Rozjímání o radosti, prostotě a milosrdenství

Během Setkání na cestě k nové solidaritě pronesl každý den na konci ranní modlitby jeden bratr krátkou promluvu, která uváděla do tématu dne. Tyto promluvy jsou zde uveřejněny a budou se používat v nadcházejících měsících v rámci Biblických rozjímání.

Pondělí: Odvážná radost

Ježíš řekl: „Království nebeské je jako poklad ukrytý v poli, který někdo najde a skryje; z radosti nad tím jde, prodá všecko, co má, a koupí to pole. Anebo je království nebeské, jako když obchodník, který kupuje krásné perly, objeví jednu drahocennou perlu; jde, prodá všecko, co má, a koupí ji.“
(Mt 13, 44–46)

Právě jsme společně zpívali a modlili se ranní chvály. V evangeliu jsme slyšeli dvě podobenství o nebeském království. Ježíš nemluví o nějakém vzdáleném místě nebo času, ale o Bohu, který přichází teď, a o jeho přítomnosti mezi námi. „Ty jsi ten Svatý, jenž trůní obklopen chválami.“ (Ž 22, 4) Bůh vládne v nebesích, ale svůj trůn a vládu ustanovuje také uprostřed svého lidu, který ho opěvuje.

„Království nebeské je jako poklad ukrytý v poli“, jako „obchodník, který kupuje krásné perly“. Ježíš přirovnává Boží příchod do našeho života a světa k radosti z nějakého objevu či radosti z něčeho, co má nevyčíslitelnou hodnotu nebo je nekonečně krásné.

Člověk orá pole. Pluh narazí na překážku, ale není to balvan ani pařez. Musí přerušit práci, a když se podívá blíž, pochopí, že narazil na poklad. Tento zemědělec udělal objev svého života! Poklad nevyčíslitelné hodnoty dřímal v poli, které oral, a nikdo o něm nevěděl.

V druhém podobenství vystupuje obchodník. Ten se zabýval hledáním cenných perel a jejich prodejem. A stejně jako zemědělec jednoho dne zažije nepopsatelnou radost. Najde něco mnohem lepšího, než co hledal: tak vzácnou perlu, jakou v životě neviděl a která naprosto změní jeho život.

Když zemědělec našel poklad, jistě se mu rozbušilo srdce. Odteď má život zajištěný a nemusí si dělat starosti. Ovládla ho radost, ale přesto dokázal uvažovat rozumně. Poklad znovu ukryje. Nikdo se nesmí dozvědět o jeho existenci. Chce si být jistý, že ho bude mít sám pro sebe. Prodá všechno, co má, aby měl dost peněz na koupi pole, kde je poklad ukrytý. Pole koupí a poklad je jeho.

I obchodník je stejně nadšený, když najde perlu svého života, krásnější než všechny, které kdy viděl. Také on prodá všechno, co má, aby získal tuto pastvu pro oči a potěchu srdce.

Jak bychom měli přijmout Boží království? Jak bychom měli přijmout Boha, který přichází do našeho života a světa, aby vládl uprostřed nás? Boží příchod nás staví před zvláštní volbu. Není to volba mezi dobrem a zlem. To, čeho se zemědělec a obchodník vzdali, není něco špatného. Naopak se vzdávají svých statků. S radostí se vzdávají něčeho dobrého pro něco, co je nekonečně krásné a nezměrně vzácné.

Když Bůh vstoupí do našeho života, musíme si vybrat. Ježíš nás vybízí, abychom si vybrali radost, poklad, vzácnou perlu. Radost jde ruku v ruce s odříkáním – právě to Ježíšova slova podtrhují. Radost obrala hrdiny podobenství o všechny statky. Odvážili se veselit a radost je dohnala k tomu, že prodali všechno, co měli.

Kristus nás zve, abychom dávali přednost radosti od Boha před svými statky, zisky nebo plány. Může se dokonce stát, že musíme radost nadřadit sami sobě. Jde ruku v ruce se zapomínáním na sebe.

Příběhy o zemědělci a obchodníkovi, kteří se s radostí vzdají svých statků, nám ukazují, že radost osvobozuje.

  • Našel/našla jsem od svého příjezdu do Taizé nějaký poklad nebo perlu? Co mě překvapilo? Co mi udělalo radost?
  • Kdy mi udělalo radost, že jsem se něčeho vzdal/a? Kdy mě radost osvobodila?

Úterý: Smutek se obrátil v radost

Ježíš poznal, že se ho chtějí otázat, a řekl jim: „Dohadujete se mezi sebou o tom, že jsem řekl: Zanedlouho mě nespatříte a zanedlouho mě opět uzříte? Amen, amen, pravím vám, vy budete plakat a naříkat, ale svět se bude radovat; budete se rmoutit, ale váš zármutek se promění v radost. Žena, když rodí, má zármutek, neboť přišla její hodina; ale když porodí dítě, nevzpomíná už na soužení pro radost, že na svět přišel člověk. I vy máte nyní zármutek. Uvidím vás však opět a vaše srdce se zaraduje a vaši radost vám nikdo nevezme.“
(J 16, 19–22)

Čas, který s Ježíšem strávili jeho přátelé, byl slavnostní. Ježíš si to tak přál. Už na začátku jim řekl: „Mohou hosté na svatbě truchlit, dokud je ženich s nimi?“ (Mt 9, 15) S Ježíšem, který v Galileji obcházel od vesnice k vesnici, přicházelo taky veselí.

Ježíš také od začátku mluvil v hádankách, kterým prozatím nikdo nemohl porozumět. „Přijdou však dny, kdy od nich bude ženich vzat.“ Slavnostní čas skončí. Vpředvečer své smrti Ježíš otevřeně říká: „Zanedlouho mě nespatříte.“ Tento úryvek z evangelia jsme četli při modlitbě. Ježíš si je vědom, že umře. A ví také, jak to bude pro jeho přátele těžké. „Amen, amen, pravím vám, vy budete plakat a naříkat,“ říká Ježíš.

Ale po tomto smutku přijde něco dalšího. „Zanedlouho mě nespatříte a zanedlouho mě opět uzříte.“ Ježíš zemřel a tím odešel, ale vstal ze smrti a jeho přátelé ho viděli – nejprve Marie Magdaléna, potom Petr, Jan a mnozí další.

Křesťanská radost je radost velikonoční. Nezničí ji utrpení a smrt nebo nepřítomnost milovaného, nepřítomnost Boha. Ježíš říká: „Budete se rmoutit, ale váš zármutek se promění v radost.“

Křesťanská radost je radost velikonoční. Není to protiklad smutku. Velikonoční radost je s námi i v bolesti a utrpení. Přetváří nás zevnitř. „Váš zármutek se promění v radost.“ Bolest a zármutek radosti neustupují, ale proměňují se v ní. Nepromění se v radost vždycky, ale radost je navštíví a rozjasní.

Zármutek a radost mohou být přítomny najednou, jako se zde na kopci v Taizé někdy ráno na podzim prolíná mlha a světlo.

Apoštol Pavel nám říká: „Radujte se s radujícími, plačte s plačícími.“ (Ř 12, 15) A co máme dělat, pokud jsme s lidmi, kteří se radují, a zároveň s těmi, kteří pláčou? Nemůžeme to uskutečňovat tím, že budeme najednou plakat i zpívat.

Existuje ale něco, čemu můžeme říkat radostný smutek. Triumfální radost způsobí akorát to, že ti, kdo zažívají smutek, jsou ještě smutnější. Velikonoční radost je dostatečně široká na to, aby pokryla zármutek i bolest. Pláče a zároveň se raduje, vrací sklíčeným tvářím úsměv.

Velikonoční radost se jako dítě rodí v bolestech. Ježíš říká: „Žena, když rodí, má zármutek, neboť přišla její hodina; ale když porodí dítě, nevzpomíná už na soužení pro radost, že na svět přišel člověk.“ Když říká „radost vám nikdo nevezme“, mluví o radosti zrozené v bolestech.

Už dávno bratr Roger napsal v Pravidlech Taizé: „Neboj se sdílet zkoušky ostatních, neboj se utrpení. Na dně propasti se ti může dostat dokonalé radosti ve společenství s Ježíšem Kristem.“

  • Čím může radost přispět k nové solidaritě? Jak se můžeme radovat s radujícími a plakat s plačícími?
  • Jak si můžeme vzájemně pomáhat, aby se radost rodila stále znovu, i uprostřed zármutků?

Středa: Prostota, která otvírá srdce

Ježíš vešel do Jericha a procházel jím. Tam byl muž jménem Zacheus, vrchní celník a veliký boháč; toužil uvidět Ježíše, aby poznal, kdo to je, ale poněvadž byl malé postavy, nemohl ho pro zástup spatřit. Běžel proto napřed a vylezl na moruši, aby ho uviděl, neboť tudy měl jít. Když Ježíš přišel k tomu místu, pohlédl vzhůru a řekl: „Zachee, pojď rychle dolů, On rychle slezl a s radostí jej přijal. Všichni, kdo to viděli, reptali: „On je hostem u hříšného člověka!“ Zacheus se zastavil a řekl Pánu: „Polovinu svého jmění, Pane, dávám chudým, a jestliže jsem někoho ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně.“ Ježíš mu řekl: „Dnes přišlo spasení do tohoto domu; vždyť je to také syn Abrahámův. Neboť Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo.“
(Lk 19, 1–10)

Radost, prostota a milosrdenství jsou slova, skutečnosti, jak je bratr Roger rád nazýval, a ke kterým se po celý život stále znovu vracel. Cítil, že nám pomáhají dostat se k samému srdci toho, o čem je evangelium a kdo je Bůh. Po dvou dnech, kdy jsme se zamýšleli nad radostí, se dnes obracíme k prostotě. Jak nám může prostota pomoct dostat se k jádru věcí?

Začněme tím, že se blíž podíváme na dnešní ranní úryvek z evangelia. Příběh začíná velmi přímočaře: ukáže nám jako skutečnost, že Ježíše prochází Jerichem a že je tam muž jménem Zacheus, vrchní celník a velký boháč. Vrchní celník byl někdo, kdo pracuje pro římské okupanty a koho místní obyvatelstvo považovalo za kolaboranta. Pokud byl zároveň bohatý, byl bezpochyby úplatný. Příběh se tím ale dál nezabývá. Bez dalšího otálení se dozvíme, co se děje. Nicméně to, co následuje, se nedozvíme stejně přímočarým způsobem, jaký je použit v první větě. Přístup je najednou mnohem lidštější, dokonce dojemný. Jsme zváni, abychom se nenechali ovlivnit vzhledem a prvním dojmem.

Zacheus touží vidět Ježíše, ale kvůli davu nemůže. Předběhne tedy všechny a jako dítě vyleze na strom, aby Ježíše zahlédl, až bude kolem procházet. Ježíš dorazí, zastaví se, a když Zachea uvidí, zavolá na něj jménem: „Zachee, pojď rychle dolů, neboť dnes musím zůstat v tvém domě.“ Je možné, že když se Ježíš blížil, zeptal se lidí z davu, kdo ten muž na stromě je. Každopádně je krásné představit si Zachea sedícího na větvi, jak mu obličej rozzáří radost a jak spěchá dolů, aby mohl Ježíše přijmout.

Postupně se před námi objevuje osoba. A její portrét je srdceryvný. Je jasné, že Zacheus touží po něčem víc než jen letmém zahlédnutí Ježíše. Proto si nemysleme, že se Ježíš přetvařuje, když říká, že chce u Zachea zůstat! Musel být zaujat a skutečně chtít ho navštívit.

Lidé začnou ihned reptat: „On je hostem u hříšného člověka!“ Jako vrchní celník byl Zacheus vyvrhel. Z jedné strany na něj tlačil režim římské říše, z druhé strany nespokojené obyvatelstvo. Neživil se poctivě, proto se jistě zdálo, že jeho situace nemá východisko. Ježíš se mu pozoruhodně staví po boku a činí to nejjednoduššími slovy a gesty. Ve skutečnosti lidé reptají proti Ježíšovi, protože dělá něco, co by nikdo jiný nikdy neudělal.

Odehrála se změna teď, zatímco dav reptá, nebo se stala už dřív, když na něj Ježíš poprvé zavolal? Zacheus se změnil. A stejně jako Ježíš i on teď nalézá slova a gesta, kterými se vydává k ostatním, která mu umožňují k nim natáhnout ruku. Říká: „Polovinu svého jmění, Pane, dávám chudým, a jestliže jsem někoho ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně.“ Brzy doma přijme nejenom Ježíše, ale mnohé další. Ježíš otevřel dveře Zacheova srdce i domu a vydláždil k němu širokou cestu.

„Dnes přišlo spasení do tohoto domu;“ říká Ježíš, „vždyť je to také syn Abrahámův.“ Mohou tomu lidé v zástupu porozumět? Můžeme to pochopit my? Zacheus je přece náš bratr.

  • Co nám pomáhá nebrat ohled na vzhled nebo první dojmy a navazovat kontakt s lidmi, kteří se od nás liší? Pomáhá mi Ježíšův příklad prostoty?
  • Co mě podněcuje k tomu, abych se s druhými rozdělil/a o to, co mám? Změní se něco, když ostatní pokládám za své „bratry“ a „sestry“?

Čtvrtek: Prostota nejmenších a těch, kteří slouží

Vznikl mezi nimi spor, kdo z nich je asi největší. Ale Ježíš jim řekl: „Králové panují nad národy, a ti, kdo jsou u moci, dávají si říkat dobrodinci. Avšak vy ne tak: Kdo mezi vámi je největší, buď jako poslední, a kdo je v čele, buď jako ten, který slouží. Neboť kdo je větší: ten, kdo sedí za stolem, či ten, kdo obsluhuje? Zdali ne ten, kdo sedí za stolem? Ale já jsem mezi vámi jako ten, který slouží.“
(Lk 22, 24–27)

I dnešní dopoledne je naším tématem prostota. Podívejme se, jestli nám evangelijní úryvek, který jsme právě četli, pomůže udělat v úvahách další krok. Text vypráví o chvíli, kdy mezi Ježíšovými učedníky propukl spor. Můžeme si pomyslet, že je to úleva: byli to přece jenom také obyčejní lidé! Jak píše sv. Lukáš, přichází tento spor v jednom z nejklíčovějších momentů Ježíšova života, během poslední večeře se svými učedníky, nedlouho před tím, než ho představitelé veřejného života nechají zatknout a vydají, aby byl ukřižován. Dozvídáme se, že mezi nimi vznikl spor, kdo z nich je asi největší.

Pro učedníky je to chvíle zkoušky. Strach z toho, co se stane, nejistota ohledně Ježíšova i vlastního osudu musely být intenzivní, na hranici snesitelnosti. Jak jejich skupina bude pokračovat, pokud by byl Ježíš od nich odveden? Kdo bude jejich nový vůdce? Dokážeme pochopit, jak se dostali až k hádce o to, kdo z nich je největší.

Místo napomenutí zasahuje Ježíš tím, že nabídne jiný obraz. „Králové panují nad národy, a ti, kdo jsou u moci, dávají si říkat dobrodinci.“ V Římské říši bylo bolestnou skutečností, že mocní utlačovali své poddané a vyžadovali od nich ritualizované oslavování. Ježíš představuje učedníkům obraz, který je mohl v této chvíli nejprve udivit, ale který je bezesporu prospěšný. Je to, jako by Ježíš učedníkům nastavil zrcadlo, které jim ukazovalo, že je jejich strach a nejistota vedou špatným směrem.

„Avšak vy ne tak,“ pokračuje Ježíš. „Kdo mezi vámi je největší, buď jako poslední, a kdo je v čele, buď jako ten, který slouží.“

V Ježíšově době to byli nejmladší nebo služebníci, kteří se nejvíc starali o životní potřeby lidí v domácnosti, ať už to bylo prací na poli, připravování jídla pro členy rodiny, nebo ošetřování nemocných a starých lidí. Přestože měli na sociálním žebříčku nízké postavení, jejich přítomnost byla důležitá, poněvadž na nich závisel chod domácnosti. Pokud byli mimořádně dobří a schopní, byli tím víc ceněni, ale na prvním místě se od nich očekávala věrnost.

Požadavek, aby učedníci byli jako ti nejmladší, jako ti, kdo slouží, znamená, že mají setrvat na svých místech a nesnažit se vyhnout svým povinnostem, které jim v rámci Boží rodiny byly svěřeny. Nesmí naslouchat strachu a snažit se vzít všechno do vlastních rukou. Ježíš je v jejich středu a ani během té chvilky, kdy se jim ztratí z očí, je neopustí. Je to doba, kdy mají důvěřovat Bohu.

„Já jsem mezi vámi jako ten, který slouží,“ povídá Ježíš. V evangeliu neříká moc o tom, co a jak máme dělat, ale zve nás, abychom vstoupili do hlubokého pohybu jeho života. Boží sebedarující láska přichází setkat se s námi a naplnit nás prostřednictvím odzbrojující prostoty.

  • Jak nás může strach a nejistota vést špatným směrem? Co nás přivádí zpátky k důvěře v Boha?
  • Jak ke mně mluví Ježíšův odzbrojující příklad prostoty? Které zodpovědnosti mi byly v rámci Boží rodiny svěřeny?

Pátek: Bůh milosrdenství

Dotazujte se na Hospodina, dokud je možno ho najít, volejte ho, dokud je blízko. Svévolník ať opustí svou cestu, muž propadlý ničemnostem svoje úmysly; nechť se vrátí k Hospodinu, slituje se nad ním, k Bohu našemu, vždyť odpouští mnoho. Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův. Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše.
(Iz 55, 6–9)

Mnozí lidé si představují Boha, se kterým se setkáváme na stránkách hebrejského Písma, našeho Starého zákona, jako rozzlobeného soudce, který se chystá lidi odsoudit za sebemenší porušení jeho příkazů. Rozlišují mezi tímto Bohem a Bohem, kterého nám zjevuje Ježíš, milosrdným Otcem, který se o nás stará a stále nám ukazuje svou lásku a starostlivost.

Každý, kdo věnuje čas studiu a rozjímání Bible, objeví, že tento rozpor je chybný. Bůh, který se zjevuje lidu Izraele, je ten samý Bůh, o kterém svědčí svými slovy i skutky Ježíš. V centru Božího jednání se svým lidem je příběh z 2. knihy Mojžíšovy, Exodu. Je to příběh o tom, jak Bůh vstoupil do života skupiny otroků, žijících daleko od domova, osvobodil je z područí a přivedl je do krásné země, kde mohou být svobodní. Tento příběh ukazuje Boha, který naslouchá pláči chudých, chce, aby lidé žili život v plnosti a byli šťastní, Boha, který chce vždycky udělat něco nového, aby zlomil pouta, která nás drží v zajetí. Vypráví zkrátka o Bohu, který je láskyplný a milosrdný.

V textu, o kterém budeme mluvit dnes, prorok vysvětluje, že to je právě to, čím se Bůh liší od lidí. Lidé často na odmítnutí odpovídají vlastním odmítnutím druhých. Je pro nás velmi obtížné odpustit těm, kdo nás hluboce zranili. Podle proroka ale Boží cesty a myšlenky nejsou podobné našim. Pokud si někdo uvědomí své chyby a obrátí se k Bohu, Bůh ho vždycky přijme. Náš vztah s Bohem může vždycky začít znovu. To je to, co nazýváme odpuštění.

Bůh může jednat takto, protože jeho chování není určováno, nebo dokonce podmíněno jednáním jeho protějšku. Bůh je Zdrojem života a jako takový v sobě vždycky najde lásku, kterou může odpovědět na zlo dobrem. Křesťanští učitelé prvních století tomu porozuměli a vyjádřili to jedním složitým termínem, který je snadno možné špatně pochopit. Řekli, že Bůh je necitelný.

Pokud by toto slovo znamenalo, že Bůh je netečný k lidské bolesti, nestará se o to, jak stvoření zápasí a trpí, v tom případě by to samozřejmě nepopisovalo Boha, kterého potkáváme v Bibli. Bylo by to velké rouhání. Místo toho tento se tento nezvyklý výraz snaží vyjádřit, že Bůh přesahuje lidské způsoby uvažování a jednání. Říká, že nic, co uděláme, nemůže způsobit, že by nás Bůh miloval méně. Na rozdíl od nás, kteří jsme často ovlivněni odezvou ostatních a ztrácíme dobré úmysly, když je ostatní odmítají, Bůh je vždy věrný tomu, čím je. Je a vždycky bude Bohem milosrdenství. Boží láska nikdy nepřestane, i kdyby na ni lidé odpověděli nezájmem nebo odmítnutím. Jak říkal bratr Roger: „Bůh může jedině milovat.“

Tato Boží věrnost své identitě je zdrojem velké útěchy. Znamená to, že tu je Skála, ke které můžeme vždycky tíhnout, a dostane se nám podpory. Ve světě, kde se všechno zdá nestálé, kde si tak často nejsme jistí, kde hledat štěstí a smysl, je Někdo, ke komu se můžeme vždycky obrátit, a víme, že nás vždycky s radostí přijme. Stejně jako otec v příběhu O marnotratném synovi (Lk 15, 11–32) vyběhne z domu, aby objal svého syna, který prohýřil celé své dědictví. Otcův přístup nezmění pošetilost jeho potomka, vidí jen svého milovaného syna, který „byl mrtev, a zase žije“.

Kde s setkáváme s tímto Bohem neměnného milosrdenství? Ježíš nám říká: „Pojďte ke mně, všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.“ (Mt 11, 28) Zjevuje nám v plnosti Boha, kterého nikdy neunaví činit dobro a který každému, kdo k němu přijde, umožňuje začít znovu.

  • Co se v mém životě mění, když si uvědomím, že Bůh mě vždycky přijme s láskou a radostí?
  • Co konkrétně by pro mě znamenalo „hledat“ Boha nebo „volat k němu“? Kde a jak ho najdu?

Sobota: Milosrdný podle Božího obrazu

Ježíš řekl: Milujte své nepřátele. Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí. Žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kteří vám ubližují. Tomu, kdo tě udeří do tváře, nastav i druhou, a bude-li ti brát plášť, nech mu i košili! Každému, kdo tě prosí, dávej, a co ti někdo vezme, nepožaduj zpět. Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte vy s nimi. Jestliže milujete jen ty, kdo vás milují, můžete za to očekávat Boží uznání? Vždyť i hříšníci milují ty, kdo je milují. Činíte-li dobře těm, kteří dobře činí vám, můžete za to očekávat Boží uznání? Vždyť totéž činí i hříšníci. Půjčujete-li těm, u nichž je naděje, že vám to vrátí, můžete za to čekat Boží uznání? Vždyť i hříšníci půjčují hříšníkům, aby to zase dostali nazpátek. Ale milujte své nepřátele; čiňte dobře, půjčujte a nic nečekejte zpět. A vaše odměna bude hojná: budete syny Nejvyššího, neboť on je dobrý k nevděčným i zlým. Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec.
(Lk 6, 27–36)

V dnešním úryvku Ježíš popisuje dva způsoby chování. Jeden nazývá způsobem hříšníků, což jednoduše znamená lidi, kteří se nesnaží dělat to, co po nich Bůh žádá. Dnes bychom to mohli nazvat „obyčejným“ lidským chováním. Spočívá v tom, že jsme dobří k těm, kdo jsou dobří k nám, a v dávání těm, kdo dávají na oplátku nám.

Lidé mají odvěkou tendenci dělit lidi na dvě skupiny: na ty, kdo jsou se mnou, a ostatní, kteří jsou lhostejní nebo nepřátelští. Samozřejmě není špatně, když nám jsou někteří lidé bližší než jiní. S některými lidmi nebo skupinami lidí máme z různých důvodů víc společného. Pokud to ale vede k ignorování, kritizování, odmítání, nebo dokonce zraňování těch, kdo nejsou jako já, stává se to zdrojem hádek i válek.

Potom Ježíš popisuje druhý způsob jednání. Je to Boží způsob a spočívá v tom, že jsme „dobří k nevděčným i zlým“. Včera jsme viděli, že Boží způsoby se liší od těch lidských, protože Bůh se nenechá ovlivnit tím, jak jeho protějšek reaguje. Bůh je „necitelný“. Jinými slovy Bůh může jedině milovat.

Na Ježíšově poselství tedy není nové to, že Bůh je milosrdný. Už autor 55. kapitoly Izajáše to věděl a v nejrůznějších hebrejských textech najdeme totéž celá století před Kristem. Nové není to, že je Bůh milosrdný, ale to, že i my, lidé, můžeme být podle Božího obrazu milosrdní!

Ježíš říká, že i my můžeme být lidmi, kteří podle Božího obrazu milují své nepřátele, činí dobře těm, kdo je pronásledují, a dávají, aniž by něco čekali na oplátku. Jak je to možné? Je skutečně pravda, že by lidé mohli být jako Bůh? Kde k tomu najdou motivaci a energii?

Rozhodně nemůžeme spoléhat na sílu vlastního charakteru nebo sílu vůle. Bůh může dávat, aniž by něco dostával, protože je Zdrojem života. Ale my tímto Zdrojem nejsme. Abychom my mohli rozdávat, musíme nejdřív sami dostat. A to je to, co je na evangeliu nového. Když Syn Boží přišel jako člověk na svět, přinesl přímo doprostřed lidského stavu Božího Ducha svatého, sílu lásky v Božské osobě. Ježíš byl schopen léčit nemocné a odpouštět hříšníkům právě silou Ducha. Mohl dokonce jít tak daleko, že vydal svůj život na kříži a odpustil přitom těm, kdo ho mučili a zabili. Toho samého Ducha po vzkříšení předal svým učedníkům.

Jako Ježíšovi učedníci jsme se stali součástí společenství věřících, které uvádí do pohybu Boží Duch. První křesťané poutali pozornost tím, že tvořili společenství mužů a žen z velmi různých prostředí, kteří společně žili jako bratři a sestry, sdíleli duchovní hodnoty i majetek a vzájemně si odpouštěli. Místo aby lidi dělili do dvou skupiny, na „nás“ a „je“, přijímali každého. Vycházeli vstříc ostatním. Snažili se žít ve všeobecné solidaritě. Bylo očividné, že žili jinak, než jak bylo „obyčejně“ u lidí zvykem. A to k nim přilákalo mnoho lidí.

Ten samý Duch, který žil v Ježíšovi a prvních křesťanech, se stále nabízí i nám. Ano, i pro nás je možné, abychom žili život podle Božího obrazu. Můžeme být milosrdní, jako je milosrdný náš Otec. Ale je to možné pouze společně, pokud se budeme vzájemně podporovat, pokud otevřeme srdce Bohu v modlitbě, aby mohl postupně proměňovat způsob našeho uvažování a jednání. Pak se nemožné stane možným.

  • Popisuje Ježíš „utopii“, nebo jsem viděl/a příklady žen a mužů, kteří žijí podle Božího obrazu a milují bezpodmínečně? Kdy? Kde? Jak?
  • Které kroky můžeme v našich společenstvích a církvích podniknout, aby se staly místem všeobecné solidarity, kde by mohla najít uzdravení různá rozdělení společnosti?

Printed from: https://www.taize.fr/cs_article19482.html - 13 April 2021
Copyright © 2021 - Ateliers et Presses de Taizé, Taizé Community, 71250 France