TAIZÉ

Bratr Pierre-Yves (1929–2023)

 
Pierre Emery, který po vstupu do komunity Taizé v roce 1953 přijal jméno bratr Pierre-Yves, zemřel pokojně v Taizé v neděli 12. března 2023 dopoledne, právě když bratři slavili eucharistii v chrámu Smíření. Už delší dobu slábl, ztrácel síly a v posledním týdnu musel ulehnout na lůžko. Až do konce ale zůstal při vědomí a ráno v den jeho smrti s ním jeden z bratrů těsně před odchodem do kostela ještě chvíli mluvil.

Narodil se 15. dubna 1929 jako nejstarší ze tří dětí. Vyrůstal ve švýcarské Juře, v La Chaux-de-Fonds. V roce 1944 se s rodinou přestěhoval do Lausanne, kde absolvoval celé své teologické studium s výjimkou jednoho semestru v Basileji, kde byl studentem velkého teologa Karla Bartha.

V roce 1953, v souladu s tehdejším zvykem, že před vstupem do komunity bratři přijímali pastorační povolání, odešel bratr Pierre-Yves pomáhat do farnosti Aigle v kantonu Vaud, v roce 1955 pak do Neuchâtelu, kde byl v roce 1956 ordinován na faráře.

Spolu s dalšími dvěma bratry vykonával několik let pastorační službu ve sboru luteránské církve v regionu Montbéliard a zároveň rozvíjel své povolání ekumenického teologa: podílel se na činnosti Groupe des Dombes, spolupracoval na teologickém výzkumu v rámci Světové rady církví v Ženevě, připravoval publikace, např. Jednota věřících na nebi a na zemi, Kristus, naše odměna, Eucharistická oběť u francouzských reformovaných teologů 17. století a další.

Když do začali ve větší míře přijíždět návštěvníci, byl povolán zpět do Taizé, kde byl zodpovědný zejména za vedení setkání pro manželské páry. Celá desetiletí pak věnoval velkou část své služby manželům z různých zemí, včetně značného počtu párů smíšeného katolicko-protestantského původu, které podporoval v duchovním životě a angažovanosti v ekumenismu.

Mezi texty, které napsal, patří Modlitba v srdci života, Dech naděje, prvky křesťanského života a především se věnoval studiu a překladu děl sv. Bernarda a dalších cisterciáckých otců 12. století. V tomto oboru se stal uznávaným odborníkem. Mnoho let měl ve zvyku trávit několik týdnů postní doby v klášteře Tamié. Ochotně odpovídal na pozvání řeholních komunit, které ho žádaly, aby pro ně vedl duchovní cvičení.

Kromě intelektuálního a pastoračního nadání stojí za zmínku i jeho nadání hudební: téměř do konce života pravidelně hrával na violoncello. Lásku k hudbě spojoval se zápalem pro liturgický život a napsal texty mnoha hymnů, které se zpívaly zejména v řeholních společenstvích.

Aktualizováno: 18. března 2023