velikonoční zvěsti. Můžeme objevit, že lze změnit své chování i chování celé společnosti, takže je pro nás i pro lidstvo možná nová budoucnost. Můžeme v sobě nechat růst představivost nutnou k tomu, aby se mohly začít uskutečňovat nové formy solidarity.

Vzkříšený Kristus posílá své učedníky do celého světa ne proto, aby zavedli jednotný náboženský systém, ale aby jejich život vyzařoval naději na mír ve světě a plnost celého stvoření.

Nechme se tedy prodchnout velikonočním světlem a pozdravme se navzájem zvěstí tohoto velikonočního rána: „Kristus vstal z mrtvých! –⁠ Ano, vpravdě vstal z mrtvých!“