Před rokem jsem se s dvěma svými bratry vydal na cestu po Česku, Slovensku, Ukrajině a Polsku. Trvala dva týdny. Každý den jsme strávili v jiném městě a setkali jsme se s novými lidmi a organizacemi, kteří podávají pomocné ruce uprchlíkům utíkajícím před válkou na Ukrajině. Několik dnů jsme strávili i přímo na Ukrajině. Před samotnou cestou, která nás zavedla do Prahy, Olomouce, Bratislavy, Prešova, Lublinu, Varšavy, Lodže, Krakova a Wrocławi, jsme chtěli vysvětlit, proč se na ni vydáváme:

„Vzhledem k pokračující válce na Ukrajině bychom chtěli my, bratři z Taizé, vyjádřit solidaritu se všemi, kdo válkou trpí, a povzbudit ty, kdo nabízejí pomoc lidem, kteří museli uprchnout ze své země. Mnoho lidí z Ukrajiny našlo útočiště v zemích, které navštívíme. Rádi bychom se prostřednictvím naší návštěvy stali svědky této velkorysosti a podělili se o dojmy s našimi přáteli na Ukrajině a se všemi mladými lidmi, kteří letos přijedou do Taizé nebo se zúčastní nadcházejícího evropského setkání.“

Požádali jsme naše přátele ve všech městech, kde jsme se zastavili, aby uspořádali modlitbu za mír. V rámci těchto modliteb jsme požádali účastníky, aby na roli papíru napsali krátkou modlitbu, myšlenku nebo jiný vzkaz pro lidi na Ukrajině. Nakonec jsme měli desetimetrový papír se slovy vyjadřujícími blízkost a solidaritu.

Byl to velmi silný moment, když jsme tento dar během večerní modlitby předávali ve Lvově mladým lidem z místní řeckokatolické univerzity. Bylo to tím silnější znamení míru, protože jsme se museli modlit schovaní v kryptě, zatímco venku probíhalo bombardování města.

Na co z této cesty vzpomínám? Především na tváře lidí, se kterými jsme se setkali. Válka nám chce ukazovat ošklivost lidstva. Dnes už jsme si tak moc zvykli na obrazy z války a na její ošklivost. Při naší cestě jsem ale viděl krásu tváří těch, s nimiž jsme se setkali. Někdy byla skrytá za slzami nebo vyčerpáním, ale přesto tam byla! Ruský spisovatel Dostojevský jednou napsal: „Krása zachrání svět.“ Hledat krásu navzdory všemu a všem je rozhodnutí, které je třeba dělat každý den znovu, a někdy hrozí, že nebudeme pochopeni.

Vzpomínám si na rozhovor, který jsem vedl s jedním rozhněvaným mužem po modlitbě v Bratislavě. Proč se zlobil? Měl dojem, že modlitba, která právě skončila, dostatečně nezohledňovala soucit s lidmi, kteří jsou válkou zasaženi. Užíval velmi silná slova a nebylo možné s ním příliš diskutovat. Na ten rozhovor jsem musel myslet po zbytek naší cesty. Je pravda, že lidé, kteří modlitbu připravovali, vybrali velmi radostné písně, protože se naše cesta konala ve velikonoční době. Jako biblické čtení jsme vybrali úryvek z Janova evangelia (J 20, 19–23), ve kterém vzkříšený Kristus přichází k učedníkům, kteří se schovávali za zamčenými dveřmi ze strachu z pronásledování. Když se učedníci setkávají se vzkříšeným Ježíšem, jsou přemoženi radostí!

Jak jsme pokračovali v cestě, často jsem na toho muže myslel. Někdy můžeme ostatní lidi zranit, aniž si toho jsme vědomi. Slova a gesta mohou pro různé lidi znamenat různé věci. Nedorozumění může vést ke konfliktům, nebo dokonce k válce, pokud se nám nepodaří překonat vzdálenost, která lidi a národy dělí. Jedni stojí na jedné straně a druzí na straně druhé, někdy dokonce i v jedné rodině. Tento večer v jezuitském kostele dialog nebyl možný, rozdělení nebylo možné překonat. Byla to smutná chvíle. Měl jsem pocit, že jsme udělali něco špatně.

Poslední den našeho pobytu na Ukrajině se mi ten rozhovor opět vybavil. Bylo to právě při modlitbě v kryptě univerzitního kostela. Nebyli jsme tak trochu jako učedníci, shluknutí u sebe, někteří s obavami, co by se mohlo stát, ostatní odvážně klidní a radostní?

Také při modlitbě jsme zpívali píseň o Kristově vzkříšení. Téměř totožnou píseň jako tu, kterou jsme zpívali v Bratislavě. Když jsem se ale díval kolem sebe, říkal jsem si, že přece je správné Boha chválit uprostřed válečného chaosu. Chválit Boha uprostřed nesmyslnosti války přece vždycky bylo vyjádřením odporu. Když jsem se díval do tváří lidí kolem sebe, byl jsem si jistý, že děláme správnou věc. Ten večer jsme pocítili pospolitost, v níž nám byla všemu navzdory dána radost a Duch svatý. Tato pospolitost byla ještě hmatatelnější ve chvíli, kdy jsme předávali malý dřevěný domeček, se kterým jsme cestovali, a roli papíru se všemi modlitbami, které jsme od začátku cesty nasbírali.

Ve společnosti, a dokonce i v církvi roste riziko polarizace. Někdy možná nebude možné překonat překážky, přijmout a pochopit druhé. Jsou však místa, kde můžeme stát a kde musíme zůstat spolu, přestože jsme rozdílní. Když zůstáváme spolu, jsou na jednom místě i všechny naše rozdíly. To může vyvolávat napětí a platíme za to určitou cenu. Opravdový život ale bez takového tvůrčího napětí není možný.

Od chvíle, kdy jsme se z Taizé vydali na tuto cestu, už uplynul rok. Válka stále pokračuje a situace se ještě zhoršuje. Solidarita s Ukrajinou je v Evropě stále silná, ale pravdou je i to, že dlouhodobá podpora lidí v nouzi přináší s sebou určitou frustraci a únavu.

V poselství, které bratr Alois, představený naší komunity, napsal pro letošní rok a které se jmenuje „Vnitřní život a solidarita“, jsou napsána tato slova: „Důvěra v Boha nám, kdo věříme, může dát naději, která je silnější než strach z budoucnosti. Není to naivní důvěra, ale v srdci ukotvené přesvědčení, že Bůh působí ve stvoření a že nás volá, abychom se i my zapojili a převzali odpovědnost za sebe… i za další generace.

Když se mír zdá být nedosažitelným ideálem a násilí rozpolcuje rodinu národů, když nás znepokojují nejrůznější nebezpečí, připomeňme si toto: ve vnitřním životě, i třeba jen chudém, když jsme solidární se svým bližním, když se rozšiřuje přátelství, tehdy nám jde naproti vzkříšený Kristus. Mění náš životní postoj, vede nás do širého světa a zve nás, abychom podnikli nečekané kroky kupředu. Budeme ho umět přijmout?“