„Když jsem byl malý, jeden z mých kamarádů se jmenoval Ēriks. To nebylo zrovna typické yorkshirské jméno. Byl z lotyšské rodiny. Jeho rodiče Lotyšsko opustili v roce 1940. V našem městě byla poměrně velká lotyšská komunita. O víkendech vždycky chodil do lotyšské školy, kde se učil o tradicích této země a také lotyšsky. Proto bylo už od dětství díky Ēriksovi Lotyšsko v mém povědomí, i v době, kdy mnozí lidé na Západě neměli o této zemi, pohlcené Sovětským svazem, ponětí.

Lotyšsko sousedí na severu s Estonskem, na východě s Ruskem, na jihovýchodě s Běloruskem a na jihu s Litvou. Tyto hranice byly ustanoveny ale poměrně nedávno. Lotyšsko tvoří čtyři provincie: Vidzeme (Livonsko), Latgale (Latgalsko), Zemgale (Zemgalsko) a Kurzeme (Kuronsko). Každá má svou vlastní historii.

Dlouhá řeka Daugava, která pramení v ruských mokřinách u Smolensku, se vlévá do moře na místě, kde nyní stojí Riga. Už odnepaměti je tato řeka obchodní komunikací. Kmeny předků dnešních Lotyšů do této oblasti dorazily už někdy okolo roku 3000 př. Kr.

První křesťanští misionáři sem byli vysíláni až koncem 12. století. Svatý Meinhard se po Daugavě vydal v roce 1184 až k Iksile. Usadil se zde a naučil se místní jazyk, ale jeho misie nezapustila kořeny. A tak papež Celestin III. vyslal v roce 1193 křížovou výpravu do severní Evropy, aby obrátila pohanské kmeny, které zde žily. Bylo to v době řádu mečových bratří. Křesťanství sem přišlo zvenku spolu s dobyvateli.

Země, kterou řádoví rytíři zabrali, byla obydlena Livonci, proto se nazývala livonský stát, ale jejím prvním jménem bylo Terra Mariana – země zasvěcená Marii. Zahrnoval dnešní Lotyšsko a Estonsko.

V roce 1201 byla založena Riga a o deset let později biskup Albert položil základní kámen k tamější katedrále. Riga se stala významným hanzovním přístavem. Současně s vládou řádu mečových bratří (později sloučeného s řádem německých rytířů) to přineslo počínající německý vliv.

Později se hlavním mocenským hráčem regionu stala polsko-litevská unie. V polovině 16. století vypukla livonská válka, v níž proti sobě stál ruský car proti několika spojencům včetně polsko-litevské unie. Ta získala kontrolu nad Latgalem, východní částí dnešního Lotyšska.

V 16. století se především mezi německy mluvícím obyvatelstvem začíná šířit vliv luteránské reformace.

V 17. století vypukla válka mezi polsko-litevskou unií a Švédskem. Švédsko získalo převahu a na počátku 17. století většina dnešního Lotyšska připadla švédské koruně. Riga se stala největším městem švédského království.

A tak se od roku 1629 upevňoval vliv reformace v Vidzemsku, Zemgalsku a Kuronsku. Latgalsko zůstalo pod polskou kontrolou a vyvíjelo se odlišně. Latgalština, jazyk příbuzný lotyštině, se v této stále silně katolické oblasti používá do dneška. Každoročně se na mariánskou pouť 15. srpna do latgalského města Aglona vydávají lidé z celého Lotyšska, ale i z Litvy a Polska.

O století později za vlády Petra Velikého roste význam Ruska. Porazil u Poltavy švédského krále Karla XII. a Vidzemsko se stalo součástí ruské říše. Pod polskou nadvládou zůstalo dalších 80 let Latgalsko, než bylo i ono připojeno k Rusku.

Kuronsko a Zemgalsko byly autonomními knížectvími v rámci polsko-litevské unie do roku 1795, kdy byly připojeny k ruské říši. Dokonce získaly kolonie – karibský ostrov Tobago a Gambii, kde spravovaly centra obchodu.

V polovině 19. století na různých místech Evropy začala národní obrození. Už od dob panování řádu mečových bratří i během švédské a ruské nadvlády patřila většina půdy lidem německého původu. Lotyšské vlastenecké hnutí 19. století sympatizovalo se slavjanofilstvím a spojilo se proti německým vlastníkům půdy i s lidmi ruského původu. V roce 1905 propukla ruská revoluce a vlastenecké hnutí, které mělo socialistickou povahu, nabývalo na síle. Revoluce ale ochabla a ruská říše přežila.“

Druhou část článku najdete tady.