Oslava Velikonoc v Bukurešti den po dni

Začíná jaro a skupina mladých poutníků z téměř 20 zemí přijíždí do rumunské Bukurešti. Zúčastní se tu pouti „k pramenům pravoslavné křesťanské víry“ a budou objevovat rumunskou kulturu a tradice.

Některé překvapí zdejší rostoucí teploty, když před hodinou nebo dvěma měli na druhé straně Evropy sníh. Někteří jsou vyčerpaní, protože poslední tři dny strávili v autobuse. Ale všichni jsou ohromeni vřelým přijetím – ať už to jsou široké úsměvy mladých lidí, kteří na ně čekají na letišti, obětavost těch, kdo vstávali ve čtyři hodiny ráno, aby počkali na poutníky, kteří přijedou autobusem (a honili autobus po celém městě, protože nedojel tam, kde ho čekali), nebo vynikající koláče, které připravily řeholnice z patriarchátu: když vás Rumunsko vítá, udělá všechno, co je možné.

Ti, kdo přijeli brzo, mají možnost porozhlédnout se po tomto městě plném kontrastů: středověké uličky a velké moderní bulváry; futuristické kanceláře a obchodní centra stojí vedle monumentálních obytných domů z doby komunismu, za nimi se schovávají doslova stovky krásných malých kostelíků a klášterů, které jsou plné starých ikon a nástěnných maleb a které nabízejí ticho, které se zdá v hluku blízkých uspěchaných ulic města skoro nemožné.

Večer: příjem v hostitelských farnostech, večeře a seznámení se s hostitelskou rodinou. Po tolika letech, kdy se mladí lidé z Rumunska účastnili evropských setkání, se našlo mnoho místních, kteří chtěli také na oplátku konečně někoho přijmout. Ale bylo hezké, že i hodně lidí, kteří o Taizé nikdy neslyšeli, nabízelo, že se hostů ujmou. Není lehké mít návštěvníky ve Svatém týdnu. Rumunští hostitelé by chtěli nabídnout to nejlepší jídlo a ve velkém množství. Ale pro pravoslavné je právě čas půstu – nejedí maso, ryby, olej, mléko ani další živočišné produkty, a v pátek a sobotu pokud možno nejedí vůbec. Hostitelé byli dojati, když slyšeli, že mladí lidé by chtěli jíst jako oni. Nepřijeli jsme jen proto, abychom jejich tradice zdálky pozorovali, ale abychom se připojili na pár dní k životu svých hostitelů.


Zelený čtvrtek: Pojďte a modlete se

Ve čtvrtek ráno, první celý den v Bukurešti, jsme se všichni sešli v centru ke svaté liturgii (eucharistii) v jednom kostele patriarchátu. Odpoledne, po typickém rumunském obědě skládajícího se ze sarmale (plněné vinné listy) a mămăligy (polenty), bylo věnováno objevování rumunské kultury. Bukurešť má několik pozoruhodných muzeí a bohužel jsme měli čas navštívit každý jenom jedno. Muzea umění a historie jsou velmi uznávaná a ukazují, že rumunská vzdělanost a kultura má hlubší kořeny, než si je možná okolní svět vědom. Palác Parlamentu, symbol komunistické diktatury, ale zároveň pomník tvořivé aktivity celé generace Rumunů, vyvolává v lidech různé reakce. Vzhledem k jeho impozantnosti je nemožné být k němu lhostejný. Skanzen vesnického muzea dal skupině poutníků živou představu o typické rumunské vesnici. Jak Rumuni žili a mnozí stále žijí. V srdci Rumunska jsou stále vesnice a panuje přesvědčení, že jste zemi doopravdy nenavštívili, pokud jste žádnou neviděli.

Ale pozvání znělo „přijeďte a připojte se v Bukurešti k bratřím; zúčastněte se bohoslužeb Svatého týdne a Velikonoc“. A přesně tak jsme strávili většinu času. Každý večer se všichni účastnili bohoslužeb ve své hostitelské farnosti. Pro většinu byl tento styl bohoslužeb něco úplně nového. Nerozumět jazyku modliteb, muset dlouhou dobu stát (bohoslužby často trvaly déle než 3 hodiny), to byla samozřejmě výzva, ale věděli jsme o tom předem. Intenzivní krása modliteb lidem skoro vyrážela dech. Jak řekla Katja, jedna z účastnic:

„Pravoslavná víra a bohoslužba jsou působivé! Objevovat je zblízka bylo úžasné, i když občas ne úplně lehké. Bohoslužby se dotýkají všech smyslů, cítíte se naplněni, ale po několika hodinách taky vyčerpáni. Jsem za všechny tyto zážitky v Bukurešti velmi vděčná.“

Přítmí v kostele a mlčení vytváří silnou modlitební atmosféru. Zapadající slunce, které prosvítá v dómu vysoko nad našimi hlavami, je jediným zdrojem světla. Světlo několika svíček se mihotá, zlato na ikonách a tkaninách, které tvoří oděv kněží, se blyští. Kněz začíná zpívat první z dvanácti evangelijních čtení. Když se necháváme oslovit Ježíšovými posledními slovy apoštolům (čte se 5 celých kapitol z Janova evangelia), vstupujeme, jako tito první učedníci, do dramatu posledních hodin jeho života. Ale není to utrpení a nespravedlnost toho všeho, co nás oslovuje. Z příběhu slyšíme nejprve o lásce Otce a Syna k sobě navzájem a ke každému z nás. To je pravý smysl kříže, je to nejvyšší čin lásky.

Pátek: Ze smrti k životu

Den strávený s rodinami a ve farnostech: malování vajíček, pečení tradičních velikonočních koláčů a dalších lahůdek. Byla tu ale také možnost s mladými lidmi z farností a Pravoslavné ligy mladých z různých částí města navštívit místní sociální projekty, místa naděje a skryté poklady nebo prostě zajít ke starým či nemocným lidem jako jednoduché znamení solidarity a sdílení radosti tohoto největšího svátku.

V průběhu dne je uprostřed kostela umístěn stůl. Kněží přinesou ikonu „pláštěnice“, plátna, kterým bylo v hrobě přikryto Ježíšovo tělo. Umístí se na stůl a všichni je pak postupně třikrát podejdou, a tak symbolicky s Kristem projdou hrobem, skrze smrt k novému životu. Přicházejí lidé všeho věku: všichni prokazují úctu. Je velmi dojemné vidět, jaké úsilí vynakládají ti, kteří mohou sotva chodit, aby zvládli ikonu podejít. A lidé přicházejí hodinu po hodině, v některých kostelech od rána až do večera. Večer potom slavíme pohřeb Páně. Všichni společně zpívají dlouhé chvalozpěvy nářků a pak i s ikonou pláštěnice a křížem obcházejí v procesí kostel. Každý dostane květinu, symbol nového života, ke kterému jsme povoláni, a bere si ji domů.


Sobota: Dlouhé čekání

V evangeliu ženy, které šly za lidmi, co pochovali Ježíše, „viděly hrob i to, jak bylo tělo pochováno. Potom se vrátily, aby připravily vonné masti a oleje. Ale v sobotu zachovaly podle přikázání sváteční klid.“ (Lk 23, 55–6) A proto jsme my, poutníci v Bukurešti, odpočívali také.

Polední piknik byl narychlo přesunut z parku do teologické fakulty, protože se očekával déšť. Nakonec celý den krásně svítilo slunce. Ale znamenalo to také, že připravené povídání o ikoně Vzkříšení bylo možné ilustrovat na fresce, která se nacházela na chodbě fakulty. Jeden z bratrů a dva místní mladí teologové nám pomohli porozumět ikoně „Sestoupení do podsvětí“.

Bible velmi jasně říká, že nesmíme a nemůžeme vytvářet obrazy Boha – Bůh přesahuje všechny představy. Ale ikona se nesnaží být obrazem Božím. V Pavlových listech čteme, že „Kristus je obraz Boha neviditelného“. (Kol 1, 15) A ikony jsou oslavou Krista. Každá z nich ukazuje jiný aspekt naší víry v něj.“

Bylo dobře, že po několika dnech ve městě jsme mohli navštívit klášter Cernica, který je postaven na dvou malých jezerních ostrovech kousek od Bukurešti. Krásné prostředí a přátelské, prosté přijetí naším průvodcem, místním mnichem, bylo jedním z vrcholů naší pouti pro mnohé z nás.

A pak: odpočinek, protože zítra bude velmi náročný den!


Neděle: Radost vzkříšení

Říct, že tento den byl jen dlouhý, by bylo slabé slovo! Velikonoční neděle začíná doslova o půlnoci (nebo v některých kostelech dokonce o něco dřív). Velké davy se shromáždí před kostelem, kde se rozdává světlo vzkříšení, které si mohou lidé vzít domů. Možná do kostela nyní chodí méně lidí každý týden, ale o Velikonocích se zdá, že přišlo celé město. Všichni s velkou radostí zpívají „Kristus vstal z mrtvých, smrtí smrt přemohl a přinesl život těm, kdo jsou v hrobě“. Píseň se opakuje stále dokola, takže vstupuje do našich srdcí a není možné ji zapomenout. Následuje slavnostní velikonoční eucharistie – zdá se, že přijímání je delší než zbytek slavnosti – tolik lidí se připravilo. A konečně se po třech dnech můžeme pořádně najíst (až na to, že jsme hosté a nikdo by nám nedovolil se postit pořádně!). Lidé naťukávají vajíčka jedno o druhé a vzájemně si říkají „Hristos a înviat – Adevărat a înviat“, „Kristus vstal z mrtvých – vpravdě vstal z mrtvých!“ Takto se budou zdravit ještě dalších sedm týdnů, až do letnic.

Po několika hodinách spánku znovu vstáváme, abychom se připojili ke křesťanům jiných vyznání na nedělních bohoslužbách. A pak v poledne: nešpory – „druhé Velikonoce“. Evangelium se zpívá v 9 jazycích. Biskup promlouvá k poutníkům anglicky, aby pomohl unaveným překladatelům. Má krásné poselství nejen pro poutníky, ale i místní věřící: v Kristu se shromažďujeme; on nás sjednocuje a chce, abychom byli jedno.

Pak musíme běžet zpátky k hostitelským rodinám na oběd, než se znovu vrátíme do centra na setkání s patriarchou. Jeho Blaženost Daniel nás přijal v přestavěné „hale Křesťanské Evropy“, na jejímž stropě jsou dokola vymalováni svatí a církevní otcové Východu i Západu. Má pro nás slova povzbuzení – a samozřejmě také něco k jídlu: velikonoční koláč zvaný „pasca“:

Procházkou se dostaneme právě včas do římskokatolické katedrály na závěrečnou modlitbu se zpěvy s Taizé, kam přicházejí všichni: poutníci z různých zemí, mladí lidé z města a okolí, dokonce vzdáleného, dobrovolníci a mladí lidé, kteří připravovali příjem ve farnostech. A najednou je čas se rozloučit a vydat se na cestu domů, abychom mohli rozhlašovat tu dobrou zprávu, že Kristus skutečně vstal!

Printed from: https://www.taize.fr/cs_article20629.html - 1 December 2021
Copyright © 2021 - Ateliers et Presses de Taizé, Taizé Community, 71250 France