Vierge à l’Enfant, de frère Eric, de Taizé

„Sláva Bohu na výsostech a na zemi pokoj lidem, v kterých má zalíbení!“ Od doby, kdy tento hymnus poprvé zazněl, od noci, kdy jej zpívali andělé, bylo vedeno tolik válek, tolik nespravedlnosti a násilí soužilo lidstvo. I vánoční příběh je vyprávěn s tragickým pozadím: císař Augustus toužil nastolit mír v celém svém císařství, ale byl to jen pseudo-mír, ustavený za cenu nepočitatelných forem útlaku.
O Vánocích se učíme chápat, že mír je darem od Boha a že je důležité ho především přijmout. Jsme voláni k opravdovému obrácení skrze upření se k dítěti v jesličkách. Bez změny srdce není míru, jen jeho zdání, jako mír za císaře Augusta. „Na pokoji začni pracovat sám v sobě, jen jsi-li sám naplněn pokojem, můžeš ho přinést ostatním,“ říká svatý Ambrož.

Když slavíme Vánoce, Božím působením se v nás zrodí pokoj srdce. Tento pokoj vyvěrá z důvěry v to, že Bůh miluje člověka, všechny lidi bez rozdílu.

Spoustě našich současníků zní takováto slova o Boží lásce příliš snadně. Mnozí opravdově hledají smysl pro svůj život, a přece nemůžou věřit v osobního Boha, který je miluje. Dokážeme věnovat dostatek pozornosti těm, kdo hledají víru, která je konfrontuje s Bohem, který je nepochopitelný?

O Vánocích oslavujeme Boha, který přichází blízko, ale nechceme zapomínat na to, že Bůh vždy zůstane mimo naše porozumění. Otevřme svá srdce a svou mysl, jak jen můžeme, pro tyto dvě dimenze Božího tajemství: jeho blízkosti a jeho transcendentnosti.

Ne všichni jsou schopni tyto dva rozměry pojmout. Někteří zažívají Boží přítomnost na dosah ruky – je to téměř něco, co může jejich srdce cítit. Ostatní, tak jako Matka Tereza, zakouší Boha především v jeho mlčení. Ještě je tu možnost společně kráčet ve stopách Ježíše: poznal jak ohromnou Boží blízkost, tak i Boží mlčení. Církevní otcové velmi moudře zmiňují Vtělení současně s nepoznatelností Boha.

Křesťanská víra se pak ukazuje jako risk, jako odvážnost důvěry. Celá Bible nás ujišťuje: je to absolutně vše přesahující Bůh, který přichází, aby mluvil jazykem, jemuž rozumíme.

Rozjímání nad blízkostí Boha, která se vyjevuje o Vánocích, v nás stále budí úžas. Slovo se stalo tělem. Bůh se stal zranitelným. Svatý Augustin tvrdí: Jeho Slovo se stalo malým dítětem neschopným mluvit. Od chvíle svého narození byl Ježíš vystavený nejistotě, nestálosti lidské existence. Zanedlouho spolu s Josefem a Marií zakusí pronásledování a exil.

Stín kříže dopadá už na Vánoce. Vždyť přijetím těla se Bůh rozhodl vzít na sebe lidskou křehkost. Přišel s námi přebývat v našem rozdělení a utrpení. Kristus se k nám přidává na těch nejnižších místech – stal se smrtelným jako my, aby nám mohl lépe podat ruku.

Skrze příchod Ježíše Bůh vstupuje do opravdové výměny. Bere na sebe naše lidství a i nás samotné. Výměnou za to s námi sdílí svůj život. Marie je zárukou, že tato výměna je reálná – nese v sobě slib budoucího smíření člověka s Bohem.

Odvažme se rozpoznat přítomnost Boha v dítěti ležícím v jeslích. Přivítejme jeho pokoj a s ním i naději na mír na celém světě. O Vánocích nás Bůh posílá šířit tento pokoj kolem nás. Náš svět potřebuje statečné muže a ženy, kteří svými životy vyjádří evangelijní volání ke smíření.

Poučeni historií si pamatujme, že někdy stačilo jen několik lidí k tomu, aby se váhy převážily směrem k pokoji. Důvěra a odvaha jedné ženy, Panny Marie, stačila k tomu, aby Bůh vstoupil do našeho lidství. Nechť nás tato důvěra a odvaha vedou.