Zprávy z malých provizorních společenství

Od roku 2014 žijí malé skupinky mladých vždy po několik týdnů v centru některé čtvrti nebo ve vesnici, aby zde tito mladí byli svědky evangelia a aby sdíleli radosti i těžkosti těch, kteří zde žijí. Tato zkušenost velmi obohacuje jak společenství, která je přijímají, tak mladé lidi, kteří žijí toto duchovní dobrodružství. Proto jsme rádi, že v tomto projektu můžeme pokračovat. Malá provizorní společenství žijí život, který zachovává rytmus modliteb třikrát denně. Zapojují se do pastoračních a sociálních aktivit s místními křesťanskými společenstvími, navštěvují lidi, kteří jsou osamělí nebo v nouzi, vedou modlitby otevřené všem a pořádají setkání mladých.

Na této stránce můžete sledovat zprávy o těchto malých provizorních společenstvích.


Slavonski Brod (Chorvatsko)

Na přelomu listopadu a prosince strávili ve městě Slavonski Brod čtyři týdny Samuel (Německo), Joshua a Jaap Jan (oba Nizozemsko) a pracovali zde spolu s Jezuitskou službou uprchlíkům. Tady jsou některé jejich dojmy:

Spousta práce! Tábor je neuvěřitelný. Nejdřív se zaregistrují a dostanou balíček s obědem, potom pokračují do vyhřívaného stanu. Snažíme se uprchlíkům pomáhat a sloužit jim. Propojujeme jejich potřeby se správnými kontakty. Rozdáváme úsměvy, mluvíme, odpovídáme na otázky, dáváme dohromady rodiny, organizujeme aktivity pro děti...
 
Oči těchto dětí nám pomáhají pokračovat, i když jsme velmi unavení. Jeden Iráčan nám řekl:
 
„Když vidíme dobrovolníky, hřeje nás to u srdce. Pořád je pro mě těžké pochopit, že lidi věnují čas a opustí svou teplou postel, aby tu byli s námi i v noci a pomáhali nám.“
 
Je velmi dojemné vidět, jak spolu uprchlíci pokojně žijí, i po tom, čím vším prošli. Spojuje je naděje, že přijdou lepší časy. To nás vlastně spojuje všechny. Když pláčou, pláčeme tiše s nimi. Když se modlí, modlíme se tiše s nimi.
 
Snažíme se také podporovat život společenství mezi dobrovolníky. Hodně času jsem strávil vařením. Snažíme se tak trochu „sloužit těm, kdo slouží“.
 
Přestože tu není místo, kde bychom mohli mít modlitby, podařilo se nám pozvat čtyři naše kolegy na modlitbu v táboře, abychom se modlili za uprchlíky na cestě i za dobrovolníky. Naši muslimští kolegové nás občas pozvou, abychom se pronesli poděkování před jídlem.


Drážďany (Německo)

V listopadu 2015 vytvořily malé provizorní společenství v Drážďanech Lea a Michaela (obě Německo) a Anna (Polsko).

Upekly jsme štrúdl a šly navštívit jednu starší paní, která už se nemůže zúčastňovat bohoslužeb. Byla tak ráda, že si má s kým promluvit, a my jsme byly také. Zpívaly jsme společně... Na naše večerní modlitby byl zván každý, a tak se podařilo dát dohromady velmi rozmanitou skupinu lidí ze sboru a z přátel Taizé. Někdy jsme se modlily samy.

Raphaela, kontaktní osoba sboru, který dívky přijal, napsala:

V Gorbitzu je mnoho lidí, kteří museli opustit svou zem. Dívky s nimi někdy chodí do nemocnice, jako se Syřanem, který nemluví německy ani anglicky. Celou tuto dobu prožíváme jako velké požehnání. Některé věci, které jsme plánovaly, nevyšly, ale otevírají se dveře neočekávanému.

Dva týdny po této zkušenosti Anna napsala:

Zatím můžu říct, že mám stále dojem, jako bych tam byla – v tom smyslu, že stále nějak žiju podobným způsobem – zvlášť se to týká modliteb, potřeby setkávat se prostým způsobem s lidmi a sdílet s nimi život a pomáhat jim jako dobrovolník.

Düsseldorf-Gerresheim (Německo)

Bydlíme v malém bytě v jedné pěkné čtvrti města Gerresheim. Ráno se modlíme doma a večer střídavě v katolickém a protestantském kostele. Většinou se s námi modlí kolem 20 nebo 30 lidí. Pomáháme v domě pro seniory s demencí: hrajeme hry, chodíme s nimi na procházky, pomáháme je krmit… Myslím, že nás toto místo učí, jak může pouhá naše přítomnost pomáhat – většina pacientů ani nemluví německy, nepoznávají lidi kolem sebe, ale cítí, když s nimi někdo je a věnuje jim pozornost. A na tom záleží. Někdy se odpoledne modlíme s hosty v malé kapli doma.
 
Dvakrát týdně chodíme na základní školu, kde si hrajeme s dětmi a pomáháme jim s úkoly. Taky navštěvujeme školku, kde jsou především děti uprchlíků. Zapojujeme se i do sociálních projektů, které jsou na uprchlíky zaměřené, např. projekt mezinárodní kavárny, kam mohou uprchlíci z okolí přijít na kávu a koláč a strávit zde nějaký čas v příjemné atmosféře. Minulou sobotu se konala cyklistická dílna, kam mohli ti, kteří si nemohou dovolit nechat si spravit kolo, přijít a nechat si je spravit zdarma. Sociální pracovníci sehnali také několik kol, které lidem nabídli. V této části Düsseldorfu, kde žije hodně uprchlíků, se koná podobných malých iniciativ mnoho. Je hezké to vidět!
 
V sobotu navštěvujeme koptský pravoslavný kostel: účastníme se bohoslužeb a setkáváme se s lidmi, kteří nás přijímají, jako bychom byly členy jejich rodiny. Skutečně to tak vypadá – po bohoslužbě se všichni shromáždí v jedné velké místnosti. Každý přinese něco k jídlu, bavíme se, smějeme se… Konají se tu také setkání pro mladé. Minulou neděli jsme měli modlitbu se zpěvy z Taizé a po ní setkání, kde jsme mluvili o životě v Taizé. Někteří z těchto mladých se v létě do Taizé chystají. Minulou neděli se konal workshop o kulturních rozdílech mezi Německem a Egyptem.
 
Máme poměrně vyrovnaný rozvrh. Některé dny jsou nabité prací a událostmi, ale máme i čas na sebe, na procházku, návštěvu města nebo trávíme čas společně doma.
 
Každý týden dostáváme mnoho pozvánek. Zdá se, že lidi jsou rádi, že tu jsme, můžeme se setkat a modlit se. A my jsme rády také. Někdy se zdá, že dáváme tak málo, a dostáváme tolik.
 
Chtěly bychom taky poprosit o modlitbu za ty, kdo nás zde přijali.
Ebba ze Švédska, Mareike z Německa a Nawojka z Polska


Sélestat (Francie)

Už začíná poslední týden našeho pobytu. V prvních třech týdnech jsme se účastnily různých sociálních programů (rozdávání oblečení a jídla, domovy pro seniory…). Dále se modlíme třikrát denně. Polední a večerní modlitby jsou volně přístupné. Každý den k nám chodí lidi na oběd. Modlí se s námi a nosí něco k jídlu.
 
V Sélestatu jsme se účastnily bohoslužeb Svatého týdne a jely jsme do Štrasburku na missu chrismatis.
 
Byly jsme velmi vřele přijaty a jsme rády, že můžeme být součástí ekumenického společenství této oblasti.
 
Je moc hezké vidět, kolik lidí se zapojuje do sociálních programů a ve farnostech. Z toho, jak navazujeme mnohé kontakty, jsme pochopily, že solidarita začíná tím, že jsme spolu. Není zakořeněna ve velkých projektech, ale v bratrské lásce.
 
Prostě spolu sdílet každodenní život, aniž bychom měli ambici změnit svět. To je náš způsob života v nové solidaritě.
Anna, Regina a Annika z Německa

Birmingham (Anglie)

V lednu a únoru strávili v naší komunitě pět týdnů Jenny a Jurg, mladý pár ze Švýcarska. Společně jsme tak pět týdnů tvořili malé provizorní společenství. Bylo trochu jiné, než ostatní, protože jsme prostě přijali dva nové členy do našeho společenství, které už existovalo a bude existovat i po jejich odjezdu.
 
Společně jsme objevili nové cesty, jak být komunitou. Společným jídlem, bydlením, rozhovory a smíchem jsme se vzájemně poznali. Těch pět týdnů byl jeden společný zážitek.
 
Oproti našemu původnímu očekávání a možná naději, že najdeme další lidi, kteří by se chtěli zapojit stejně jako my na delší dobu, se ukázalo, že to tak nebude. Opakovaně nacházíme lidi, kteří s námi chtějí sdílet život na kratší období. Nebudu zastírat, že to přináší jisté výzvy, jednak nutnost navazovat stále nové vztahy s dalšími lidmi, ale také proto, že jsme stále nenašli lidi, kteří by chtěli na sebe vzít dlouhodobější závazky a zodpovědnost za život ve společenství, který zde vedeme.
 
Ale přestože tyto výzvy nemůžeme zapřít, přinesl nám život také nezměrnou radost. Není lehké vyjmenovat těch milion věcí, které jsme spolu sdíleli. Společný život, nové objevy, zážitky a setkání. Cítit podporu ostatních, sdílená pravidelná modlitba. Zastávání různých teologických názorů i s vědomím, že přesto si můžeme jako jedna rodina sednout ke společnému jídlu.
 
Zjistili jsme, že v některých případech je nejlepší nedržet se jednou přijatých rozhodnutí neústupně a nesnažit se svázat konce příliš pevně. Zároveň jsme se uprostřed pravidelných změn naučili, jak důležitá a potřebná je stálost. Paradoxně právě zážitek tolika změn nám připomenul, jak je důležité držet se jádra naší představy o tom, jak by mělo naše společenství vypadat. Přestože náš život možná vypadal jinak, než jak jsme si ho ze začátku představovali, máme dojem, že je správné, že to, co pokládáme za podstatné, zůstává neoddiskutovatelné.
 
Prozatím jsem myslím spokojen s touto rovnováhou mezi provizorním a trvalým, která, zdá se, naše dobrodružství doteď charakterizuje.
Carrs Lane Lived Community


Rotterdam (Nizozemsko)

Dorazily jsme do Rotterdamu.
 
Ze začátku byl náš program příliš nabitý, proto jsme prodiskutovali situaci a bylo možné jej trochu změnit. První týden jsme se modlily a jedly jsme v Paradijikerku a neměly jsme možnost objevovat další místa. Pro příště si myslím, že je dobré mít modlitby v různých kostelech.
 
Paradijikerk a sestry lásky, u kterých jsme byly hosty, pro nás měli velké pochopení a jsme jim velmi zavázané za jejich pohostinnost. Nyní konečně jsme schopné zvládat rytmus modliteb třikrát denně a úkonů, které je nutné udělat předem – jako otevření kostela, zapálení svíček a zvonění zvonů. Nejvíc si užíváme posledně zmíněnou práci. Zvonit dvěma zvony najednou není snadné, ale zlepšujeme se. Začíná to znít už ne jako zvonění na poplach, ale svolávání k modlitbě.
 
Jsme rády, že na naše modlitby chodí stále víc lidí. Mladí lidé, kteří věrně pokračují v modlitbách od evropského setkání, které se zde před čtyřmi roky konalo, nás vzali pod svá křídla a je moc hezké vidět známé tváře. Mladí z farnosti pořádají modlitbu každý pátek a tento pátek se k nám připojí i katolický biskup.
 
Jsme taky dost zapojené v různých projektech po celém městě. Pomáhaly jsme sestrám Matky Terezy s přípravou jídla pro bezdomovce. Zúčastnily jsme se biskupské „poutě víry“, setkáváme se s mladými různých farností, působíme jako dobrovolnice v Pauluskerku i při mnoha akcích organizovaných Paradijikerkem.
Alina a Michaela z Německa a Sorcha z Anglie


Montpellier – Montferrier – Prades (Francie)

Naše malé provizorní společenství hostil Montferrier-sur-Lez a Montpellier. Bydleli jsme na katolické střední škole. Dopoledne jsme se setkávali s lidmi, kteří se pohybují ve „Stanici solidarity“, žijí na ulici nebo nemají adekvátní bydlení. Když jsme s těmito lidmi mluvili, a zvlášť, když jsme jim naslouchali, otvírala se nám nová skutečnost. Mají někdy těžký život, ale potřebují s někým mluvit, potřebují, aby jim někdo naslouchal. Také jsme je zvali k našim modlitbám.
 
Dále jsme se pravidelně účastnili skupin mládeže po celé montpellierské diecézi. Vedli jsme s nimi někdy velmi zajímavé rozhovory, včetně diskusí o povolání nebo charakteristikách různých vyznání, protože naše společenství bylo ekumenické.
 
Měli jsme možnost účastnit se mší a modliteb s mnoha různými církevními skupinami: betlémskými sestrami v jejich klášteře v Mougères, s bratry dominikány, knězem, který byl zodpovědný za lidi přijímané ve Stanici solidarity, se dvěma protestantskými sbory, několika katolickými farnostmi, biskupy a jejich pomocníky na biskupství… Dokonce jsme byli pozváni do mešity.
 
Naše cesta nám pomohla uvědomit si, že je docela dobře možné, aby i lidé z různých prostředí, kultur a jazyků spolu žili a sdíleli jídlo stejně jako své prožitky. Jsme moc vděčni všem, kteří nám tuto zkušenost, která byla tak příjemná, umožnili.
 
Xiaochen z Číny, Cândido z Portugalska a Lukas z Německa

Chatillon (Francie)

Těžko věřit tomu, že už uplynulo pět týdnů a jsme zpátky doma. Také je těžké najít slova, která by popsala naše zkušenosti. Nemůžeme dost poděkovat chatillonské farnosti a komunitě Taizé, že nám umožnily zažít tento čas, který nám změnil život.
 
Nic není možné brát samozřejmě. Ze začátku to nebylo snadné. Chvíli to trvá, než se lidé sžijí, když pocházejí ze čtyř různých zemí, čtyř kultur a několika různých prostředí… Nakonec ale naše snaha přinesla ovoce: sešly jsme se jako cizí, ale odjely jsme jako přátelé, nebo dokonce jako sestry.
 
Jednotlivé dny se od sebe dost lišily. Někdy jsme se zapojily do aktivit ve farnosti, jindy jsme jely do Paříže nebo různě po diecézi, abychom viděly, jak tam křesťané žijí.
 
Objevily jsme také, jak je pro společný život důležitá modlitba. Velmi pomáhalo, když jsme odevzdávaly Bohu to, co jsme každý den zažívaly.
Amandine, Katharina, Sandra a Chimène


Leeuwarden (Nizozemsko)

Hodiny ubíhají, čas letí. Už jsme tu měsíc. Naše dobrodružství se chýlí ke konci. Je čas odjet, rozloučit se a popřát všechno dobré. Máme srdce naplněné radostí a batohy plné vzpomínek. Je čas pokračovat v životě. Přestávka skončila, přišel čas na oponu! Teď se musíme vrátit ke svému každodennímu životu, ke svým zvykům a tradicím, zpět ke své rodině a do své země […] ale vyrostly jsme, dospěly a změnily se! Ano, dnes už můžeme říct, že jsme uspěly a vytvořily malé společenství. Jsme si plně vědomy provizorního charakteru, ale jsme hrdé, že jsme to zkusily a uspěly. Toto je jistě jedna z nejlepších zkušeností, kterou jsme kdy získaly: pokusit se vytvořit něco tak silného, tak intenzivního, strhujícího a živého!
 
Za mnohé vděčíme všem těm lidem, kteří nás zde přijali: blízko nebo daleko, v práci nebo v kostele. Všem těmto lidem, skrze něž budeme mít tuto životní zkušenost trvale vyrytu v paměti, říkáme: DĚKUJEME!
Camille


Amstetten (Rakousko)

Každé ráno se doma modlíme a je moc hezké začít každý den se zpěvy a tichem. Přestože někdy není snadné vstát ráno brzy, všechny se chceme modlit a ranní modlitbu máme rády. Potom se nasnídáme a vyrazíme za svými aktivitami. Dvě z nás chodí dvakrát týdně pomáhat na „sociální trh“, kde si lidé, kteří nemají moc peněz, mohou za nízkou cenu koupit jídlo. Třetí tráví čas v prodejně s oblečením z druhé ruky. Na těchto místech obsluhujeme zákazníky, vypijeme kávu a trávíme dopoledne s ostatními lidmi, kteří zde pracují. V úterý jsme navštívily klášter, kde žijí sestry, které už jsou dost staré. Strávily jsme s nimi nějaký čas a trochu jim pomohly.
 
Skoro každý den máme polední modlitbu v kostele kláštera v Amstettenu, kde se modlí františkánky. Občas se přidají některé třídy z klášterní školy. Obědváme také ve školní jídelně, kde se setkáváme s učiteli.
 
Odpoledne děláme další věci: v pondělí navštěvujeme seniory v klubu, který organizuje Červený kříž, ve čtvrtek chodíme do klubu pro dospívající se specifickými poruchami učení a v pátek do dětského klubu. Večer se modlíme nejčastěji v kostele, který je vedle našeho domu. Často se k nám připojuje několik místních lidí. Někdy se účastníme modlitby se zpěvy z Taizé, kterou organizuje někdo jiný, a jindy my takovou modlitbu zorganizujeme jinde.
Ashley, Nynke a Wilma

Mantova (Itálie)

Našim dnům dávaly řád tři každodenní modlitby a služba v místní pobočce charity, kde jsme rozdávali jídlo lidem s nízkými příjmy, setkávali jsme se s nimi při umývání nádobí, uklízení, balení jídla a všech dalších podivných pracích. Také jsme se setkávali s mnohými lidmi: ve skupině mladých, ve školách, různých kostelech a setkali jsme se také s mantovským biskupem. Tak jsme mohli svědčit o životě našeho společenství, ukázat svou motivaci a víru.
 
Některá naše setkání představovala skutečnou výzvu, např. když nám dospívající kladli otázky, které nás nutily hlouběji se zamýšlet nad svou vírou. Mnozí nebyli věřící a k církvi měli skeptický postoj, ale přistupovali jsme k nim s upřímností a zažil jsem, že jsme nějak byli schopni najít správná slova pro různé situace. Zvali jsme všechny, aby se připojili k našim modlitbám. Někdy jsme se modlili sami, někdy s mnoha dalšími lidmi. Jedna malá skupinka chodila na naše modlitby pravidelně.
 
Během našeho pobytu jsme byli hosty suzzarské farnosti a musím říct, že všichni lidé – kněží, dobrovolníci nebo kuchařky nás přijali velmi vřele. Myslím, že to byl moc hezký zážitek pro obě strany. Je to zvláštní: přišli jsme s prázdnýma rukama, a přitom jsme toho mohli ostatním tolik dát i od nich tolik přijmout. Cítili jsme se jako součást rodiny.
Tobias

Bragança (Portugalsko)

Nemůžeme uvěřit, že dva týdny našeho pobytu zde už jsou pryč. Moc si to tady v Bragançe užíváme. Potkaly jsme tolik milých lidí.
 
Máme rády také svou práci. Pracujeme v instituci, která se zabývá mnoha různými sociálními pracemi. Nejčastěji pracujeme se starými lidmi, kteří žijí v chudobě. Zpíváme s nimi, bereme je do kostela, hrajeme si s nimi a snažíme se spolu mluvit. Ne všechny mluvíme portugalsky, takže ze začátku bylo trochu těžké se spolu domluvit, ale zjistily jsme, že komunikace funguje, i když používáme směs různých jazyků a usmíváme se. Dvakrát týdně pracujeme také s dětmi z chudých rodin.
 
Jsme s těmi lidmi rády. Každý den je poznáváme o něco lépe a rády s nimi trávíme čas.
 
Několik lidí každý den přichází na naše modlitby.
Lisa, Magarete a Anna, v Bragançe


Moresnet (Belgie)

Ruta, Ines a Pascale se nyní vrátily se zážitkem života v malém provizorním společenství v našem domě Jeana Arnoldse v Moresnetu v Belgii. Ale zůstávají s námi vzpomínky na tyto čtyři velmi intenzivní týdny setkávání. Všichni, kdo přišli na modlitbu nebo na jídlo, byli rádi a cítili se povzbuzeni: starší lidé, studenti, biřmovanci, nemocní, hendikepovaní, chudí a lidé bez domova i členové naší komunity...
 
Zažili jsme mnoho krásných chvil, dokonce i v situacích, které byly obtížné, když jsme se ocitli tváří v tvář utrpení ostatních a vlastní slabosti. Ale radost byla stále přítomná spolu s chvílemi ticha a vděčnosti.
 
Nacházíme se na hranici tří států a znovu jsme si uvědomili, jak důležité je najít společnou řeč a naslouchat jeden druhému. Shromáždila nás společná modlitba, uklidnila nás a dala nám nové impulsy.
 
My z domu Jeana Arnoldse jsme vděční, že jsme mohli hostit malé provizorní společenství.
Renate, Moresnet


Roanne (Francie)

Naše cesta do Taizé 13. září byla krásným zážitkem. Bylo nás 47 lidí, kdo se vydali na cestu vyzvednout 3 dívky, které budou tvořit malé provizorní společenství, které u nás v Roanne hostíme. Biblický úvod a následující sdílení ve skupinkách jsme si moc užili. Lidi mi do teď děkují, když se na ulici potkáme.
 
Marlene, Michelle a Katja už se v malém bytě, který patří farnosti sv. Anny, usadily. Jezdí po okolí na kole, tu jsou na skok v humanitární organizaci Secours Catholique, tu v protestantském kostele, tu v drop-inu u Notre Dame… Pokud musí jet dále, lidi jim nabízejí, že je svezou. Jsou skutečně dojati, když vidí tyto mladé ženy, které obětují svůj čas, aby se setkávaly s ostatními.
 
Modlitby jsou krásné a zúčastňuje se jich stále víc lidí.
 
Tato návštěva skutečně může pomoct, aby se lidi z celého okolí vzájemně poznali a dali se dohromady.
 
Děkuji Vám!
Isabelle Dumas, Roanne, Francie


Kyjev (Ukrajina)

Co mě v posledních dnech v Kyjevě nejvíc zaujalo, bylo, jakou radost lidé měli, když nás viděli. Jsme jen malá skupinka z Taizé, která na Ukrajinu přijela s touhou se s nimi setkat a s něčím pomoct. Myslím, že je pro ně moc důležité vidět, že jsou tu lidé, kteří mají po nedávných událostech chuť přijet a setkat se s nimi.
Ilan (Francie), v Kyjevě
Co se mi tu v Kyjevě líbí, je pravoslavná liturgie, prodchnutá zpěvy. Zatím vždycky sbor nádherně zpíval aspoň ve dvou hlasech. Na větších slavnostech, jako například v neděli v Kyjevskopečerské lávře, byl sbor, jehož zpěv dodával liturgii krásu koncertu.
Matthias (Německo), z Kyjeva


Brusel (Belgie)

Návštěva malého provizorního společenství v Poverellu pokračuje velmi dobře jak pro Brama, Benjamina, Marka a Paula, tak pro nás, rodinu z Poverella, tedy dobrovolníky a hosty, kteří k nám chodí na jídlo nebo na krátkou návštěvu. Každý den připravujeme a podáváme přes 700 jídel v několika centrech Poverello v Bruselu. Můžeme taky ubytovat až 55 lidí. Ti, kteří do Poverella dorazí, potřebují kromě materiální a praktické pomoci především trochu odpočinku, potřebují najít rovnováhu a setkat se s ostatními.
 
Malé provizorní společenství, které je tu nyní s námi, organizuje každý den tři modlitby. V tu dobu se v kapli našeho domu scházejí dobrovolníci a někdy i hosté Poverella, aby se modliteb zúčastnili.
 
Vidíme, že svou práci berou velmi vážně a že se zajímají o to, co se v Poverellu děje. Pro nás všechny je jejich přítomnost a modlitba opravdovým povzbuzením a podporou!
Johan, za rodinu Poverella, Brusel


Porto (Portugalsko)

„Těžko věřit tomu, že náš pobyt v Portu se už přehoupl do druhé poloviny. Máme tu možnost setkat se s lidmi, kterým je od 2 do 87 let a kteří mají zřejmě opravdovou radost, že tu jsme. Přitom je to pocta především pro nás, že můžeme po nějakou dobu vidět svět jejich očima.
 
Zdá se, že se tu velmi cení, když tři lidé opustí své každodenní životy, aby se seznámili s farností a jejím sousedstvím, aby žili a modlili se alternativním způsobem, něco dělali tam, kudy masy turistů jen procházejí, a objevovali, kolik toho mohou dát a o kolik se mohou podělit ti, kdo na tom nejsou hmotně nejlépe.
 
Přestože je pro nás jazyková bariéra občas výzvou, řeč lásky, služby a nadšení lidé oceňují navzdory všem gramatickým chybám nebo výrazům z naší portunělštiny.
 
Máme štěstí, že jsme zapojené do všech aspektů práce farního sociálního centra: doprovázíme batolata na hřiště a dáváme pozor, aby si nikdo pro samou zábavu a vzrušení nesundával čepici. Pomáháme v práci s lidmi bez domova. Ukázalo se, že jeden z nich je milovník hry na kytaru, který tím spíš dovede ocenit zpěvy z Taizé. Cvičíme s lidmi pokročilého věku, bereme starší dámy, které už mají potíže s chůzí, na kávu nebo na návštěvy příbuzných.
 
A také organizujeme třikrát denně modlitby – ráno pro sebe, potom v poledne krátkou modlitbu pro pracující a večer v Igreja de São José das Taipas, kde se schází společenství sousedů z Vitórie stejně jako lidé z celého Porta, kteří, jak se zdá, mají radost, že jsme s sebou přivezly trochu Taizé (ikony, zpěvníky, rytmus modliteb a snad i něco víc).“
Jeanne, Judith a Yolanda, v Portu

Printed from: http://www.taize.fr/cs_article16953.html - 8 August 2020
Copyright © 2020 - Ateliers et Presses de Taizé, Taizé Community, 71250 France