Když bratr Roger roku 1940 opouštěl Ženevu, aby založil komunitu v Taizé, byl veden touto intuicí: pokud mají křesťané být kvasem pokoje v lidské rodině, nemohou odkládat smíření mezi sebou na později. Po mnoha letech popisuje svoji cestu těmito slovy:

„Poznamenán svědectvím života své babičky, jsem našel, tak jako ona, svou křesťanskou identitu tím, že jsem ve svém nitru uvedl v soulad víru, ve které jsem byl vychován, s tajemstvím katolické víry, aniž bych přerušil společenství s kýmkoliv.“

Tato cesta, kterou bratr Roger otevřel, je náročná, neskončili jsme s jejím objevováním.

V Kristu náležíme jedni druhým. Jsou-li křesťané rozděleni, stává se poselství evangelia těžko srozumitelným.

Jak odpovíme na nové výzvy našich společností, které se týkají zvláště sekularizace a porozumění mezi kulturami, nespojíme-li dary Ducha svatého svěřené všem křesťanům? Jak všem zprostředkujeme Kristův pokoj, zůstaneme-li rozděleni?

Neztrácejme již tolik sil ve sporech mezi křesťany, někdy dokonce v rámci stejného vyznání. Setkávejme se častěji v Boží přítomnosti při naslouchání Slovu, v tichu a chválách:

Jednou za měsíc nebo za čtvrt roku pozvěme obyvatele našich měst, vesnic nebo našeho kraje na „vigilii smíření“. [1]

Při přípravě takového modlitebního setkání se mladí mohou vydat na cestu k druhým, navštívit jiné farnosti, sbory a společenství a mohou pozvat i mladé lidi, kteří jsou na cestě hledání víry.

Tak poroste touha uskutečnit společně vše, co je už možné. To, co nás spojuje, je důležitější než to, co nás rozděluje!

Vzájemné obohacování mezi různými křesťanskými tradicemi již začalo. V Taizé vidíme, že skrze společnou modlitbu a osobní setkání se prohlubuje vzájemná úcta a přirozeně dochází k takovému obohacování.

 

Některé aspekty tajemství víry byly lépe rozvinuty tou či onou křesťanskou tradicí.

 

Východní křesťané vždy kladli důraz na Kristovo vzkříšení, které již proměňuje svět. Nedokázali díky tomu v minulosti mnozí z nich vytrvat i v utrpení po celá desetiletí? Východ věrně uchoval učení církevních otců. Dal Západu monasticismus, který do celé církve vdechl život kontemplace. Mohli by se západní křesťané více otevřít těmto pokladům?

 

Křesťané reformace výrazně podtrhli tyto skutečnosti evangelia: Bůh nabízí svou lásku zdarma; skrze své Slovo se setkává s každým, kdo ho slyší a uskutečňuje. Prosté spoléhání víry vede ke svobodě Božích dětí. Společný zpěv umožňuje Božímu slovu, aby nás prostoupilo. Nejsou tyto hodnoty podstatné pro všechny křesťany?

 

Katolická církev zachovala v průběhu dějin viditelnou univerzalitu společenství v Kristu. Bez přestání hledala rovnováhu mezi církví místní a všeobecnou. Jedna nemůže existovat bez druhé. Ministerium společenství na všech rovinách pomáhalo udržet jednomyslnost ve víře. Nemohli by všichni pokřtění pokročit v postupném chápání tohoto ministeria?

 

Mimo otázky vyznání je naléhavé, aby se prohlubovalo vzájemné obohacování mezi světadíly. Například křesťané v Evropě mohou mnoho čerpat z církví jiných světadílů. Na oplátku za vše, co Evropa dala jim, mohou dnes tyto církve nabídnout svěžest evangelia.

 

Kristovi svědkové a mučedníci nás vedou k jedinému a jedinečnému společenství. Živí naši naději a naše odhodlání hledat viditelnou jednotu mezi všemi křesťany.