Bratr Alois, Štrasburk, sobota 28. prosince 2013 večer

Přijeli jsme do Štrasburku – do tohoto města, v tomto regionu Evropy, který je dnes symbolem smíření po strašných válkách 20. století – jako poutníci pokoje a důvěry.

Chtěli bychom už dnes poděkovat těm, kdo nás zde přijali. Jaká úžasná pohostinnost! Až se večer vrátíte, řekněte to rodinám, které vás hostí. To, že všichni mladí cizinci, kteří přijeli na setkání, mohou být přijati v rodinách na obou stranách hranice, je znamením naděje.

V úryvku z evangelia, který jsme právě slyšeli, Ježíš volá Leviho, aby ho následoval. Tímto příběhem bychom se měli nechat oslovit. Levi se rozhodl Ježíše následovat bez váhání. Potom připravil hostinu, do které se zapojilo množství různých lidí.

Chtěli bychom zde v těchto dnech objevit něco jako obraz hostiny v Leviho domě. Když hodláme Krista následovat, chápeme, že u jeho stolu je místo pro všechny, tedy i pro každého z nás. Ne proto, že bychom byli jeho volání hodni, ale proto, že nás miluje. Ježíš dokonce těm, kdo jsou od Boha vzdáleni, nebo kdo se od Boha vzdáleni cítí, dává čestné místo.

Kristus nabízí své přátelství všem. A toto přátelství, které Ježíš ukazuje, můžeme žít také mezi sebou. Ti, kdo milují Krista, jdou v jeho stopách a tvoří po celém světě velké společenství přátelství.

Vytvořit a posílit společenství přátelství: nemohou křesťané přispět k budoucnosti našich společností právě tímto? Musíme čelit tolika výzvám: nezaměstnanosti, nejistotě, propasti mezi bohatými a chudými v jednotlivých zemích i mezi národy, a v souvislosti s tím i zhoršování životního prostředí. Mnozí mladí lidé usilují o jiný způsob organizace ekonomiky.

Je možné najít odpovědi na tyto výzvy, aniž bychom začali nejprve vytvářením přátelství? Kristus nás skrze Ducha svatého zve, abychom opustili ducha rivality, který zapříčiňuje spory a nespravedlnost, a abychom se stali tvůrci přátelství a pokoje.

Kristus nás všechny volá, abychom své přátelství rozšířili. To můžeme velmi jednoduše, jak to dělal Ježíš: pozváním k jídlu, návštěvou a především šířením odpuštění a důvěry všude kolem nás. Můžeme život prožít jako poutníci důvěry.

Zítra ráno se sejdete k společnému rozjímání. V průvodci setkáním jsou pro vás připraveny Čtyři podněty pro rok 2014. Budou vám pomáhat v tyto dny, i až se vrátíte domů, v hledání viditelné jednoty, přátelství mezi všemi, kdo milují Krista, jinými slovy těmi, kdo v Krista skládají naději, a také těmi, kdo chtějí být ve světě svědky přátelství.

— -

Bratr Alois, Štrasburk, neděle 29. prosince 2013 večer

Dnes jste se sami sebe ptali, jak vytvářet pouta přátelství. Ale chtěli bychom jít ještě dál: chtěli bychom jít ke zdroji tohoto přátelství. Tyto dny by mohly být příležitostí, abychom prohloubili svou víru.

V evangeliu, které jsme právě přečetli, nás Kristus nazývá přáteli. To znamená, že nám Bůh stále nabízí svou lásku. Jeho láska je zdrojem každé lásky, každého přátelství. Naše víra v tuto lásku nemůže zůstat nějakým neurčitým pocitem, se kterým bychom byli spokojeni. Musí dospět.

Někdy můžeme být v pokušení vzdát snahu porozumět Boží lásce, protože cítíme, že toho je na nás moc, nebo protože všechny naše síly spotřebovává organizování praktických záležitostí našeho života.

Víra není nějaký systém, který by pro všechno nabízel vysvětlení. Bůh prostě nejedná tak, aby naplnil naše očekávání, ať už v životě nebo ve světě. Proto v každém z nás může víra přebývat spolu s pochybnostmi. Možná že časem budeme k neuchopitelnosti Boha citlivější. To by nás nemělo děsit!

Místo toho by nás to mělo vést do hloubky, abychom se snažili hledat zdroj důvěry v Boha. Prožívání utrpení a selhání nás může vést k hlubší důvěře v Boha, který všechno přesahuje a kterého nemůžeme nijak ovládat.

Jak můžeme tuto důvěru najít? Pomáhají nám dva přístupy. Prvním je ztišení se před Bohem. Samozřejmě, že můžeme Bohu v modlitbě předkládat svoje přání jako děti. Ale můžeme jít ještě dál! Modlitba není jenom prosit o toto nebo tamto, ale otevřít se Bohu v tichosti srdce, svěřit se jeho milujícímu pohledu.

Kristus nás nazývá svými přáteli, protože Bůh čeká na naši lásku. Ano, jsem křehký a nedokonalý, ale Bůh škemrá o lásku, kterou mu ve své ubohé modlitbě vyjadřuji.

Druhý přístup je tento: hledět na Krista a naslouchat mu. Přestože byl Boží Syn, i on zažil, když Bůh mlčí. Skrze svou smrt a vzkříšení na sebe vzal všechny katastrofy našich životů – naše selhání, viny i násilí.

A dokonce i v nejtemnější noci Ježíš věřil v Boží lásku. Tak nás může vést. Ne, abychom byli ušetřeni temnoty, ale aby prošel touto temnotou s námi a ujišťoval nás o neviditelné přítomnosti Ducha svatého.

A Boží láska přináší do našeho života takové naplnění, že ji můžeme předávat ostatním. Vezměme vážně Kristova slova, o kterých budete přemýšlet zítra ráno: „Milujte se navzájem.“ A také tato slova: „Milujte své nepřátele.“ Jaká je to výzva! Ale jaká je v ní také síla!

Rozhodněme se přijmout Boží lásku a dovolit jí, aby proměnila naše životy. Když se navzájem budete milovat, řekl Ježíš, poznají podle toho všichni, že jste moji učedníci.

Včera jsem vám řekl, že nás Kristus volá, abychom své přátelství rozšířili k těm, kdo jsou nám nablízku. Při nedávné návštěvě Asie, kterou jsem s několika bratry podnikl, jsme potkali křesťany, zvlášť mladé, kteří se pokoušejí být svědky takového přátelství.

Ve většině asijských zemí jsou křesťané v menšině. Ale mnozí z nich jsou kvasem pokoje a svobody v situacích, ve kterých se nacházejí. Viděl jsem to v Barmě, Indii, viděl jsem to i v Číně. Tito křesťané nesou slova povzbuzení, která bych vám chtěl předat.

V Koreji jsem viděl utrpení, které způsobuje rozdělení této země na dva státy. Chce to odvahu, když chceme podniknout kroky směrem ke smíření, a stále víc lidí tuto odvahu nachází. V Severní Koreji jsme mohli sdílet jen ticho těch, kteří čekají, až se věci změní. Modleme se za lid této země!

— -

Bratr Alois, Štrasburk, pondělí 30. prosince 2013 večer

(na začátku modlitby): V Alsasku a Ortenau má otevřenost ekumenismu dlouhou tradici. Děkujeme katolickým, pravoslavným a protestantským biskupům, pastorům, kněžím i laikům za tolik ekumenických iniciativ, které poznamenaly přípravy našeho setkání ve Štrasburku. Děkujeme arcibiskupu Gralletovi, protestantskému biskupu Fischerovi, pravoslavnému knězi, otci Vasilovi Iorgulescovi, předsedovi Collangeovi a arcibiskupu Zollitschovi, kteří k nám všichni nyní promluví.

(na konci modlitby): I v následujícím roce se budeme sami sebe ptát: co musíme dělat, aby církev byla víc společenstvím? Tolik lidí, trpících každodenním stresem, hledá duchovní útěchu a žízní po vnitřním pokoji. Co můžeme dělat, aby církev svým životem mohla dát vytrysknout pramenům evangelia, ke kterým by mohli lidé přijít a uhasit žízeň?

Tolik bychom si přáli, aby církev byla takovým obrazem, který popsal bratr Roger následujícími slovy: „Jen pokud církev naslouchá, uzdravuje a usmiřuje, stává se tím, čím ve své nejhlubší podstatě je: společenstvím lásky, soucitu, útěchy, jasným odrazem vzkříšeného Krista. Církev oproštěná od chladných, obranných a panovačných postojů může šířit pokorné a důvěřivé spoléhání víry do lidských srdcí.“

Není čas podniknout další konkrétní kroky ke smíření mezi rozdělenými křesťany, aby se církev mohla stávat takovým místem přijetí a společenství? Smíření křesťané dávají o tolik zřetelněji promlouvat hlasu evangelia ve světě, který potřebuje důvěru, aby se mohl připravit na budoucnost spravedlnosti a pokoje.

V dnešní době je nebezpečí, že se spokojíme s pouhou tolerancí. Ale Kristus nás chce shromáždit v jednom těle.

Chtěl bych tedy najít správná slova, kterými bych mohl oslovit křesťany různých církví: není načase mít odvahu shromáždit se pod jednou střechou, aniž bychom čekali, až budou všechny teologické formulace plně v souladu?

Není možné vyjádřit jednotu v Kristu (který není rozdělen), když víme, že rozdíly, které zůstávají v projevech víry, nás nerozdělují? Rozdíly tu budou stále: některé budou obyčejnými tématy k diskusi, jiné mohou být dokonce obohacením.

Dělejme s křesťany dalších denominací společně vše, co je možné; nedělejme nic, aniž bychom ostatní brali v potaz.

Abychom toho dosáhli, můžeme využít dvě cesty. První: v jednoduché modlitbě se můžeme všichni společně obracet k živému Bohu. A druhou: zapojit se společně do služby nejchudším. Pak doopravdy společně zvěstujeme evangelium!

Když se sejdeme pod jednou střechou, neměli bychom se bát, že se pravda evangelia rozmělní. Můžeme důvěřovat Duchu svatému. Neshromažďujeme se proto, abychom byli silnější, ale abychom byli věrni Kristu, který je tichý a pokorného srdce. Od něj se učíme, že pravda je vyslyšena, když je pokorná.

Neukazuje nám papež František cestu kupředu, když jako prioritu pro všechny označuje zvěstování Božího milosrdenství našimi životy? Nezmeškejme tuto příhodnou chvíli, která se nám nabízí, abychom vyjádřili viditelné společenství mezi všemi, kdo milují Krista.

Zítra se budete zamýšlet nad tím, jak toto společenství okolo Krista lépe zviditelnit, a také nad těmito Ježíšovými slovy: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“

Hledání, jak lépe toto společenství zviditelnit, a tak být lépe schopni vytvářet mezi lidmi novou solidaritu, bude také cílem naší pouti důvěry v nadcházejícím roce. Jak bude tato pouť pokračovat?

V roce 2013 jsme zvlášť pozorně naslouchali mladým lidem z Asie. V následujícím roce bychom stejnou pozornost chtěli věnovat mladým Američanům. Naše pouť bude pokračovat zastaveními v dubnu a květnu v Texasu a Mexiku, a v říjnu v oblasti Karibiku, kde se budou konat setkání v Dominikánské republice, na Haiti, v Portoriku a na Kubě.

Příští evropské setkání se bude konat od 29. prosince 2014 do 2. ledna 2015.

— -

Bratr Alois, Štrasburk, úterý 31. prosince 2013 večer

Včera jsem vám řekl, že když hledáme smíření mezi křesťany, není to proto, abychom byli silnější. Není to ani proto, abychom se stáhli do sebe. Ne, hledáme smíření křesťanů, aby bylo znamením evangelia, aby se mohlo stát kvasem prohlubující se blízkosti mezi lidmi a mezi národy.

Viditelné společenství mezi všemi, kdo milují Krista, mezi všemi, kdo Kristu důvěřují, se může uskutečnit pouze, pokud bude mít odpuštění a smíření místo v srdci našich životů. To samé platí o vytváření pokoje v lidské rodině po celé zemi: i zde jsou odpuštění a smíření základními hodnotami.

Zranění historie zanechávají v lidské rodině hluboké rány a ovlivňují lidské vědomí a mentalitu po celé generace. Ale ponížení, která zažíváme, nemusí vést k násilí. Mohou být uzdravena. Ne nějakým vítězstvím nad ostatními, ale když si v srdcích vytvoříme prostor pro respektování důstojnosti ostatních.

Nedávná historie Jižní Afriky pro nás může být příkladem. Přestože je cesta k větší spravedlnosti ještě dlouhá, Nelson Mandela umožnil tím, že nabídl odpuštění, uzdravení ran, které se dotkly hrůzným způsobem historie této země.

A zde ve Štrasburku vzpomínáme, že po krvavých válkách v minulém století pouhých několik lidí dokázalo vést Francii a Německo a pak celou Evropu na cestu odpuštění a smíření.

Chceme naším setkáním zde ve Štrasburku, městě, které symbolizuje smíření v Evropě, vyjádřit vděčnost těm, kdo se o mír zasazují. Vděčnost, která nikdy nemůže být dostatečná.

Bez odpuštění není v životě jednotlivce ani ve vztazích mezi zeměmi žádná budoucnost. Někdy se zdá, že odpuštění není možné. Ale tato momentální nemožnost, by neměla znamenat definitivní odmítnutí. Trvající touha po odpuštění, pokud možno vyjadřovaná, je už prvním krokem na cestě k uzdravení.

Dnešní mladí lidé mají každopádně jednu možnost, jak se ujmout své role: mohou odmítnout předat další generaci nevraživost a zahořklost spojenou se zraněními historie, která někdy stále ještě bolí. To neznamená zapomenout na bolestnou minulost, ale přerušit řetěz předávání zášti a tak postupně uzdravovat vzpomínky odpuštěním.

Jako křesťané bychom vždycky měli být první, kdo hledají smíření, přestože třeba v lidském měřítku vypadá situace beznadějně. Kristus přišel odpustit všechno. Tím, že na sebe vzal lidské násilí, nás od násilí osvobodil. A slíbil, že když ho budeme následovat po cestě odpuštění, najdeme radost.

Chtěli bychom si být také stále více vědomi, že duch smíření zahrnuje sdílení a spravedlivější rozdělování bohatství světa. Podstoupili jsme společně cestu, která nás povede k hlubšímu prožívání solidarity mezi lidmi. V roce 2015 bychom v Taizé chtěli zkusit zformulovat tyto nové formy solidarity.

Bylo by tak důležité, kdyby mladí Evropané nebyli spokojeni s tím, že Evropa je smířená, ale aby vytvářeli Evropu, která je otevřená a solidární: mezi všemi evropskými zeměmi, ale také s ostatními kontinenty a s nechudšími národy.

Všichni se mohou zapojit do civilizace založené na důvěře místo nedůvěry. V průběhu historie někdy jen hrstka lidí dokázala zvrátit misku vah na stranu míru. Až se vrátíme domů do svých zemí, kéž se kvůli Kristu a evangeliu zařadíme mezi poutníky pokoje a důvěry.