Promluvy bratra Aloise

Úterý 28. prosince 2010 večer

Rád bych na úvod řekl několik slov holandsky.

(holandsky) Raději bych to, co chci říct, pronesl vaším jazykem, ale bude lepší, když budu mluvit anglicky, aby tomu rozuměli i všichni ostatní.

Je to velká radost, že jsme mohli poprvé uspořádat evropské setkání v Nizozemsku. Vaše země byla světu vždycky otevřená. Spoléhali jsme na vaši pohostinnost. A nebyli jsme zklamáni. Téměř všichni mladí lidé jsou přijati v rodinách.

Jménem všech těchto mladých Evropanů chci velmi poděkovat obyvatelům Rotterdamu a jeho okolí, církevním představitelům a starostovi města!

Pozvání, abychom se vydali právě sem, přišlo od mnoha různých církví. Že jsme zde společně shromážděni, je znamením budoucnosti církve, v této krásné rozmanitosti všech, kteří důvěřují v Krista.

Rádi bychom také otevřeli dokořán svá srdce těm, kdo se setkání účastní, aniž by se nějak vztahovali ke Kristu, zvlášť příslušníkům muslimského společenství.

Stejně tak bychom rádi otevřeli svá srdce těm, kteří nemohou věřit v Boha a hledají smysl svého života. Víra v Krista nás neodlučuje od těch, kdo věřit nemohou; Kristus přišel, abychom byli lidštější, přišel z nás udělat bratry a sestry všech.

Pokud se jedná o budoucnost našich společností, jsme všichni na stejné lodi. To vyjadřují i tato místa modlitby, zde na výstavišti Ahoy, která jsou ozdobena dekoracemi představujícími lodě.

Každý z nás by chtěl najít vlastní odpověď na základní otázky, jako jsou: Co dá mému životu směr? Pro co má smysl obětovat sám sebe?

Jednou na jaře tohoto roku se mě jedna mladá Holanďanka zeptala, co od setkání v Rotterdamu očekávám. Moje, možná příliš spontánní, reakce byla: „Radost.“ A tuto odpověď jsem si nerozmyslel. Myslím, že radost je to, co bychom během těchto dnů měli hledat.

Před dvěma týdny jsem byl na našem druhém latinskoamerickém setkání v chilském Santiagu. Toto setkání charakterizovala radost. Pro mnoho mladých z Latinské Ameriky je víra v Boha spojena s radostí ze života a radostí přátelství.

A to přesto, že Chilané zažili strastiplný rok. Oslavili dvousté výročí samostatnosti, ale toto výročí bylo poznamenáno mnoha různými těžkostmi. Zemětřesení a rozbouřené moře zasáhly především ty nejchudší a propast mezi chudými a bohatými, o které si lidé mysleli, že vymizela, se opět krutě projevila.

První den našeho setkání propukl v santiagském vězení požár, po kterém zůstalo mnoho mrtvých a zraněných. S několika bratry jsem se vydal do chudinské čtvrti, abychom navštívili matku, která při požáru přišla o svého syna. Bylo mu teprve 21 let. Přál bych si, abyste mohli spatřit obličej té ženy! I ve svém zoufalství a zármutku zůstávala tak důstojná.

Když se během těchto dnů snažíme oživit svou radost, není to nějaká povrchní radost nebo útěk od těžkostí a utrpení. Je to spíš vděčnost za dar života. A rád bych zdůraznil to slovo „dar“. Život je dar, který nepochází od nás.

Dnes převládá pocit, že si dokážeme svou existenci zajistit sami. A je pravda, že technický pokrok nám dává nebývale tvořivé možnosti k tomu, abychom vzali osud do svých rukou. Ale myslím, že je nezbytné pěstovat ten přístup k životu, že jej budeme přijímat tak, jak přichází.

Přijímat život jako dar nám může umožnit vidět existenci a všechno stvoření v novém světle, které v nás probouzí radost i pocit zodpovědnosti.
Zítra ráno se budete zamýšlet nad evangelijním voláním k radosti a budete se ptát sami sebe, jak se rozhodnout pro radost. To můžeme učinit v důvěře, že Bůh nám posílá svého Ducha svatého, který nás v tomto hledání vede.

Středa 29. prosince 2010 večer

Před deseti dny, po latinskoamerickém setkání v Chile, jsem strávil dva dny na Haiti. Už před mnoha lety tam někteří z nás byli spolu s bratrem Rogerem. A od té doby jsou naše vztahy s touto zemí stále silnější. Setkání v Santiagu se zúčastnilo také dvacet pět mladých Haiťanů.

Minulý rok Haiti poničilo zemětřesení, po něm hurikán a po něm začala řádit cholera. V důsledku těchto katastrof se ve světě zvedla obrovská vlna solidarity. A myslím, že my všichni bychom chtěli být nablízku těmto lidem zasaženým ranami osudu.

Když jsem dorazil do Port-au-Prince, přivítal mě mladý biskup Pierre Dumas a ihned jsme se odebrali k ruinám katedrály, abychom se tam pomodlili. Na cestě tam jsme viděli, jak přímo ve městě jsou postavené stany, kam až oko dohlédne: v nich stále žije namačkáno jeden a půl milionu z celkových sedmi milionů Haiťanů. Tento drsný život způsobuje, že násilí se objevuje stále častěji; mohlo by lehce zachvátit celou zemi.

V neděli ráno se shromáždilo na mši u sester Matky Terezy asi 400 dětí. Většina z nich byli sirotci. Ve vedlejším pokoji byla nemluvňata, některá byla vážně nemocná.

Ještě stále jsem poznamenán časem, který jsem s těmito malými dětmi strávil. Odkud pocházejí? Budou žít dlouho? Otázky bez odpovědí. Být jim takto nablízku, vidět, jak se snaží zachytit náš pohled, to byla chvíle hlubokého soucitu.

Soucit není nikdy jednostranný. Když dáváme, dostáváme. Během těchto dvou dnů na Haiti jsme se často zastavili, abychom se společně s lidmi pomodlili; bylo to přirozené.

A znovu jsem si uvědomil, jak Haiťané čerpají ze své důvěry v Boha svou mimořádnou schopnost vytrvat navzdory všem překážkám. I v nepochopitelném utrpení je Kristus přítomen, hlouběji než veškeré neštěstí. Byl bych rád, kdyby jejich důvěra v Boha pronikla i nás.

Mezi námi zde v Rotterdamu jsou tři Haiťané, kteří právě žijí v Taizé. Přestože nemůžeme poznat všechno utrpení, kterým v minulých měsících prošli, rádi bychom jim byli nablízku. Christina řekne několik slov.

Christina: Chceme poděkovat za vaši solidaritu. Tolik lidí po celém světě pomáhá naší zemi. Ale měli byste vědět, že přestavba Haiti musí přijít od nás. Na Haiti je mnoho mladých lidí připraveno převzít zodpovědnost. Na to se připravujeme. Děkujeme za vaši podporu; děkujeme za vaše modlitby a za to, že na Haiti nezapomínáte.

Naše komunita Taizé učiní jeden konkrétní krok: Skrze sbírku „Operace naděje“ podpoříme projekty, které už na Haiti pomáhají dětem v nesnázích, zvlášť co se týče vzdělávání. Každý se může připojit; na našich webových stránkách najdete bližší informace.

Zítra se ve skupinkách budete zabývat otázkou, jak může soucit stále víc naplňovat náš život. Kolem nás jsou různé formy chudoby a bezpráví, dokonce i v bohatých společnostech. Čím se ve mně probouzí velkorysost? Odvážím se jít k trpícím, třeba s prázdnýma rukama? Mohli bychom věnovat větší pozornost svému životnímu stylu, abychom dosáhli skutečné solidarity s těmi, kdo jsou chudší než my?

Ano, radost ze života, kterou všichni hledáme, můžeme najít také v otevřenosti k druhým, počínaje těmi, kdo jsou nám svěřeni a kdo jsou nám nablízku. Vybrat si radost je neoddělitelné od starosti o druhé, o naše bližní.

Na závěr bych rád řekl modlitbu, kterou si můžeme připomínat v celém příštím roce. Najdete ji v Dopisu z Chile:

Bože, naše naděje, svěřujeme ti lidi z Haiti. Otřeseni nepochopitelným utrpením nevinných tě prosíme, abys inspiroval srdce těch, kteří přinášejí nezbytnou pomoc. Ty víš, jak velká je jejich víra. Buď s těmi, kteří trpí, posiluj sklíčené, utěšuj plačící a sešli svého soucitného Ducha na tento tolik zkoušený a tolik milovaný lid.

Čtvrtek 30. prosince 2010 večer

Je to velká radost, že zde tyto dny můžeme být spolu z tolika různých zemí a z různých křesťanských tradicí. Můžeme tak znovu objevit, že Kristus nás vede dohromady k jednomu společenství, společenství církve.

A z celého srdce děkujeme těm, kteří aniž by sdíleli naši víru v Krista, se k nám v tyto dny připojili, abychom mohli společně vyjádřit svou touhu po míru a smíření na zemi.

„Pokoj na zemi!“ Toto zvolání najdeme na začátku Lukášova evangelia. Každý z nás může k tomuto pokoji na zemi přispět. Ale tento pokoj se nejprve musí stále znovu rodit v našem srdci.

Musíme se o něj osobně snažit. Dnes se lidé o mnoho méně než dříve vztahují k tradicím a institucím. Odpovědi, které se dávaly v minulosti na základní otázky života, už lidé nepřijímají bez předchozí diskuse.

Také víra v Boha dnes vyžaduje osobní rozhodnutí. Toto rozhodnutí nevylučuje pochybnosti, ale otvírá naše srdce, abychom mohli stále znovu a znovu přijímat vnitřní pokoj.

Kde hledat zdroj tohoto vnitřního pokoje? V odpuštění. Skrze Krista se stalo skutečností zaslíbení učiněné o mnoho století dříve: „Bůh ti odpouští všechny nepravosti.“ Kristus na sebe vzal a stále bere zlo, aby mohl dát toto odpuštění.

O odpuštění jsem se tak rozsáhle rozepsal v Dopisu z Chile, protože ho ve svém osobním životě a v našich společnostech nezbytně potřebujeme. A odpuštění bude tématem pro vaše zítřejší ranní skupinky.

Když svěříme své životy Božímu odpuštění, najdeme svobodu a hlubokou radost. Odpuštění nám dává také zodpovědnost. Na oplátku chceme odpustit těm, kdo se provinili proti nám. Někdy jsou rány příliš hluboké a my nejsme schopni druhým odpustit. V tom případě bychom se za ně, pokud můžeme, měli modlit a měli bychom vědět, že už touha odpustit je začátkem odpuštění.

Také naše společnosti potřebují odpuštění. Evropa potřebuje odpuštění, aby se mohla rozvíjet. Minulé generace zde v Nizozemsku silně pocítily tuto skutečnost, když jejich země a zvlášť město Rotterdam byly tolik poznamenány válkou.

Odpuštění samozřejmě neodstraňuje potřebu spravedlnosti, spíš ji naopak prohlubuje. Rád bych připomněl slova jednoho muže, který měl velkou politickou zodpovědnost a který je teď s námi na tomto setkání: „Přispěli bychom obrovským dílem k míru, kdybychom odmítli předat další generaci vzpomínky na zranění minulosti.“ To neznamená na minulá zranění zapomínat. Ale evangelium nás volá, abychom minulost překonali skrze odpuštění, abychom přerušili řetězovou reakci, která uchovává zášť.

V Latinské Americe celá léta přetrvává politické napětí mezi Bolívií a Chile. Jednou během našeho nedávného setkání v Santiagu se vydali mladí Bolivijci, aby se připojili k Chilanům na místě, kde se scházeli. Básní vyjádřili svou odhodlanost ke smíření.

I v následujícím roce budeme pokračovat na pouti důvěry. Je zřejmé, že je nezbytné vytvářet mezi národy a společnostmi důvěru skrze setkávání a osobní kontakt, zvlášť v dobách, kdy se více projevují potíže ekonomiky.

V příštím roce budou každý týden v Taizé pokračovat setkání, která všem umožní soustředit se na rozjímání o pramenech víry.
Mnozí mladí z Ukrajiny, Běloruska a Ruska přijíždějí do Taizé a na evropská setkání. Mnoho jich je i zde v Rotterdamu. V dubnu se s několika bratry a s mladými lidmi z celé Evropy vydáme oslavit Svatý týden a Velikonoce spolu s pravoslavnou církví. Dostali jsme pozvání od ruského patriarchátu. Je to jedinečná příležitost lépe se s touto církví seznámit. Přijmou nás pravoslavné farnosti a rodiny. Toto setkání se uskuteční v Moskvě.

Za rok, od 28. prosince 2011 do 1. ledna 2012 se uskuteční další evropské setkání. Bude to v městě, kde se setkání ještě nikdy nekonalo a kde na nás mladí lidé čekají už dlouhou dobu: byli jsme pozváni do Německa, kam nás zvou všechny církve a starosta Berlína.

Naše pouť bude pokračovat také na ostatních světadílech. Byli jsme pozváni, abychom připravili mezinárodní setkání v jedné africké zemi. Za dva roky, 14.–18. listopadu 2012, se vypravíme do města Kigali ve Rwandě, kde nás přijmou tamější křesťané.

Pátek 31. prosince 2010 večer

Dnes bych chtěl vyjádřit naši vděčnost za pohostinnost, jaké se nám zde v Rotterdamu a jeho okolí dostalo. Chceme poděkovat hostitelským společenstvím, zvlášť těm, která otevřela svá srdce a své domovy mladým lidem. Děkujeme církevním představitelům a všem, kteří nějak podpořili přípravu tohoto setkání. Děkujeme světským představitelům, kteří s námi spolupracovali.

Radost, soucit, odpuštění: tyto tři hodnoty evangelia, nad kterými jste se během těchto dnů zamýšleli, jsou skutečnosti, které mnozí lidé intenzivně zakoušejí. My, bratři, bychom chtěli, aby stále víc a víc inspirovaly naše životy stejně jako životy těch, které přijímáme v Taizé.

V mnoha zemích je nyní obtížné odkazovat k Bohu. Mnoho lidí v dnešní době opravdově hledá smysl života, ale nemůže věřit v Boha, který je osobně miluje. Je pro ně nepředstavitelné, že by jim Bůh byl nablízku.

Jiní nemohou věřit kvůli těžkým zkouškám, kterými procházejí. Pokud Bůh existuje, jak to, že je zlo tak mocné? Jak si ve vesmíru, jehož komplexnost a nekonečnost si stále více uvědomujeme, představit Boha, který je všude a který se stará jak o celý vesmír, tak zvlášť o každého člověka? Pokud Bůh existuje, slyší naše modlitby? A odpoví na ně?

A přesto se srdce člověka nikdy nepřestane po Bohu ptát. V každém muži, ženě i dítěti je touha milovat a být milován, touha být rozpoznán ve své lidské důstojnosti, touha po lásce, která nikdy nepomine. Nevyjadřuje tato touha po nepřestávající lásce stesk po Bohu?

Je možné v moderním světě věřit v Boha? Víra se dnes zažívá spíš jako riziko. Riziko důvěry. Abychom byli schopni podstoupit toto riziko, jsou zapotřebí všechny naše lidské schopnosti, a to srdce i mysli.

I když jsme věřící, občas se dost nesnažíme prohloubit svou víru. Občas zjišťujeme, že úroveň našich znalostí v oblasti víry zůstává pozadu za poznáním získaným v jiných oblastech života. Ale víra, která zůstává na úrovni frází naučených v dětství, může jen těžko odpovědět na otázky, které vyvstávají v dospělosti.

A tak je důležitější hledání osobního vztahu s Bohem. Jak takový vztah prohlubovat? Jak v něm posilovat naději?

Přestože evangeliu rozumíme jen málo, můžeme se snažit pochytit víc, když se budeme snažit uskutečňovat těch několik slov, kterým jsme porozuměli. A můžeme se sami sebe ptát: která slova evangelia se mě dotkla tak, že je chci začít uskutečňovat dnes i v budoucí době?

Naději v Krista může druhým předávat každý z nás. Nemusí to být vždy slovy, ale spíš způsobem života. Pak můžeme být překvapeni: když předáváme poselství o Kristově zmrtvýchvstání, sami mu můžeme stále lépe porozumět. A toto tajemství se víc a víc stává středem naší existence; mění náš život.

Ano, odvažme se předávat svým životem ostatním tuto zvěst evangelia, tuto naději ve věčnou lásku.

A postupně sami objevíme, že Bůh je zde, je nám nablízku, skrze svého Ducha v nás přebývá. A když žijeme v Boží blízkosti, může se v nás probudit k životu dar pohostinnosti. Přijetí těch, kdo jsou nám svěřeni, vytváření prostoru pro ně v našich životech, se stane naším hlavním zájmem. V modlitbě budeme citlivější k lidem bez domova: opuštěným dětem, přistěhovalcům, bezdomovcům.

Jednou bratr Roger napsal: „V tom jedinečném společenství, kterým je církev, Bůh nabízí vše, co potřebujeme na cestě k pramenům: evangelium, eucharistii, pokoj odpuštění…“ A bratr Roger uzavírá: „Proto Kristova svatost už není nedostupná; je zde, máme ji na dosah ruky.“

Jako věřící nenásledujeme nějaký ideál, ale jdeme za osobou, Kristem. Nejsme sami, protože on jde před námi. Každý z nás, i když jsme chudí a zranitelní, je povolán, aby odrážel ve svém životě Kristovu svatost. Všichni můžeme předávat svým bližním malé světýlko, takové, jaké si budeme za okamžik od sebe vzájemně zapalovat.

A Boha nikdy neunaví naše nové začátky. Můžeme věřit, že společenství s ním je možné. Nemusíme se nechat unavit tím, že stale znovu musíme vynakládat úsilí jako pokorní lidé, kteří důvěřují v Boží milosrdenství.