Evropské setkání v Taizé a online

Promluvy a biblické úvody

Čtvrtek 30. prosince | biblický úvod bratra Johna k Žalmu 96

Každý z nás se někdy sám sebe ptá, k čemu je dobrá modlitba.

Ježíš nám říká, že Bůh ví, co potřebujeme, ještě před tím, než ho prosíme. Zároveň nám ale říká: „Proste, a bude vám dáno.“

A co třeba taková modlitba chval a díků: co může hymnus, který mu zazpíváme, Bohu přinést? Copak potřebuje naše ocenění?

Abychom mohli na tyto otázky odpovědět, musíme hlouběji porozumět, kdo je Bůh a v čem spočívá jeho láska.

Bible nám ukazuje starostlivého a soucitného Boha, který své stvoření věrně miluje. A evangelium jde ještě dále: v něm se dozvídáme, že Bůh sám JE láska.
Ale co to láska vlastně je? Opravdová láska jistě znamená dávat sama sebe, starat se o druhé a o jejich potřeby. Ano, to všechno je důležité, ale nestačí to.
Božská láska jde ještě dál: přeje si, aby z milovaného byl skutečný partner, aby tak byl možný autentický vztah. Nechce toho druhého udržovat v pasivitě nebo nedospělosti tím, že prostě bude dělat věci za nás. Chce milovaného přivést do stavu, kdy může pravdivě odpovídat na lásku, která se mu dává, a na oplátku sám lásku dávat.

Něco z toho můžeme vidět ve svém životě. Rodiče, kteří potomkům dávají všechno, co potřebují nebo chtějí, je udržují ve stavu nedospělosti a závislosti.
Rodiče, kteří své děti skutečně milují, chtějí, aby rostly a byly schopné činit rozhodnutí sami, aby byly schopné předávat lásku, kterou dostali, ostatním, jednoho dne třeba i vlastním dětem.

Ve svém prvním listě mluví svatý Jan dvakrát o lásce, která „dosáhla svého cíle, dokonalosti“ (1 J 4, 17). Tím myslíme lásku, která činí milovaného schopným odpovídat na ni tím, že lásku sám dává. Cíl Boží lásky, i když se to zdá neuvěřitelné, je přetvořit nás v bytosti, které jsou na stejné úrovni, bytosti schopné milovat, jako miluje Bůh. Proto Jan stále mluví o tom, že „se máme navzájem milovat“. Dokonalá láska pro něj nikdy nemůže být jednosměrná.

Smyslem křesťanské modlitby je toto: uzavřít kruh, dát Bohu na oplátku to, co dal on nám. To můžeme dělat tím, že sami prosíme o to, co potřebujeme, a tak použijeme rozumové schopnosti ke spolupráci s Bohem. Nebo, a to je ještě důležitější, kruh uzavřeme tím, že budeme Bohu děkovat a chválit ho za to, co jsme dostali. Tak naše dary nezůstanou bez užitku, ale budou v našem životě nést ovoce.

V úryvku, který jsme četli dnes ráno, vidíme takovou modlitbu i v Ježíšově životě. Ježíš velebí svého Otce (nebo jinými slovy chválí, děkuje mu) za obdržená požehnání. Toto požehnání ve své podstatě znamená, že Otec rezervuje vztah se sebou ne pro lidi mimořádné z lidského hlediska, ale pro „maličké“, ty, kdo jsou „tiší a pokorného srdce“ jako Ježíš a kdo jsou schopni jej přijímat.

Ježíš nechává vytrysknout modlitbě k Bohu z hlouby lidské podstaty a vytváří tak společenství mezi Bohem a jeho stvořením. To je to, co Žalm 96, který jsme dnes zpívali, nazývá „novou písní“: „Zpívejte Hospodinu píseň novou, zpívej Hospodinu, celá země!“

Tato píseň je nová ne proto, že by měla jiný text, ale protože povstává z nové věci, kterou Bůh činí v Ježíšovi, když posílá svého Svatého Ducha, aby všem znovu přinesl život. Bible to někdy nazývá „novým stovořením“.

Žalm zve nejenom lidi, ale i nebesa, zemi, moře a vše, co je v nich, aby chválili Boha za to, co udělal. Zobrazuje svět, kde nebesa a země jsou spojené nerozbitným poutem. A toto spojení bylo provoláno anděly už při Ježíšově narození: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení.“ (Lk 2, 14)

Ale aby mohl tento proud chval propojit nebe a zemi, je nutné, abychom se starali o stvoření. Jak bratr Alois píše v Poselství pro rok 2021: „Stvoření nechceme chránit jen proto, že je potřebujeme k životu, ale protože jsme jeho součástí a protože velkolepé Boží plány zahrnují všechno živé.“

V tom můžeme zahlédnout jednotu modlitby se svými aktivitami ve světě. Když se modlíme, dáváme Bohu na oplátku to, co dal Bůh nám. Když pomáháme a sloužíme ostatním, velebíme tak prostřednictvím jejich životů Pána. Když usilujeme o to, aby byl svět lepším místem, a staráme se o stvoření, umožňujeme mu, aby vzdávalo Bohu chválu.

Prostřednictvím modlitby i svých činů tak pomáháme vesmíru, aby naplňoval své povolání a důvod, proč existuje: aby zrcadlil nepředstavitelnou Boží dobrotu.


Čtvrtek 30. prosince | biblický úvod bratra Richarda k úryvku Jan 14, 15–24

Ježíš věděl, že jeho násilná smrt bude představovat pro jeho přátele obrovský šok. Jeho slova a skutky posílily jejich naději ve hmatatelnou Boží přítomnost – Boha, který se stará, přináší spravedlnost a pokoj, který ochraňuje.

Ježíše ale od smrti Bůh neochránil. Jeho následovníci zůstali osamělí jak sirotci. Ježíš už s nimi není, aby se o ně staral. A kde je Bůh, když nepomohl dokonce ani Ježíšovi?

My se dnes můžeme cítit ještě ztraceněji. Nebe bylo pro Ježíšovy společníky stále ještě Božím příbytkem. Nám vesmír připadá jako studená anonymní nekonečnost. Oni doufali, že Bůh udržuje řád stvoření. My se musíme postarat sami, aby byla naše planeta zachráněna.

A přece, jsme zváni, abychom důvěřovali. Důvěřovali v „přítomnost, ktera je nepolapitelná, a přitom tak skutečná“, jak říká poselství „Mít naději v době příznivé i nepříznivé“. Ježíš svým přátelům dal tři sliby, aby je připravil na ještě neznámou Boží přítomnost.

Prvním příslibem bylo, že jim Bůh pošle Ducha svatého, „jiného Přímluvce“, který by „byl s nimi na věky“. „Jiný Přímluvce“ znamená: někdo jako Ježíš. Ale Duch je také jiný. Ježíše mohl každý vidět, slyšet nebo se ho dotknout. Duch je neviditelný. Ježíš jej přirovnává k vánku: „vane, kam chce“. A přece Duch svatý zpřítomňuje Ježíše z Nazareta.

Za druhé Ježíš slibuje, že znovu přijde: „Nezanechám vás osiřelé, přijdu k vám.“ V některých jazycích se věta překládá v přítomném čase: „přicházím“. Jeho příchod je identický s přítomností Ducha svatého. Ježíš žije v Bohu a není už vázán pravidly času a prostoru. Přichází každý den, každou hodinu, s každým naším nádechem.

Za třetí Ježíš slibuje Boží přítomnost, Bůh přichází s ním. Řekl: „přijdeme k tomu, kdo věří, a učiníme si u něho příbytek“. Nebesa nad hlavou a jeruzalémský chrám na zemi byly považovány za Boží příbytek. Bůh a Ježíš nyní přebývají také v křehkém lidském životě.

Ježíš řekl: „V onen den poznáte, že já jsem ve svém Otci, vy ve mně a já ve vás.“ Použil přesně ta samá slova, kterými vyjádřil svou jednotu s Bohem, i pro naši jednotu s ním: „já jsem ve svém Otci – vy ve mně a já ve vás“.

Přestože žil na zemi jako jeden z nás, nemůžeme ho považovat za někoho obyčejného, protože on je náš život: „jsme v něm“. Nemůžeme ho znát zvnějšku, protože on přebývá uvnitř: „já jsem ve vás.“

Tak často si nejsme vědomi Boží přítomnosti, protože je příliš skutečná a evidentní. Žijeme v Bohu jako ryby plují v oceánu a ptáci jsou unášeni vzduchem.

Jeden z Ježíšových společníků se ho zeptal, proč je jeho přítomnost tak nepolapitelná, že ji tolik lidí není schopno vnímat. Ježíš odpověděl: „Toho, kdo mě miluje, bude milovat můj Otec; i já ho budu milovat a dám se mu poznat.“ Bůh není nějaký fakt, Bůh je láska. Bez lásky není možné poznání Ježíše, který je živý v Bohu.

Boží nepolapitelná přítomnost je jistá, pokud milujeme a zachováváme tato Ježíšova slova: „Milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás.“ Posledního večera, když Ježíš řekl všechna tato slova a ukázal svým přátelům Boží tajemství, první věc, kterou udělal, bylo to, že se sklonil a umyl jim nohy.


Úterý 29. prosince | promluva bratra Aloise během večerní modlitby z Taizé

Minulý rok se nám v této době dostalo vřelého přijetí v polské Wrocławi a plánovali jsme, že se na 43. evropské setkání vydáme do italského Turína. Brzy se ale ukázalo, že toto setkání budeme muset kvůli pandemii koronaviru o rok odložit.

Nicméně moderní komunikační technologie nám umožnily zažít setkání online. Skupiny se setkávají na více než 150 místech po celém světě. Jedná se o malé i mnohem větší iniciativy, například v Bolívii, Kambodži, Čadu, Litvě a v dalších zemích.

Jsme tedy ve společenství s lidmi po celém světě, kdo nás nyní poslouchají a dívají se na nás. Chci vás všechny srdečně pozdravit.

Před Vánocemi jsem pro toto online setkání zveřejnil text, který bez pochyby budete mít příležitost si v těchto dnech přečíst. Jmenuje se „Mít naději v době příznivé i nepříznivé – Poselství pro rok 2021“.

Na začátku tohoto textu zmiňuji, v jak velké nejistotě se mnozí lidé, zvlášť vaší generace, ocitli. Čelí budoucnosti, která je velmi nejistá a někdy i bezútěšná.

Tato pandemie obnažuje slabá místa, která lidstvo má. Mnozí lidé byli zasaženi nemocí, utrpením způsobeným smrtí milované osoby nebo samotou. Pro mnohé lidi, možná včetně některých z vás, je velmi obtížné žít v době tolika mimořádných opatření.

Zároveň jsme ale viděli a zažili tolik solidárních a štědrých činů. Možná bychom k nim mohli být ještě pozornější: i v době zkoušek, kterými procházíme, je někdy možné rozpoznat důvody k naději, které jsou jako posila, která se nám dává uprostřed této křehké situace.

Svědků solidarity je velké množství. Pomáhají nám věřit, že Bůh nás v našich současných zkouškách neopouští. Celým srdcem doufám, že toto naše setkání v nás posílí důvěru. V Ježíšovi se Boží Slovo stalo tělem. On sdílel náš život. Bůh zná naše utrpení.

Naděje, aniž by byla nějakou naivní důvěřivostí, je podle evangelia pozváním, abychom změnili svůj postoj, abychom přijali tu důvěru, která pochází od Krista: on na sebe vzal lidskou přirozenost až k extrémnímu utrpení kříže, a tak otevřel cestu k životu.

Kristus svým vzkříšením otvírá nový obzor na opačné straně, než jsou katastrofy, ať už zdravotní nebo environmentální, které lidstvo tak těžce zkoušejí. Dokážeme tento nový obzor rozpoznat?

Modleme se v nadcházejících dnech jedni za druhé. Vyhraďme teď, na prahu nového roku, zvláštní místo ve svých modlitbách těm, kteří trpí covidem i jinými nemocemi, těm, kdo jsou ve finanční tísni a jsou opuštění, trpícím dětem a všem obětem násilí nebo války, vyhnancům a uprchlíkům.

Ve své encyklice Fratelli tutti nám papež František dal velké povzbuzení. A pokud bych mohl vyjádřit pro toto setkání, ke kterému se tento týden scházíme, jedno přání, bylo by to toto: aby tento zážitek společenství a sdílení nám uprostřed těžkých výzev dneška umožnil být si vědomi, že jsme jedna lidská rodina a že se navzájem potřebujeme.

Dvě děti

  • Děkujeme všem, kteří přispěli k tomu, že bylo možné toto setkání uskutečnit, zvlášť vedoucím workshopů.
  • Děkujeme mladým dobrovolníkům, kteří setkání připravili.
  • Srdečně zdravíme také představitele církví a předsedkyni Evropské komise, kteří k setkání zaslali svá poselství.
  • Přejeme dobrý večer všem, kdo nás sledují z Afriky, Ameriky, Asie, Oceánie a Evropy.

Úterý 29. prosince | biblický úvod sestry Sietske, sestry sv. Ondřeje, k úryvku Lukáš 10, 25–37

Příběh, který jsme právě četli, je rozhovor mezi Ježíšem a jedním zákoníkem. Tento zákoník je moudrý a inteligentní muž. Studoval Zákon a ví, jak být dobrým židem. Zajímalo by mě, co si asi pomyslel o slovech, která Ježíš právě vyslovil, když řekl, že některé věci, určité poznání Boha, je skryto před moudrými a rozumnými… (Lk 10, 21).

Zákoníkova otázka „Kdo je můj bližní?“ dělá dojem, že pro něj bylo lidstvo rozděleno na bližní a nebližní. Jsme tu „my“ a „oni“. Ptá se zákoník Ježíše na pravidlo, aby věděl, koho má mít rád a koho ne? Možná jste si všimli, že Ježíš se do takové diskuse nepouští. Jeho podobenství tu otázku nezodpovídá přímo, protože to není dobrá otázka. Co se tedy asi Ježíš zákoníkovi snaží říct? Podívejme se blíže na jednotlivé postavy podobenství.

Kněz a levita jsou duchovní, kteří u židů slouží Bohu v chrámě. Znají Zákon a své náboženství. Samařani byli považování za heretiky a nepřátele, protože Zákon nedodržovali. Všichni tři potkají toho samého zraněného. Kněz a levita ho vidí, ale rozhodnou se ho ignorovat. Jejich intelektuální přístup k náboženství a Zákonu způsobuje, že zraněného vidí pouze jako riziko, že se stanou nečistými v očích Zákona. K jeho utrpení mají oči a srdce slepé.

Ale Samařan ‘je pohnut soucitem. Řecké slovo, které je tu použito, neznamená, že je mu ho jen líto.‘ Je to víc: něco se v něm hnulo. Bolest, kterou ten druhý cítí, ho nenechává chladným jako kámen. Je to velký soucit. Sou-cit doslova znamená, že na sebe bereme část utrpení někoho jiného. Soucit není jen záležitostí rozumu, ale přichází z našeho nejhlubšího nitra. Způsobuje, že Samařan vidí očima svého srdce. Vidí člověka jako je on sám: ne někoho polomrtvého, ale někoho, kdo je především stále naživu! Soucit mu umožňuje vidět, co zraněný muž potřebuje. A co víc, cítí se zodpovědný za to, jak se druému vede, a tato zodpovědnost ho nutí něco udělat. Spontánně odpovídá na to, co vidí, a dělá, co považuje za nutné. Věnuje tomu svůj čas a dělá, co může, aniž by se staral o to, jaké to pro něj bude mít následky. A objevujeme, že to nedělá sám. Požádá o pomoc také hostinského. Společně se starají o zraněného, aby měl všechno, co potřebuje. Soucit je zkrátka toto: vidět, dovolit si být pohnut, začít něco dělat. Doslova se vydat blíž k ostatním. Ano, soucit je to, v čem je rozdíl.

Z židovského pohledu bylo ale velmi znepokojivé slyšet, že to byl Samařan, kdo projevil soucit a kdo se ke zraněnému přiblížil. Zákoník ale Samařana nazval „tím, kdo prokázal milosrdenství“. To ukazuje, že pochopil, že stát se bližním nezávisí na tom, kdo jsme. Z Ježíšovy otázky, kterou své podobenství zakončuje, chápeme, že to, na čem záleží, je, jak se steneme pro ostatní bližními a jak je milujeme.

Ale je toho ještě víc. Myslím, že se něco vrací k původní zákoníkově otázce: ‘kdo je můj bližní? Zraněný muž je úplně anonymní. Nevíme, kdo to je a odkud pochází. Mohl by to být jiný kněz, jiný Samařan, mohl by to být jiný lupič, přítel či nepřítel… může to být kdokoliv. Pro Samařana jeho identita není důležitá, vidí v něm prostě svého bratra. Soucit si nevšímá rozdílů mezi lidmi, a proto je schopný stavět mosty. Ježíš v textu předkládá dvoje pozvání: máme se sami stát bližními. A za druhé se máme stát bližním komukoliv.

V tomto podobenství jsme objevili, že být knězem, levitou nebo znalcem víry a teologie neznamená, že automaticky víme, jak ostatní milovat! Vidíme, jak moudrý zákoník objevuje během celého svého dialogu s Ježíšem, že soucit je klíčem k dobrému porozumění přikázání, abychom milovali Boha a svého bližního jako sebe sama. Bez soucitu bude těžké dosáhnout věčného života… Možná je to soucit, toto vidění svým srdcem, který umožňuje dětem a chudým v duchu chápat to, čemu moudří a rozumní nerozumí…


Pomdělí 28. prosince | biblický úvod bratra Komba na úryvek Matouš 2, 1–12

V první kapitole Matoušova evangelia najdeme rodokmen Ježíšovy rodiny. Matouš nám hned na začátku chce ukázat, že je Ježíš královského rodu, z rodu krále Davida.

V druhé kapitole se dozvídáme o mudrcích přicházejících od Východu. Matouš nám o těchto lidech nesděluje žádné detaily. Pravděpodobně to byli astrologové nebo učenci, kteří se snažili pochopit události s pomocí hvězd, na které se dívali. Tito mudrci, kteří sami Židé nebyli, zahlédli na východě zvláštní vycházející hvězdu a připisovali jí speciální význam. Proto se vydali na cestu do země, kde se měl narodit král.

V knize Zjevení čteme: „Já, Ježíš, posílám svého posla, aby vám to dosvědčil po všech církvích. Já jsem potomek z rodu Davidova, jasná hvězda jitřní.“ (Zj 22, 16) Toto duchovní světlo, které vychází, aby osvítilo srdce lidí, se zmiňuje i v 2. listu apoštola Petra: „Tím se nám potvrzuje prorocké slovo, a činíte dobře, že se ho držíte; je jako svíce, svítící v temném místě, dokud se nerozbřeskne den a jitřenka vám nevzejde v srdci.“ (2 P 1, 19) V dnešních těžkých časech jsou tato slova pozváním, abychom se nedali přemoct malomyslností. Je jedno rčení: „Ať je noc jak chce dlouhá, slunce nakonec vždycky vyjde.“ To slunce, které přináší světlo na všechna místa, i lidem, kteří stále čelí těžkostem, nakonec přinese světlo i nám.

Vraťme se k příběhu mudrců. Přijdou do Jeruzaléma, aby lidem pověděli o narození nového krále a aby se mu poklonili. Z toho chápeme, že Bůh chce spasit všechny lidi. Bůh si může vybrat kohokoliv a dát mu nějaký úkol. Jak říká prorok Izajáš: „Jak líbezné je, když po horách jdou nohy toho, jenž poselství nese a ohlašuje pokoj, jenž nese dobré poselství a ohlašuje spásu, jenž Sijónu hlásá: „Tvůj Bůh kraluje!“ (Iz 52, 7).

Dovedu si představit, jak velké překvapení to pro mudrce bylo, když dorazili po své dlouhé cestě do Jeruzaléma, když zjistili, že tolik lidí o příchodu krále nic netušilo. Jejich zpráva způsobila pozdvižení. Král Herodes v tom dítěti už nyní vidí potenciálního soupeře a lidé, kteří by principiálně měli být potěšeni, že přichází nový král, jsou uvrženi do pochybností. Bojí se snad všichni, jaké důsledky toto odhalení bude mít?

Mudrci jsou posláni do Betléma, aby tam našli novorozeného krále Židů. Když ho naleznou, pokloní se mu a nabídnou mu dary. Jejich úkol je splněn.

Bratr Alois ve svém Poselství pro rok 2021 píše: „V současné situaci poznamenané pandemií pozorujeme nárůst nejistoty v rozsáhlých oblastech světa. Je zapotřebí činit odvážná politická rozhodnutí, nenahraditelná je ovšem solidarita a sociální přátelství, do kterých se můžeme zapojit všichni. Mnozí lidé jsou připraveni a ochotni sloužit druhým. Jejich velkorysost nám připomíná, že když si navzájem pomáháme, otvíráme cestu pro budoucnost.“
V tomto úryvku jsou dvě důležitá slova: solidarita a sociální přátelství.

Solidarita s ostatními spočívá ve společném objevování znamení naděje, osobních i veřejných iniciativách, které pomáhají jiným. Kéž tyto naše iniciativy pomáhají ostatním jít kupředu. Přestože můžeme mít pocit, že naše činy i zdroje jsou velmi omezené, vytrvejme, protože důležité je neustat v cestě. Pokud Bůh někomu dá nějaký úkol, dá mu i sílu, aby ho mohl dokončit.

Je psáno u proroka Izaiáše: „Lid, který chodí v temnotách, uvidí velké světlo; nad těmi, kdo sídlí v zemi šeré smrti, zazáří světlo.“ (Iz 9, 1). Pandemie způsobila ve světě velké utrpení. Je to, jako by svět procházel temným tunelem. Na konci tohoto tunelu je ale světlo, jak říká Izajáš. Jaká to bude radost, až jednoho dne budeme moct Bohu poděkovat, že je tato temnota za námi. Mějme tedy odvahu.

„Bůh naděje nechť vás naplní veškerou radostí a pokojem ve víře, aby se rozhojnila vaše naděje mocí Ducha svatého.“ (Ř 15, 13).

Printed from: https://www.taize.fr/cs_article29976.html - 30 November 2021
Copyright © 2021 - Ateliers et Presses de Taizé, Taizé Community, 71250 France