Neustále na cestě, ale nikdy nezbaveni kořenů

Podněty pro rok 2020

V září jsme se setkali v Kapském Městě při další etapě „pouti důvěry na zemi“. Jižní Afrika je veliká a krásná země. Před 25 lety ukázala světu sílu protestu proti apartheidu a nenásilné změny, přesto je ještě i dnes zjizvená hlubokými rozděleními mezi etnickými skupinami.

V tomto kontextu bylo znamením už to, že 1000 rodin otevřelo dveře a přijalo účastníky. Tito mladí se vydali setkat s křesťany z jiných etnik nebo jiných vyznání. Najděme podobně i my odvahu vydat se k ostatním a přijímat se navzájem všude tam, kde žijeme!

Vydat se na cestu: to je výzva dneška. Nenechme se ovládat malomyslností, ale rozeznávejme mnohá znamení nového života, nositele budoucnosti, která jsou okolo nás. Věnujme pozornost novým iniciativám, i když třeba nejsou vždy pečlivě propracované a jsou často provizorní: řešení se najdou postupně.

Při příležitosti evropského setkání ve Wrocławi jsem jako titul Podnětů pro rok 2020 zvolil citát jedné Polky, Urszuly Ledochowské – světice mezi Kristovými svědky a občanka Evropy, která předběhla svou dobu. Když mluvila o svém životě, řekla, že byla: „Neustále na cestě, ale nikdy nezbaveni kořenů.“

Ve Wrocławi už jsme jednou byli: před třiceti lety, v prosinci roku 1989, Polsko hostilo první evropské setkání na východ od „železné opony“. Když se hroutila Berlínská zeď, naplňovalo lidská srdce a mysli nadšení pro nově nabytou svobodu. Svět se od té doby změnil. Pevně věřím, že mladá generace otevře v naší době další cesty svobody a spravedlnosti.

V životě a ve víře jsme jen poutníci, někdy dokonce cizinci na této zemi. V době zkoušek i radosti pamatujme, že Bůh je věrný a zve nás, abychom vytrvali v tom, v čem se angažujeme. On už připravuje pokojnou budoucnost.

.

1. Neustále na cestě… připraveni znovu vyrazit

I řekl Hospodin Abramovi: „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu.“ (Gn 12, 1)

Ve víře odpovídáme na výzvu, abychom se vydali na cestu, a jsme si vědomi toho, že nový začátek je vždycky možný, ať už jde všechno dobře, nebo čelíme zdánlivě nepřekonatelným obtížím.

V prvních kapitolách Bible potkáváme Abrahama, který je povolán, aby všechno opustil a vydal se na cestu, přestože nevěděl, kam jde. On a jeho žena Sára se povzbuzováni důvěrou, že jim Bůh ukáže cestu, stali poutníky.

Když dorazili do nové země, kterou jim Bůh dal, přebývali nadále ve stanech, jako by byli stále na cestě. Jejich zkoušky se nakonec staly požehnáním: Abraham a Sára objevili to, co by nemohli objevit, kdyby zůstali doma.

V Bibli je charakteristická tato dynamika: dynamika vydání se vstříc budoucnosti, kterou připravuje Bůh. Cesta může být plná nástrah – když Boží lid opustil Egypt, putoval čtyřicet let.

A Bůh sám se stává poutníkem, když vede a doprovází svůj lid: „Hle, já jsem s tebou. Budu tě střežit všude, kam půjdeš.“ (Gn 28, 15)

Tím, že Bůh vede svůj lid pouští, jej učí naslouchat svému hlasu a otvírá před ním nečekané možnosti.

• Přečtěte si (znovu), sami nebo s dalšími lidmi, některé biblické příběhy, v nichž nás Bůh zve, abychom se vydali na cestu: 1. kniha Mojžíšova 28, 10–15; 2. kniha Mojžíšova 13, 17–22; Žalm 126; Izajáš 43, 1–2; Matouš 2, 13–23; Lukáš 10, 1–9; Skutky apoštolů 11, 19–26.

2. Neustále na cestě… plně k dispozici pro ty, kdo jsou kolem nás

Když Ježíš vystoupil z lodi na břeh, uviděl velký zástup a bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře. (Mk 6, 34)

Ježíš sám sebe představuje jako poutníka, který „nemá, kde by hlavu složil“ (Mt 8, 20). Vydal se na cestu, aby hlásal tuto radostnou zvěst: Bůh se přiblížil; svým jednáním přetváří svět. A zve nás, abychom se i my zapojili do tohoto projektu obnovy lidské rodiny.

Kristus nám svým životem ukázal, kde začít: tím, že budeme pozorní k chudým a těm nejzranitelnějším. Ježíš mohl být tak pozorný k ostatním právě proto, že byl hluboce ukotvený v Bohu. V každém okamžiku se nechával vést Duchem svatým.

Když přišel na svět, sdílel s námi plně naši lidskou přirozenost. Ve své smrti na kříži trpěl až do krajnosti a ukázal tak svou absolutní věrnost Bohu i nám. Svým vzkříšením se Kristus stal svědkem nového začátku, který Bůh ve své lásce lidstvu dává.

Mnozí lidé jsou tváří v tvář násilí a ponížení bezradní a cítí se na této zemi jako cizinci. Křesťané důvěřují Bohu a následují tak Krista, což je vede ne k tomu, aby upadli do lhostejnosti, ale aby žili v realitě a angažovali se v solidaritě s ostatními.

Ve druhém století napsal v dopise jeden neznámý autor o křesťanech toto: „Mají vlastní vlast, avšak žijí jako cizinci. Cizina je jim vlastí a vlast cizinou.“ (Dopis Diognetovi)

• Hledejme konkrétní cesty, jak se můžeme angažovat, abychom svým životem vyjadřovali Kristovu pozornost k těm nejchudším.

• Shromažďujeme se pravidelně ve spolupráci s místními církvemi k modlitbě soustředěné okolo kříže a Kristova vzkříšení.

3. Neustále na cestě… společně s vyhnanci

Bude-li přebývat s tebou ve vaší zemi někdo jako host, nebudete mu škodit. Ten, kdo bude s vámi přebývat jako host, bude vám jako domorodec mezi vámi. Budeš ho milovat jako sebe samého, protože i vy jste byli hosty v zemi egyptské. (Lv 19, 32–34)

Po celém světě jsou ženy, muži i děti nuceni opouštět svou vlast nebo se rozhodují jít hledat budoucnost jinam. Jejich motivace je silnější než všechny překážky, které se jim staví do cesty.

Všichni si přejeme zachovat specifika našich kultur, ale copak není přijetí ostatních jedním z nejkrásnějších lidských darů? Příchod cizinců s sebou samozřejmě nese komplexní otázky. Příval migrantů nemůže být neřízený. Ale i když třeba způsobuje nějaké problémy, může být i příležitostí.

Může se také stát, že přestože lidé žijou někdy po generace ve stejném městě, čtvrti nebo vesnici, jsou si stále navzájem cizí. Hluboká nedorozumění se mnohdy objevují i mezi těmi, kdo pocházejí ze stejné kultury. Můžeme se tedy snažit setkat s těmi, kdo nemají stejné priority a přesvědčení jako my?

Když se vydáme k ostatním, ať už pocházejí z daleka, nebo bydlí v našem okolí, ale navzájem se neznáme, nepochybně lépe pochopíme, že uvažují jinak než my.

• Nespokojme se s abstraktními informacemi nebo statistikami, ale udělejme si čas, abychom poznali situaci migranta nebo rodiny, která přišla odjinud, a naslouchejme jejich příběhům, abychom jim porozuměli.
• I mezi mladými lidmi, kteří nemají materiální nedostatek, jsou ti, kteří jako by nikam nepatřili. Rodiny se rozpadají a výsledkem může být velká a někdy neviditelná osamělost. Pokusme se k nim být pozorní, pokusme se doprovázet lidi, kteří jsou někdy přímo v naší blízkosti a trpí vnitřním vyhnanstvím.

4. Neustále na cestě… jako součást celého stvoření

Hospodinovy stromy se sytí vláhou, libanónské cedry, které on zasadil. A tam hnízdí ptactvo, na cypřiších má domov čáp. (...) Jak nesčetná jsou tvá díla, Hospodine! Všechno jsi učinil moudře; země je plná tvých tvorů. (Žalm 104)

Mnozí lidé se cítí bezmocně nebo sklíčeně, když vidí, jaká obrovská nebezpečí ohrožují naši podivuhodnou planetu. V nadcházející době budou katastrofy spojené s klimatickými změnami nutit stále víc lidí, aby opouštěli domov.

A přece nás víra zve, abychom se nepoddávali rezignaci a úzkosti. Na začátku Bible čteme: „Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil.“ (Gn 2, 15) Bible v tomto poetickém příběhu zdůrazňuje, že jsme prostřednictvím tvořivého Božího díla dostali zvláštní zodpovědnost, abychom se o zemi starali a chránili ji. Když stále znovu objevujeme, že jsme nedílnou součástí stvoření, je náš život lidštější.

Země je vzácný dar Stvořitele, který můžeme přijmout s vděčností a radostí. Je to náš společný domov a Bůh nás volá, abychom ji chránili pro dobro všech tvorů a pro generace, které přijdou po nás.

Vidíme, že současné dramatické změny klimatu dávají povstat mnohým iniciativám a ty stále víc ovlivňují kolektivní vědomí. Podnikat různé kroky individuálně samozřejmě nestačí. Je to však nezbytná podmínka, aby mohla nastat změna.

• Všichni jsme zváni, abychom na své úrovni něco dělali: přehodnoťme životní styl, zjednodušme, co můžeme, buďme pozorní ke kráse stvoření.
• Pro ochranu stvoření je možné i společné svědectví různých křesťanských denominací. Nepředstavuje tato naléhavá potřeba výzvu, abychom se spojili k ekumenickým iniciativám? Několik takových už existuje: jednou z nich je síť „Zelené kostely“, ke které se Taizé připojilo v létě roku 2019 (viz www.taize.fr/eco [http://www.taize.fr/eco]).

5. Neustále na cestě… ale vždycky vnitřně ukotveni

Ježíš řekl: „Když ty se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se k svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí.“ (Mt 6, 6)

Jako „cizinci a přistěhovalci na zemi“ (Žd 11, 13) si musíme najít místo, kde budeme vnitřně ukotveni, abychom mohli být sami sebou. Nenajdeme toto ukotvení v modlitbě, v přátelské rozmluvě s Kristem?

Je pravda, že naše důvěra v Krista může být křehká. Nemohli bychom ale najít v církvi společenství, kde můžeme na sebe vzájemně spoléhat, sdílet pochybnosti i otázky a podporovat se ve svém hledání?

Když se neustále vracíme ke společenství s Bohem, dává nám to velkou svobodu. Bůh nás svou láskou chce vyvést z našich individuálních i kolektivních forem otroctví a pomáhá nám oprostit se od toho, co nám svazuje nohy.

Jak můžeme být neustále na cestě, ale nikdy nezbaveni kořenů? Tím, že v sobě necháme růst přesvědčení, že Boží království už v nás a mezi námi začíná klíčit?

Ano, existuje místo, kde může naše srdce najít odpočinek. Je to jakoby naše těžiště, kde, jak Ježíš říká, „nalezneme odpočinutí svým duším“ (viz Mt 11, 29).

[A Duch svatý, dobrotivý vánek, nás povede,
dokonce i v našich nocích.../]

 [1]