Stručná historie Lotyšska (2)

Toto je druhá část článku o historii Lotyšska, který napsal jeden z bratrů. První část najdete tady.

„V roce 1917, v době první světové války, vypukla v Rusku Říjnová revoluce. K moci se dostali komunisté a Rusko se z války stáhlo. V roce 1918 Lotyšsko stejně jako ostatní baltské státy vyhlásilo nezávislost, o kterou ovšem muselo ještě bojovat a která byla uznána až v roce 1921. Toto uznání Lotyšské republiky znamenalo, že v roce 1921 se tato země poprvé objevila na mapě světa.

Hrdina boje o nezávislost, Karlis Ulmanis, se stal premiérem a zasadil se o ustanovení systému parlamentní demokracie. Postupně zastával několik ministerských funkcí. V roce 1934 rozpustil parlament a jako nacionalistický prezident republiky převzal státní moc. Zavedl autoritativní režim, kde hrál velkou roli kult osobnosti.

Na základě paktu Ribbentrop-Molotov uzavřeného mezi nacistickým Německem a Sovětským svazem, se dostaly baltské státy do zóny vlivu Sovětského svazu. V roce 1940 Sovětský svaz vpadl do Lotyšska. 25. března 1941 začaly první masové deportace na Sibiř. V červenci 1941 pak nacisté porušili smlouvu a baltské státy zabrali.

Na počátku 2. světové války zde žily asi 2 miliony Lotyšů. V průběhu války zemřelo asi 200 tisíc lidí. Z početné židovské populace zahynulo asi 75 tisíc Židů. V roce 1944 zemi znovu obsadili Sověti a asi 250 tisíc lidí uprchlo. Na konci 2. světové války západní státy, které chtěly Sovětský svaz uklidnit, vrátily okolo 80 tisíc Lotyšů Sovětům. Země tak během deseti let ztratila třetinu své populace. Zranění přetrvávají. Ti, o kterých se prohlašovalo, že jsou přáteli, v dějinách často zrazovali.

Od roku 1945 nastalo masivní přistěhovalectví Rusů, Ukrajinců a Bělorusů. Mnozí přišli v dobré víře, za lepším životem a prací v nově otvíraných továrnách. Přišli nebo byli posláni, aby Svazu pomáhali se rozvíjet. Oficiální politika se ale také snažila zajistit, aby Lotyši nebyli ve své zemi většinovou populací. Skoro se to povedlo.

20. července 1945 začala druhá masové deportace Lotyšů na Sibiř. Asi 150 tisíc lidí bylo mezi lety 1945 a 1952 posláno do gulagů, táborů nucené práce, na Sibiři. V gulagu se narodila i Sandra Kalnietová, bývalá lotyšská ministryně zahraničí. Její autobiografie „V plesových střevíčkách sibiřským sněhem“ vypráví o osudech její rodiny, která byla deportována a do Lotyšska se mohla vrátit až na konci padesátých let.

V roce 1989 bylo v Lotyšsku 52 % Lotyšů, ostatní lidé pocházeli odjinud. Lotyši tedy tvořili těsnou většinu.

Se změnami, které se odehrávaly v Sovětském svazu, perestrojce, glasnosti a změnách ve východní Evropě, rostla v baltských zemích opět touha po nezávislosti. V roce 1988 se lidský řetěz táhl z Tallinu přes Lotyšsko až do Vilniusu a předznamenal zpívající revoluci. Lidové písně v těchto zemích vždycky hrály důležitou úlohu. Hudební shromáždění lidi spojovala a dodávala jim sílu.

© Latvijas Okupacijas Muzejs

Lotyšsko vyhlásilo nezávislost 4. května 1990, ale prosadila se teprve 21. srpna 1991, kdy se po pokusu o puč rozpadal Sovětský svaz. Památník obětem Rudé armády z řad demonstrantů se dnes nachází v rižském starém městě blízko katolické katedrály.

Státní svátek připadá na 18. listopadu, původní datum vyhlášení nezávislosti Lotyšska. Tím se vyjadřuje, že sovětská okupace byla nelegální, jako by zůstalo první vyhlášení nezávislosti stále v platnosti.

V roce 1990 žilo v Lotyšsku 2,7 milionu lidí. Dnes je to méně než 2 miliony. Lotyši stále svou zemi opouštějí. Nyní se především z ekonomických důvodů vydávají do Spojeného království, Irska, USA, Austrálie… Na venkově se prarodiče často starají o své nejmladší vnuky. Rodiče a starší děti odjeli.

Při posledním sčítání tvořili Lotyši 62 % populace. Občané ruského původu tvořili 25 %, Ukrajinci, Bělorusové, Poláci a Litevci všichni mezi 2 a 3 %.

Ve velkých městech je velké množství ruskojazyčných lidí. V Rize žije necelý milion obyvatel a asi polovina z nich jsou původem Rusové. Druhé největší město je Daugavpils v Latgalsku, které je převážně katolické. Ze 100 tisíc obyvatel jich 78,8% hovoří rusky. V současné době se mladí lidé ruského původu učí lotyšsky a většina má lotyšské občanství.

V obyvatelstvu je 35 % luteránů, 24 % katolíků, 18 % ruských pravoslavných a dále jsou zastoupeni starověrci, baptisti a věřící letničního hnutí.

V Rize byl kromě Litvy jediný katolický seminář pro Sovětský svaz, proto všichni katoličtí kněží z jiných republik trávili nějaký čas v Rize. Dva největší kostely v Rize byly přeměněny v koncertní haly a muzea. Luteránská katedrála byla luteránům vrácena, ale stále slouží jako koncertní hala. Z chrámu sv. Petra je stále muzeum. Pravoslavná katedrála byla v sovětské době přestavěna na planetárium. V době Sovětského svazu zažily všechny církve tvrdý útlak.


Od roku 2004 je Lotyšsko členem Evropské unie. Evropskou měnu přijalo 1. ledna 2014.

Všechny tyto informace mohou pomoct dát evropské setkání do souvislostí. Tato malá země si uchovala bohatou a autentickou kulturu v době zápasu o existenci a ta jí pomohla přežít nepřátelskou okupaci i politiku. Lotyši jako nedílná součást Evropy žijí se svou minulostí a jsou právem hrdí na to, co v posledních 25 letech dokázali. Lotyšské církve i místní lidé připravují vřelé přijetí a je toho mnoho, čím nás mohou obohatit. Jsme povoláni, abychom jim naslouchali a podpořili je.“


Printed from: http://www.taize.fr/cs_article21047.html - 14 August 2020
Copyright © 2020 - Ateliers et Presses de Taizé, Taizé Community, 71250 France