Řím 2012

Promluvy bratra Aloise

Bratr Alois měl po každé večerní modlitbě setkání krátkou promluvu. Na této stránce najdete jejich přepis.

Pátek, 28. prosince 2012

Přijeli jsme do Říma jako poutníci. Jsme všichni na cestě k osobnějšímu vztahu s Bohem a hlubšímu společenství jedni s druhými.

Už tento první večer bychom chtěli poděkovat všem těm, kdo nás přijali ve farnostech, rodinách a církevních společenstvích nebo řádech.

Těm z vás, kteří spíte v kolektivním ubytování, bych chtěl říct toto: i když nejste v rodině, najdete radost z toho, že jste spolu, že si můžete vzájemně pomáhat, najdete radost v prostotě této poutě.

Jak tyto dny prožijeme? V Římě objevíme znamení kontinuity víry, která se zde předává od apoštolů až do dnešních dnů. Pocházíme z různých národů a z různých církevních denominací, což nám pomůže prohloubit vzájemnou solidaritu; v dnešní době, kdy hmotná nejistota živí strach a uzavřenost.

Otevřeme naším setkáním dokořán dveře důvěry a solidarity.

Je proto důležité, aby se v těchto dnech každý z nás vydal na vnitřní pouť objevování pramenů důvěry v Boha.

Návrat ke zdrojům důvěry v Boha! To je to, o co se budeme snažit i celý následující rok. Papež Benedikt XVI., který nás přivítá zítra večer k modlitbě na Svatopetrském náměstí, zahájil Rok víry.

Pro křesťany všech denominací je nezbytné hledat nové odpovědi na tuto otázku: Proč věřit v Boha? Ve světě, kde je důvěra v Boha stále méně samozřejmá, je osobní odpověď na tuto otázku tím, co dává našemu životu směr.

„Podněty pro rok 2013“, které jste dostali při příjezdu, nám pomohou vydat se na cestu. Abychom mohli žít v důvěře v Boha, potřebujeme jedni druhé. Nikdo nemůže věřit úplně sám. Musíme o tom mluvit: s našimi přáteli, ve skupinkách, s těmi, které potkáme. Ptejme se sami sebe: Jak nás důvěra v Boha může posilovat?

Otevřme svá srdce této neslýchané zprávě: Bůh, který přesahuje vše, co si dovedeme představit, sdílel náš život v Ježíši a skrze Ducha svatého přebývá v každém z nás. Pro mnohé lidi je obtížné tomuto poselství porozumět. A nikdo nemůže tvrdit, že je pochopil úplně.

Ale pokud si uděláme čas naslouchat pozorně tomuto poselství, něco se v nás může změnit. Uvědomíme si, že jsme milováni, že naše existence není náhoda, že život je dar a že nikdy nejsme sami.

Zároveň se tím mění náš vztah k ostatním. Už nemusíme dokazovat, že za něco stojíme, nemusíme kolem sebe stavět obranné zdi. Ostatní už pro nás nejsou hrozbou. A dokonce i nestabilita života nevyvolává strach, ale vede nás k tomu, abychom se otevřeli Bohu.

Nikdo nemůže žít, aniž by na něco spoléhal. Někdo se drží naděje na lepší budoucnost, jiný spoléhá na lásku blízkého přítele nebo příbuzného, jiný si hromadí majetek nebo se žene za úspěchem. Věřit znamená spoléhat na Boha a odvážit se spoléhat na jeho lásku.

Bůh nabízí, že nám bude touto oporou. A tehdy se můžeme otevřít budoucnosti a ostatním beze strachu.

V životě se tisíckrát vydáváme na cestu, která vede ze starostí k přesvědčené důvěře. Je to vnitřní zápas. Důležité je nenechat se dohnat strachem, hořkostí a beznadějí.

Tento vnitřní zápas v nás probouzí tvořivé síly. Probouzí naše srdce. Umožňuje nám opustit to, co nás vzájemně odcizuje, vrací nás k nám. Nenechá nás usadit se v průměru, naopak nás vede, abychom žili intenzivně.

Žít intenzivně. Bůh pro nás všechny nechce nic jiného. Ježíš říká v evangeliu jasně: „Já jsem přišel, aby měli život a měli ho v hojnosti.“

Všechno začíná důvěrou, kterou v nás vkládá Bůh. Ať se v těchto dnech obnoví náš život tím, že přijmeme ten pohled důvěry, kterým na každého z nás hledí Bůh.

Sobota, 29. prosince 2012

Promluva bratra Aloise z 29. prosince.

Neděle, 30. prosince 2012

bratr Alois

Evropské setkání v Římě! S kardinálem Vallinim, římským generálním vikářem, jsme o tom dlouho diskutovali. Dekujeme, drahý kardinále Vallini, že jste umožnil, aby se toto setkání uskutečnilo v tolika římských farnostech. Jsme také vděčni za přijetí, kterého se nám dostalo od dalších denominací, které jsou v Římě přítomné, pravoslavných a protestantů. Nyní k nám promluví pan kardinál.

Kardinál Vallini

Drazí mladí lidé, kteří jste doputovali do Říma z tolika evropských zemí! S radostí vám říkám: Vítejte!

Zopakuji vám všem, co řekl včera večer papež Benedikt XVI. na Svatopetrském náměstí, totiž s jakou radostí vás v našem městě vítáme na této pouti důvěry, kterou organizuje komunita Taizé.

Přijeli jste v hojném počtu a my se vás snažíme přijmout prostě a vřele ve farnostech, rodinách, náboženských společenstvích a všude, kde je to možné, se zvláštní štědrou účastí města Říma. Děkuji všem, kdo velkoryse otevřeli dveře svých domovů. Omlouváme se, pokud nejsou všechna místa tak komfortní, jak bychom si je pro vás přáli.

Řím je město apoštolů Petra a Pavla, kteří neváhali dát svůj život a přijali mučednictví pro svou víru v Ježíše Krista, Spasitele světa.
Mnozí muži a ženy je následovali, žili věrně evangelium a vydali po všech směrech hrdinné svědectví, že jen v Bohu, Otci milosrdenství, může najít člověk úplný smysl svého života.

Katakomby, výstavné baziliky, nesčetné kostely a kaple, které jsou rozptýlené po celém našem městě, svědčí o upřímné víře obyvatel Říma, přetrvávající po staletí až do dnešního dne.

V současné době je víra zpochybňována a stavěna před stále nové výzvy. Církev v Římě odhodlaně hlásá evangelium, aby ji naši současníci mohli přijmout a žít ji s nadšením v jistotě, že jen v Ježíši Kristu je pravé světlo pro tajemství lidství.

Drazí mladí lidé, jste právě ve věku, kdy si plánujete život a chtěli byste najít cestu ke štěstí. Upřímně a otevřeně vám říkám, že když jsem byl starý jako vy, také jsem rozvažoval o tom, jaká asi bude moje budoucnost, a přemýšlel jsem, jak dát pozor, abych šel po správné cestě. S radostí vás mohu ujistit, že veškerá pravda lidského života má původ a vrchol v Ježíši Kristu.

O této víře bychom chtěli v těchto dnech svědčit a doufáme, že se vrátíte domů s větší důvěrou, že Ježíš Kristus je ta Cesta, která přibližuje člověka člověku, on je ten, kdo působí mezi lidmi smíření, kdo nás podněcuje, abychom tvořili svět, kde mohou všichni lidi žít ve spravedlnosti a pokoji, zvlášť lidé nejchudší.

Věřte mi, drazí mladí lidé, že důvěra v Ježíše Krista je oprávněná a přispívá skrze vaši duchovní pouť, vaše nasazení a nadšení k růstu naděje ve světě. Projevujte důvěru všem, které na své cestě potkáte.

Podporujte v modlitbách křesťany Říma, stejně jako se i my budeme nadále modlit za vás, aby Pán byl stále s vámi a aby vám daroval svůj pokoj.

bratr Alois

Včerejší večerní modlitba s papežem Benediktem XVI. nám zůstane vrytá do paměti jako světlo, které nám pomůže pokračovat na cestě. Předal jsem papeži malý symbol naděje, který nám svěřili mladí Afričané během nedávného zastavení na pouti důvěry ve Rwandě. Je to košík zvaný „agaseke“, ve kterém byla semena čiroku.

Mladí Afričané nám dali podobné košíky pro všechny národy Evropy stejně jako pro lidi z ostatních kontinentů. Budeme je předávat každý večer jako pozdrav národům shromážděným na našem setkání. Kéž tato semínka naděje vyrostou po celém světě!

V Kigali jsme my, bratři, byli svědky touhy rwandského obyvatelstva po obnově země a v širším smyslu také úsilí mladých afrických křesťanů postarat se o budoucnost tohoto kontinentu. Účastníci setkání přijeli nejen ze Rwandy, ale i z regionu Velkých jezer, z východní Afriky a ještě vzdálenějších míst.

Rwanda prošla obdobím velkého utrpení. Vzpomínky na zranění jsou stále živé. Ale tato země se pomalu zvedá na nohy. Obdivujeme muže a ženy, kteří projevují soucit a napomáhají uzdravení, například tím, že se starají o sirotky, jako by to byly jejich vlastní děti.

Ze Rwandy jsme si přivezli především volání po smíření. Církev chce přispívat k hlubokému smíření, ne nějaké vnucené koexistenci, ale smíření srdcí.

Tato výzva se týká každého z nás: Jak smířit to, co se zdá a co možná i je, neslučitelné? Nejsme odsouzeni k rezignaci nebo pasivitě, protože Kristus přišel smířit, co vypadalo, že je stále v protikladu. Na kříži rozepjal ruce vstříc všem. On je náš pokoj! Smíření začíná, když se všichni společně díváme na něj.

Z Kigali jsem se vydal se dvěma dalšími bratry do města Goma v regionu Severní Kivu. Nedávné nepokoje donutily desetitisíce utečeneckých rodin uchýlit se do této oblasti. Tito lidé byli v neobyčejně těžké situaci a často úplně bez prostředků.

A v těchto mimořádných podmínkách jsme ve městě Goma potkali tvůrce pokoje a svědky lásky. Zůstávají ve své víře stát na vlastních nohou i uprostřed chaosu, strachu a opuštěnosti. Máme před očima obraz církve, která zůstává místem přijetí, přestože všechny ostatní struktury nefungují.

Stále mě ohromuje vitalita mladých afrických křesťanů. Jejich dynamismus je jako evangelijní výzva být pevně zakotven v naději. Až si doma zasadíte semínka čiroku, vzpomeňte si na naději mladých Afričanů, která pro vás může být povzbuzením!

Jak bude po Kigali a Římu naše pouť důvěry pokračovat? Jaká budou další zastavení před naším setkáním na cestě k nové solidaritě v roce 2015 v Taizé?

V roce 2012 jsme zvlášť pozorně naslouchali mladým Afričanům. V následujícím roce bychom stejnou pozornost chtěli věnovat mladým z Asie. Na přelomu října a listopadu roku 2013 se někteří z nás vydají na pouť pokoje a smíření do několika zemí – do Koreje a Indie. Vydáme se také vyjádřit solidaritu do míst, která usilují o větší spravedlnost a svobodu.

Příští evropské setkání se bude konat ve dnech 28. prosince 2013 až 1. ledna 2014 na hranicích dvou států, ve městě, které je v Evropě symbolem smíření, symbolem otevřené a sjednocené Evropy. Toto evropské setkání se uskuteční ve Štrasburku.

Na francouzské straně nás přivítá Alsasko a na německé straně Bádensko.

dítě
 
První košíky „agaseke" se semínky čiroku jsou pro mladé Francouze z Alsaska a mladé Němce z Bádenska spolu s arcibiskupem Gralletem, který dnes mezi námi reprezentuje různé církve tohoto regionu. Arcibiskup nyní řekne několik slov.

štrasburský arcibiskup

S velkou radostí vás jménem katolické církve a protestantských církví Alsaska a Bádenska zvu, abyste se zúčastnili příštího evropského setkání ve Štrasburku.

Štrasburk je město smíření mezi národy a město, kde je buduje Evropa. Už nějaký čas žijeme ekumenismus de facto. Rádi vás všechny uvidíme!

Pondělí, 31. prosince 2012

Včera jsem oznámil, jaká budou naše další zastavení na pouti důvěry. Ale tato pouť pokračuje především v našem každodenním životě.

Stát se poutníkem, abychom mohli vytvořit pouta společenství a přátelství – to je potřeba všude: s našimi blízkými, sousedy… Vzájemně se potřebujeme, protože v jistém smyslu jsme všichni chudí lidé.

Potřebujeme jedni druhé pro život v dnešní společnosti. Není možné, aby se rozvoj a pokrok týkal několika šťastlivců, zatímco většina lidstva stále chudne. Stoupající ekonomické problémy nás nenutí k menší, ale větší solidaritě.

Sdílení toho, co máme, neohrožuje naše blaho, ale naopak v nás může živit pocit naplnění a radosti ze života. Mnozí z vás našli v těchto dnech povzbuzení, když objevili praktické iniciativy solidarity zde v Římě, jako jsou například pomoc mladým při hledání zaměstnání nebo podpora uprchlíků.

A navzájem se potřebují i jednotlivé národy a kontinenty. Jednou z příčin nespravedlnosti ve světě je vzájemná neznalost. Pokud lépe pochopíme některé situace, usnadní nám to nalézání cest, jak se vyhnout neshodám.

Kristus nás shromažďuje ze všech národů, ať už mluvíme jakýmkoli jazykem. Jak v sobě můžeme nechat vzplát touhu po jednotě, ten oheň, který přišel Kristus zapálit na zemi?

Zítra, 1. ledna, je den míru. Kdybychom my, křesťané, považovali za svou prioritu spravedlnost a mír, mohla by se v křesťanství objevit nová vitalita. Pokorné křesťanství, které nic nevnucuje, ale které je solí země.

Je důležité, abychom pro to my, kteří pocházíme z různých křesťanských tradic, pracovali společně. Neměli bychom očekávat cestu k jednotě naplánovanou do posledního detailu. Předjímejme smíření! Nesmíme setrvávat v rozdělení. Kvůli naší nejednotě ztrácí evangelijní poselství chuť.

Jako pokřtění křesťané všichni patříme Kristu, jsme součástí jeho Těla. Identita vycházející ze křtu by měla být první, před identitou naší denominace!
Odmítněme dělat odděleně to, co můžeme dělat společně. Navštěvujme se vzájemně. I jednotlivé křesťanské tradice se navzájem často neznají. Pokud tuto neznalost překonáme, objevíme v ostatních poklady evangelia.

Obraťme se pokorně ke Kristu, třeba v tichu. Naslouchejme společně jeho slovu. Hledejme spolu, jako v těchto dnech, jeho tvář.

Pak jako o letnicích přijde Duch svatý. A společně můžeme uskutečňovat Kristovu výzvu: „Budete mi svědky až na sám konec země.“

Úterý, 1. ledna 2013

Naše krásné setkání se pomalu chýlí ke konci. Zítra se většina z vás vydá na cestu domů. Já s několika bratry a se stovkou mladých lidí z celé Evropy budu v pouti pokračovat. Vydáme se společně do Istanbulu, kde budeme s ekumenickým konstantinopolským patriarchou Bartolomějem a s dalšími církvemi, které jsou v Istanbulu zastoupeny, slavit Zjevení Páně.

Všichni si s sebou odvezeme tuto otázku: Je možné, abychom i doma pokračovali v tom, co jsme prožívali zde? Jak může být Bůh výchozím bodem v každodenním životě?

Můžeme mít často dojem, že jsme v životě odkázáni sami na sebe. Zdá se, že Bůh je velmi daleko.

Pro některé lidi není samozřejmé najít pro svůj život směr. Předpovědět, jaká bude i nejbližší budoucnost, je obtížné. Mnozí lidé studují nebo podstupují výcvik, aniž by věděli, kam je to povede. Jak si tedy vytvořit plán pro život?

Samozřejmě nemůžeme nabídnout žádné jednoduché řešení. Ale my, bratři z komunity Taizé, bychom chtěli, abychom všichni z Říma odjeli s vnitřní silou, která nás uschopní čelit budoucnosti s odvahou a radostí.

Když slábne podpora, které se můžeme dočkat od společnosti, je důležité najít v sobě vnitřní sílu, která nám pomůže pokračovat na cestě.

Jsem přesvědčen, že tuto vnitřní sílu v nás může probudit důvěra v Boha. Důvěra je víc než jen pocit. Pro důvěru v Boha je možné se vědomě rozhodnout.

Abychom toto rozhodnutí podpořili, je, stejně jako v mezilidských vztazích, nutné plné nasazení pro hledání osobního vztahu s Bohem. A půjdeme správným směrem, pokud budeme hledět ke Kristu.

Když byl Ježíš mladý, učinil základní rozhodnutí, které podstatně poznamenalo jeho život. Vložil důvěru v Boží lásku. Důvěřoval Bohu i v neúspěchu, který také zažil.

Nikdy Boží lásku, která skrze něj zářila, neskrýval. Zjevila se v něm ve své plnosti. V následujícím roce o tom můžeme dále rozjímat. Bůh, který přesahuje všechno, co si dovedeme představit, se zjevil v plnosti lidství v Ježíšově životě.

Ježíš vyzařoval Boží lásku především svým prostým životem. Nebyl člověku nadřazen, naopak byl mnohem lidštější, než jsme my.

Když k němu hledíme, můžeme pochopit, že Bůh nás uschopňuje důvěřovat svému lidství. Důvěra v Boha a důvěra v člověka jsou jedno. Víra v Boha nás vede, abychom byli lidštější, abychom odmítli vše, co nás i ostatní odlidšťuje.

S Kristem jsme všichni Boží děti. Každodenně obnovovaná důvěra v Boha nám dává vnitřní sílu, a dokonce i houževnatost. Ty mohou dávat směr našemu bytí a být základem malých i velkých rozhodnutí.

A tak i v omezené svobodě, i uprostřed hmotné nouze, dokonce i s mizivou jistotou o budoucnosti můžeme najít chuť a odvahu vzít svou budoucnost do vlastních rukou.

Chtěli bychom naslouchat slovům apoštola Pavla, která jednou napsal Timoteovi, mladému vůdci jedné křesťanské komunity, jako by je napsal nám: „Rozněcuj oheň Božího daru, kterého se ti dostalo. Bůh nám nedal ducha bázlivosti, nýbrž ducha síly, lásky a rozvahy.“

Printed from: http://www.taize.fr/cs_article15102.html - 3 July 2020
Copyright © 2020 - Ateliers et Presses de Taizé, Taizé Community, 71250 France