úterý 31. prosince 2019
Přiblížil se konec našeho evropského setkání. Ještě jednou ze srdce děkujeme všem, kdo nás přijali: rodinám a farnostem, městu Wrocíawi a jejímu okolí, stejně jako všem Polákům, kteří přišli pomoct a umožnili nám, abychom se tu cítili tak vítaní.
Ve dnech, které jsme spolu strávili, jsme vyjádřili touhu vytvářet pokojnou budoucnost. Především v osobním životě, v rodinách a na místech, kde studujeme a pracujeme, ale i na úrovni zemí a výš, v Evropě a ve světě.
Na vlastní oči jsme viděli velkou lidskou rozmanitost a mohli jsme se z ní radovat. Tady v Evropě všechny země, každý národ a každá oblast přispívají k vytváření mozaiky naší části světa. Měli bychom si cenit místních specifik a pestrosti tradic i kultur, spíš než se snažit, aby celý náš světadíl vypadal stejně.
Nezapomínejme ale, že historie někdy za sebou zanechala hluboké rány. Snažme se pochopit, jak se jednotlivé části našeho kontinentu vyvíjejí. Udělejme, co můžeme, abychom především u sebe odhalili předsudky, které o ostatních můžeme mít. Nebojme se svých sousedů a naslouchejme si vzájemně víc.
Svoboda, které Evropa před třiceti lety dosáhla, byla těžko získaná. Mnozí za ni zaplatili vysokou cenu, zvlášť zde v Polsku. Pro některé bylo zakořenění ve víře zdrojem odhodlání vytrvat i za cenu ohrožení života.
Tento zápas o svobodu byl poznamenán i překvapivými událostmi, jako například odpuštěním, které nabídli polští křesťané německému národu po druhé světové válce. To pak přispělo ke smíření, novému začátku, který je jedním ze zázraků historie našeho světadílů.
Když dnes na tyto události, které se odehrály v časech napětí a nedorozumění, vzpomínáme, je to proto, abychom našli naději, že i teď je možná nová budoucnost. Čelíme ovšem samozřejmě jiným výzvám, což se projevilo také na tématech workshopů minulých dnů.
Teď se všichni vrátíme domů. Ale víc než kdy jindy jsme si vědomi, že jsme součástí velkého společenství, společenství církve, jejíž tvář jste tady ve Wrocíawi omladili.
Musíme hledat stále nové cesty, jak vyjadřovat evangelium v měnícím se světě. Příklad vidíme v Mariině důvěře a pohotovosti: ve velmi mladém věku přijala nepředstavitelné, stala se matkou Krista a tak otevřela cestu novému začátku pro lidstvo.
Lidský vývoj se nyní nachází ve zlomovém bodě, nechme se proto vést Kristovou pravdou, pokorou a radostí. Tak budeme schopni připravovat cesty, kterými přijde mezi nás. On nám dá představivost, kterou potřebujeme, abychom se mohli vydat ke světu zítřka, abychom byli neustále na cestě, ale nikdy nebyli zbaveni kořenů.
pondělí 30. prosince 2019.
Právě jsme četli jednu z prvních stránek Bible. Tato poetická zpráva o stvoření zdůrazňuje zodpovědnost, kterou lidé ve světě mají: aby se starali o zemi a ochraňovali ji. To je zodpovědnost, kterou Bůh svěřil lidem.
Chtěl bych vám, mladým lidem, poděkovat a povzbudit vás. Berete totiž tuto zodpovědnost velmi vážně. My v Taizé vidíme, jak se tolik z vás angažuje v ochraně stvoření, biodiverzity nebo ve zjednodušování životního stylu, a dělá to na nás velký dojem.
Já a moje generace bychom měli prosit o odpuštění za to, jak moc jsme tuto zodpovědnost zanedbali. Konzum zabral příliš mnoho místa, jako by štěstí záleželo jenom na něm. Vy nás povzbuzujete, abychom svůj životní styl změnili na střízlivější a víc zaměřený na to podstatné.
Zítra si v „Podnětech pro rok 2020“ přečtete, že tváří v tvář mimořádné klimatické situaci je možné i společné svědectví různých křesťanských denominací. Ano, je to krásná výzva k tomu, abychom se spojili okolo ekumenických iniciativ.
Abychom se s těmito současnými výzvami mohli vypořádat, musíme vědět, kde hledat podporu. V dnešních dnech se necháváme inspirovat těmito slovy: „Neustále na cestě, ale nikdy nezbaveni kořenů“. Být neustále na cestě neznamená žít v permanentní nestabilitě, ale musíme svoje kořeny nechat růst v realitě, která se nemění.
Nedávno jsem mluvil s jednou dívkou, která byla několik měsíců v Taizé jako dobrovolnice. Pochází z Japonska a dřív pomáhala v jednom z týmů, které se staraly o oběti tsunami ve fukušimském regionu. Stále mi znějí v uších její slova: „Tolik lidí tam přišlo o kořeny, ztratili všechno.“
Někdy se tváří v tvář utrpení cítíme bezmocní. Pamatujme, že modlitba je cesta, která je nám vždycky otevřená. Když Bohu svěříme jiného člověka nebo těžkosti, kterými sami procházíme, změní to něco? Nevíme a naštěstí nemůžeme měřit, jak přesně Bůh odpovídá na naše modlitby. Bůh dalece převyšuje naše kalkulace.
Ale jedna věc je jistá: když Bohu všechno svěříme, vstupujeme do hluboké solidarity se svým bližním, jsme sjednoceni v solidaritě se samotným Kristem, který i dnes trpí s těmi, kdo procházejí soužením. Modlitba nás posílá na cestu, činí nás zodpovědné za druhé i za sebe.
Když se začínáme modlit, můžeme být někdy nepozorní nebo se nám může zdát, že nenacházíme slova. Tehdy si vzpomeňme, že Ježíš Kristus je v našem nejhlubším nitru a že nás zná. Naše modlitba může být velmi ubohá, ale on rozumí našemu srdci. Odvažme se v něm spočinout, sami nebo v krásné modlitbě spolu s dalšími lidmi.
Dnes večer bych chtěl znovu poděkovat všem, kdo nás přijali, zvlášť těm, kdo otevřeli dveře svých domovů a ubytovali poutníky, i představitelům wrocławských křesťanských společenství a veřejné správy. Někteří z nich jsou dnes večer zde s námi.
Naše pouť důvěry bude pokračovat i nadále. Za rok a kousek se bude konat naprosto výjimečná událost: spolu s mladými lidmi z různých zemí se vydáme do Svaté země. Bude to v únoru roku 2021. Po setkání v Bejrútu, které se konalo minulý březen, bychom chtěli vyjádřit solidaritu se všemi těmi, kdo na Blízkém východě usilují o mír.
Těsně před tím se bude konat naše další evropské setkání. Shromáždíme se v zemi, kterou všichni máme moc rádi. Vrátíme se na jih našeho kontinentu. Od 28. prosince 2020 do 1. ledna 2021 budeme přijati v italském Turíně.
neděle 29. prosince 2019
Dnes večer bych vám chtěl říct několik slov o nedávné etapě naší pouti důvěry: setkání v jihoafrickém Kapském Městě, které se konalo na pozvání různých tamějších církví.
Jižní Afrika je veliká země, která ukázala světu sílu protestu proti apartheidu a stala se příkladem nenásilné změny. Přesto jsou zranění způsobená v její historii stále hluboká – naši bratři, kteří zde dva roky žili, to sami viděli.
Běloši, černoši a lidé smíšeného původu mají různý životní styl a příliš často se nesetkávají. Žijí v oddělených oblastech, mezi kterými existuje jen několik propojení. Za těchto okolností bylo obtížné žádat lidi, aby na pět dní přijali mladého člověka, aniž by dopředu věděli, jestli to bude běloch, černoch nebo bude smíšeného původu.
Během jednoho přípravného setkání řekla jedna žena: „Samozřejmě se bojíme, ale víme, že to udělat musíme.“ Otevřít dveře cizinci není nikdy nic lehkého. A v Kapském Městě to byla tím větší výzva.
Na začátku setkání jsem řekl dvěma tisícům mladých lidí, kteří přijeli: „My z Taizé pro vás nemáme žádné zvláštní poselství. Jste to vy, kdo žijete poselství našeho setkání, když se navzájem přijímáte.“
Ve všech zemích, kde žijeme, jsme voláni, abychom přijímali ty, kdo k nám přicházejí odjinud, někdy i z velké dálky. Je to výzva a může to v nás vyvolávat nejistotu. Zároveň nás to ale ohromně obohacuje. Tady v Polsku přijímáte mnoho lidí z Ukrajiny, kteří sem přicházejí pracovat. V tomto ohledu jsme rádi, že druhou nejpočetněji zastoupenou zemí na našem setkání je po Polsku Ukrajina.
Z naší zkušenosti v Taizé vám můžu říct, že když přijímáme uprchlíky, jsme sami velmi obohaceni, možná dokonce dostáváme víc, než dáváme. Samozřejmě to není vždycky jednoduché. Jednou ze zkoušek, které jsme museli čelit, byla smrt mladého muže jménem Samir. Opustil Súdán, svou rodnou zem, v Libyi byl nucen otrocky pracovat a pak přeplul Středozemní moře na nouzovém člunu.
Potom ale ve Francii po několika týdnech zemřel na srdeční selhání. Byl to velký šok. Po několika měsících jsem měl příležitost vydat se do Súdánu a navštívit jeho matku. Našel jsem ji v jejím skromném obydlí v Chartúmu. Nemohla přestat plakat.
V jednu chvíli se ale narovnala a řekla: „Bůh nám ho dal, Bůh si ho vzal zpět. Boží jméno buď požehnáno.“ Na toto setkání nikdy nezapomenu. Slova této muslimské matky uchovávám ve svém srdci.
Další lidé žijí na této zemi jako cizinci, ne protože by pocházeli zdaleka, ale protože jsou přehlíženi. Jejich utrpení může pocházet ze samoty či opuštěnosti, násilí nebo také nemoci, nejistoty a nezaměstnanosti. Některé formy chudoby jsou zřejmé na první pohled, kdežto jiné tak moc vidět nejsou.
Přestože některým lidem fyzicky nic nechybí, přemýšlejí, jaký smysl může mít jejich život. Je to, jako by nikam nepatřili, byli na zemi jako cizinci. Jak je můžeme oslovit, vyslechnout je a přiblížit se jim?
Prostá pozornost k ostatním a bratrský přístup jsou jedny z nejdůležitějších hodnot. Zítra ráno se nad tím budete v hostitelských farnostech zamýšlet ve skupinkách s pomocí biblického textu, který jsme dnes večer slyšeli.
Připomeňme si, jak Ježíš přistupoval k nemocným, vyloučeným a cizincům. V jeho přístupu najdeme inspiraci, když se sami sebe ptáme, co dnes můžeme dělat.
Sobota 28. prosince 2019
Dnes byl den velkého příjmu – chci vám popřát dobrý začátek setkání! Je to velká radost, že můžeme společně být tady ve Wrocławi, v Polsku – zemi, která už hostila čtyři evropská setkání: dvě tady, jedno ve Varšavě a naposledy v Poznani.
Chtěli bychom už dnes večer poděkovat těm, kdo nás přijímají. Jak krásná je to pohostinnost! To, že jsou všichni mladí lidé přijati rodinami, je evangelijním znamením.
V Polsku se často říká: „Gość w dom, Bóg w dom" – „Host do domu, Bůh do domu“.
Když jste dnes přijeli, dostali jste „Podněty pro rok 2020“. Mají název: „Neustále na cestě, ale nikdy nezbaveni kořenů“. Těmito slovy byl kdysi popsán život jedné Polky, Urszuly Ledochowské.
Byla to žena, která předběhla svou dobu, byla občankou Evropy a navštěvovala mnohé země, ve kterých se postupně usazovaly její sestry voršilky. Několik těchto sester žije dnes v Taizé a společně se sestrami sv. Ondřeje nám pomáhají přijímat a doprovázet mladé lidi.
V Polsku dala víra mnoha lidem hluboké kořeny a umožnila jim, aby dokonce i v těžkostech prokazovali mimořádnou odvahu a smělost. I my bychom chtěli, aby naše víra zakořenila hlouběji, a to tím, že přijmeme lásku, kterou má Bůh ke každému z nás.
Jsme zde shromážděni ve velké rozmanitosti národů, původu i názorů. Tato rozmanitost nám nebrání zažívat společenství. Naopak nás nepochybně vede k úzkému kontaktu s tím, co si pro nás Bůh přeje: chce, abychom se shromáždili v jednotě, skrze Krista, který je společenství.
A jednota v různosti je svědectvím, které přesahuje hranice církve. Toto poselství o společenství se můžeme i uprostřed výzev dnešního světa a v neklidných časech, kterými evropský kontinent prochází, snažit nést dál.
V roce 1989 jsme byli zde ve Wrocławi. Byl to historický okamžik. Tehdy závan nadšení a svobody přinášel naději. Naše současná etapa pouti důvěry se odehrává za mnohem těžších okolností.
O to je naše setkání důležitější: chceme se snažit, aby jednota a solidarita rostly, abychom mohli lépe nést svůj díl zodpovědnosti za svět.
Chtěli bychom, aby v této jednotě a solidaritě, kterou chceme žít, měli místo i ti nejpotřebnější. Ve svých hostitelských farnostech se setkáte s lidmi, kteří pomáhají vyloučeným nebo nemocným, kdo navštěvují vězně, cizince… Tito lidé jsou znamením naděje.
Neustále na cestě, ale nikdy nezbaveni kořenů. Dnes večer jsme slyšeli úryvek z 1. knihy Mojžíšovy, který nám představuje osobu Abrahama a vyzdvihuje to, že všechno opustil, spoléhal na Boží příslib a spolu se svou manželkou Sárou se vydal do neznámé země.
Odvažme se být stejně radikální jako oni! Věřme, že nás Bůh vede. On způsobuje, že odkládáme strach a začínáme mít důvěru. Důvěřujme Bohu a důvěřujme ostatním. Důvěra v Boha nás volá, abychom odložili svoje falešné jistoty.
Spoléhejme na přítomnost Ducha svatého. Dá nám odvahu v dobách zkoušek a také vynalézavost, kterou potřebujeme v této etapě lidských dějin, kdy se vše závratnou rychlostí mění. Ano, Bůh nám dává, abychom odložili strach a začali důvěřovat.