Dopis 2005
Myšlenky o pokojiTento dopis napsal bratr Roger z Taizé u příležitosti evropského setkání mladých v Lisabonu.
„To, co s vámi Bůh zamýšlí, jsou myšlenky o pokoji, nikoli o zlu. Bůh vám chce dát naději do budoucnosti.“ [1] Mnoho lidí dnes touží po míru, po tom, aby hrozby násilí přestaly sužovat lidstvo. I když leckdo pohlíží na budoucnost s obavami a je svazován strachem, na celém světě žije také mnoho mladých lidí, kteří jsou plní vynalézavosti a kreativity. Tito mladí lidé se nenechávají polapit do sítí malomyslnosti. Vědí, že Bůh nás nestvořil k pasivitě; život je pro ně víc než pouhá hříčka osudu. Dobře si uvědomují, že nedůvěřivost či ztráta odvahy mohou člověka paralyzovat. Proto se tito mladí lidé z celého srdce snaží být strůjci budoucí doby pokoje, nikoli zla. Vyzařují tak kolem sebe svým životem světlo víc, než mohou tušit. Mnozí přinášejí pokoj a důvěru tam, kde vládnou rozpory a napětí. Snaží se vytrvat i tehdy, když na ně doléhá tíha zkoušek či neúspěchů. [2] Hlasy mladých lidí, které se ozývají pod hvězdným nebem letních večerů v Taizé, k nám občas pronikají otevřenými okny. Nepřestáváme žasnout nad tím, že přichází v tak velkém počtu, aby hledali a modlili se. Tehdy si s bratry říkáme: jejich toužebná očekávání pokoje a důvěry jsou jako ty hvězdy – světélka uprostřed noci. Žijeme v době, kdy si mnoho lidí klade tuto otázku: Co je to vlastně víra? Víra je docela prosté spolehnutí se na Boha, nepostradatelný, celý život znovu a znovu obnovovaný elán důvěry. V každém člověku mohou být pochybnosti. Ty nás však nemusí nijak znepokojovat. Chtěli bychom především naslouchat Kristu, jeho tichému hlasu, jenž promlouvá v našem srdci: „Neboj se! I když máš pochybnosti, Duch svatý tě nikdy neopustí.“ [3] Bůh existuje nezávisle na naší víře nebo našich pochybnostech. Ani tehdy, když jsou v nás pochybnosti, Bůh se od nás nevzdaluje. Jsou lidé, kteří došli k tomuto nenadálému objevu: Boží láska může růst i v srdci zasaženém pochybnostmi. [4] Hle, jedna z prvních Kristových slov v evangeliu: „Šťastní, kdo mají prosté srdce!“ [5] Ano, šťastný, kdo směřuje k prostotě: prostotě srdce a jednoduchosti žití. Duch prostoty probleskuje také v tiché radosti a svěžesti srdce. Prosté srdce přijímá, že jsou tajemství víry, kterým nerozumí. Může si říci: „To, co mi uniká, jiní chápou a osvěcují mi cestu.“ [6] Kdo žije v jednoduchosti, dokáže být nablízku ubohým a zmírňovat bolesti tam, kde je nemoc, bída, hlad… [7] I naše modlitba může být prostá. Myslíme si, že k modlitbě je třeba množství slov? [8] Není tomu tak. Někdy jen několik třeba i nešikovných slov stačí k tomu, abychom vše, naše obavy a naše naděje, svěřili Bohu. Když se odevzdáme Duchu svatému, nalezneme cestu vedoucí od obav k důvěře. [9] Tehdy mu řekneme: Ano, Duch svatý v nás rozžíhá světlo, jehož byť jen nepatrný záblesk probouzí v našem srdci touhu po Bohu. A prostá touha po Bohu je již modlitbou. Modlitba neosvobozuje od úkolů ve světě. Naopak. Je vlastně jednou z nejodpovědnějších činností člověka: prohlubování prosté a pokorné modlitby nás uzpůsobuje k tomu, abychom byli schopni milovat a říkat to svým životem. Jak se přiblížit k jednoduchosti nezbytné pro život podle evangelia? Kristus jednoho dne řekl svým učedníkům tato slova, která nám ukazují směr: „Nechte děti a nebraňte jim jít ke mně; neboť takovým patří království nebeské.“ [10] Kdo dostatečně vypoví, co některé děti dokáží předávat svojí důvěrou? [11] A tak bychom chtěli Boha prosit: „Bože, který nás miluješ, dej abychom byli lidé pokorní, obdař nás velkou prostotou v naší modlitbě, v našich mezilidských vztazích, v naší otevřenosti pro druhé.“ Ježíš Kristus nepřišel na svět, aby soudil, ale aby lidem otevřel cesty společenství. Již dva tisíce let je Kristus s námi skrze Ducha svatého [12] a jeho tajemná přítomnost se zkonkrétňuje ve viditelném společenství [13] , které shromažďuje ženy, muže a mladé lidi povolané k životu v jednotě a svornosti. [14] Křesťané však ve své historii zažili mnohé otřesy, které způsobily, že ti, kteří vyznávají stejného Boha lásky, se ocitli v odloučení. Obnova jednoty je dnes naléhavá a nemůže být do nekonečna odkládána na později. [15] Uděláme všechno pro to, aby se v křesťanech probudil duch společenství? [16] Mnoho křesťanů již bez dalších prodlev, zcela pokorně a zcela jednoduše, uskutečňuje společenství jedněch s druhými tam, kde žijí. [17] Svým vlastním životem chtějí zpřítomňovat Krista pro mnohé další. Ví, že církev neexistuje sama pro sebe, ale pro svět, v němž má být kvasem pokoje. „Společenství“ je jedno z nejkrásnějších označení církve: nemůže v ní být místo pro vzájemné odsuzování a strohost; zůstane jen průzračnost, dobrota srdce, milosrdenství… a otevřou se brány svatosti. V evangeliu můžeme objevit tuto překvapivou skutečnost: Bůh nepůsobí ani strach ani obavy, Bůh nás může jedině milovat. Přítomností svého svatého Ducha Bůh proměňuje naše srdce. A v docela prosté modlitbě můžeme vytušit, že nikdy nejsme sami: Duch svatý v nás podněcuje společenství s Bohem, společenství, které bude navěky trvat v životě, který nekončí. [1] Tato slova byla napsána šest set let před Kristem: viz Jeremjáš 29, 11 a 31, 17 [2] V letošním roce, kdy deset nových zemí vstoupilo do Evropské unie, si mnoho mladých Evropanů uvědomuje, že žijí na kontinentu, který po minulosti poznamenané rozkoly a konflikty hledá svoji jednotu a jde kupředu po cestě míru. Situace napětí, nespravedlnosti a někdy i násilí, které ještě přetrvávají, však vzbuzují pochybnosti. Odtud plyne potřeba vytrvalosti: úsilí o mír je jedním ze základů budování Evropy. Toto dílo by nás však přestalo zajímat, kdyby jeho jediným cílem byla vidina silnějšího a bohatšího kontinentu a kdyby Evropa podlehla pokušení uzavřít se uvnitř svých hranic. Evropa nachází plně svoji identitu jen tehdy, když zůstává otevřená ostatním světadílům a je solidární s chudými národy. Její budování má smysl jen tehdy, je-li pojato jako etapa na cestě k posílení míru v celé lidské rodině. Proto nazýváme-li naše setkání na přelomu roku „evropské setkání“, ještě raději se na něj díváme jako na „pouť důvěry na zemi“. [3] Viz Jan 14, 16–18 a 27. [4] F. M. Dostojevskij jednoho dne napsal ve svých Denících: „Jsem dítětem pochybnosti a nevíry. Kolik trápení mě stála a stojí ta tužba věřit, která je v mé duši o to silnější, oč více je ve mně protikladných argumentů. Mé ‚hosana‘ se pročistilo v tavicím kelímku pochybností.“ Přesto mohl Dostojevskij pokračovat: „Není nic krásnějšího, nic hlubšího, nic dokonalejšího než Kristus; nejen že není, ale ani být nemůže.“ Jeho horoucí láska ke Kristu neochabuje ani ve chvíli, kdy tento člověk, patřící Bohu, dává vytušit, že v něm koexistuje nevíra s vírou. [5] Matouš 5, 3 [6] I když naše důvěra zůstane křehká, neopíráme se jen o svoji víru, ale o důvěru všech těch, kteří nás předešli a těch, kdo nás obklopují. [7] Světový potravinový program OSN nedávno zveřejnil mapu míst ve světě, kde lidé trpí hladem. Navzdory dosaženému pokroku v posledních letech, 840 miliónů osob, z toho 180 miliónů dětí mladších pěti let, stále hladoví. [8] Viz Matouš 6, 7–8 [9] Na této cestě odevzdání se Bohu můžeme být posilováni jednoduchými, jakoby do nekonečna opakovanými zpěvy, jako např.: „Jen Bůh mé duši dává spásu a mír“. Takový zpěv pak vyvěrá v tichosti srdce v každém okamžiku, při práci, při odpočinku… [10] Matouš 19, 14 [11] Jeden devítiletý chlapec, který nějaký čas přicházel na naši společnou modlitbu, mi jednoho dne řekl: „Tatínek od nás odešel. Vůbec ho nevídám, ale pořád ho mám rád a modlím se za něj.“ [12] Viz 1. Petrův 3, 18; Římanům 1, 4 a 1. Timoteovi 3, 16 [13] Toto společenství se nazývá církev. V Božím srdci je církev jedna, nemůže být rozdělená. [14] Čím víc se přibližujeme evangeliu, tím víc se přibližujeme jedni k druhým; bolestná rozdělení postupně mizí. [15] Kristus nás vyzývá, abychom se smířili bez meškání. Nemůžeme zapomínat na jeho slova v Matoušově evangeliu: „Přinášíš-li svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, jdi se nejprve smířit“ (Mt 5, 23) – „Jdi nejprve!“, nikoliv „Odlož to na později!“ [16] V Damašku, v oblasti tak velmi zkoušeného Blízkého východu, sídlí Antiošský pravoslavný patriarcha Ignác IV., od nějž pochází tato závažná slova: „Ekumenické hnutí ochabuje. Co zůstalo z prorockých událostí jeho začátků, za nimiž stáli, mezi jinými, osobnosti jako Jan XXIII. a patriarcha Athénagoras? Naše rozkoly činí Krista nepoznatelným a jsou v rozporu s jeho vůlí viditelné jednoty církve, „aby svět uvěřil“.Vyvstává před námi naléhavá potřeba prorockých iniciativ, které by vyvedly ekumenismus z křivolakých uliček, ve kterých se, jak se obávám, ztrácí. Nezbytně potřebujeme proroky a svaté, kteří by našim církvím dopomohli k obrácení skrze vzájemné odpuštění.“ [17] Při své návštěvě Taizé 5. října 1986 nám papež Jan Pavel II. řekl tato slova, kterými naznačil cestu k jednotě: „Chcete být podobenstvím společenství a budete tak napomáhat všem, se kterými se setkáváte, aby zůstali věrni své církevní příslušnosti, která je plodem výchovy, a otázkou svědomí a aby vstupovali stále hlouběji do tajemství společenství, jímž je církev v Božím plánu.“ |