Středa 29. prosince 2011

(německy) Rád bych na úvod řekl několik slov Němcům a ostatním německy mluvícím lidem. Raději bych mluvil německy, protože to je moje mateřština. Ale většina přítomných by nerozuměla a unavovalo by je poslouchat stále stejný hlas, proto bude lepší, když budu mluvit anglicky a jiný bratr bude překládat do němčiny.

(anglicky) Naše evropské setkání se poprvé koná v Berlíně. Už dnes večer chceme poděkovat všem, kteří nás zde tak vřele přijali: Farnostem a tolika rodinám i jednotlivcům, kteří otevřeli svá obydlí.

A zvlášť děkujeme těm, kteří se rozhodli ubytovat mladé lidi, přestože nejsou členy žádné církve. Pohostinnost je obrovským přínosem ke snaze o pokoj.

Berlín je město vyznačující se neobyčejnou různorodostí, město stále obrácené do budoucnosti, které se snaží vyrovnat se vzpomínkami na bolestnou minulost.

Obraz Panny Marie s dítětem Ježíšem, který máme ve všech modlitebních halách, byl nakreslen jedním německým vojákem u ruského Stalingradu během 2. světové války. Nakreslil jej na zadní stranu vojenské mapy, aby tak oslavil Štědrý večer. Tato kresba je nyní zde v Berlíně, v Gedächtniskirche, kostele, který byl ponechán v troskách jako připomínka nacistického období.

Chtěl tento voják, o kterém víme, že se hlásil ke křesťanství protestantského směru, vykřičet svou touhu po životě a míru uprostřed nejhlubší temnoty války? Nevíme, ale můžeme nechat tuto kresbu, které se říká „Stalingradská madona“, aby nás hluboce zasáhla.

Bratr Roger se vydal do Berlína v roce 1986 při příležitosti východoněmecké etapy „pouti důvěry“. Povolení ke konání modlitby s mladými lidmi bylo uděleno pod podmínkou, že na akci nepřijedou účastníci ze Západu. Toto období je nyní uzavřenou kapitolou dějin a Berlín je symbolem pro lidi na celém světě, kteří se snaží bořit zdi rozdělení a šířit na zemi důvěru.

Nejrůznější zdi se tyčí nejen mezi národy a světadíly, ale i v našem nejbližším okolí a v neposlední řadě také v lidském srdci. Snažíme se v tyto dny načerpat novou vitalitu ze zdrojů důvěry, abychom mohli tyto zdi bořit.

Žádný člověk ani žádná lidská společnost nemůže žít v izolaci, bez důvěry. Proto se budete počínaje zítřejším ránem scházet ve skupinkách, ve kterých budete hledat, jak otevřít nové cesty důvěry.

Vybrat si důvěru neznamená zavírat oči před zlem. Důvěra není naivní nebo snadná. Je to riziko.

A toto riziko důvěry na sebe nemůžeme brát sami. Potřebujeme oporu druhých, potřebujeme vědět, že jsme přijímáni a milováni. Potom budeme moct dělat důležitá rozhodnutí ve větší svobodě.

Tato rozhodnutí nevycházejí ze strachu nebo pouhých pocitů, ale z tohoto přesvědčení: štěstí není možné najít, pokud se budeme řídit heslem„každý sám za sebe“, ale tehdy, pokud se budeme zasazovat o solidaritu mezi lidmi.

O Vánocích se stal Kristus jedním z nás a zanechal nám jako svůj odkaz novou solidaritu, která zahrnuje celou lidskou rodinu. A cítíme zodpovědnost, kterou s sebou tato solidarita nese.

Chtěl bych povzbudit všechny, kdo budou číst Dopis pro rok 2012, aby si byli stále víc vědomi lidské solidarity a aby se ji snažili víc a víc uskutečňovat. Když zažíváme solidaritu s těmi, kteří jsou nám blízko nebo daleko, když zažíváme, že k sobě patříme, že na sobě závisíme, dostává náš život smysl.

V době, kdy se mnozí lidé ptají „co je doopravdy smyslem mého života?“, bychom my, bratři komunity, chtěli jasně říct: smysl je v solidaritě s ostatními, která se projevuje konkrétními činy. Taková solidarita nám dává zahlédnout, že existuje láska, která nás přesahuje, vede nás k víře, že Boží láska zahrnuje každého člověka.

V těchto dnech bychom chtěli takovou solidaritu uskutečňovat. Společně chceme vyjádřit vděčnost všem, kdo žijí v pokorné službě druhým, v rodinách, angažují se v sociální oblasti, v politice, v církvi nebo prostřednictvím umění. Ano, chtěli bychom být takovými lidmi, abychom ve službě ostatním našli radost.

Čtvrtek 30. prosince 2011

Včera večer jsem mluvil o tom, že důvěra mezi lidmi je jedna z hodnot, které jsou nejvíc potřeba, abychom mohli najít nové formy solidarity. Během těchto dnů v Berlíně bychom se chtěli navzájem podporovat, aby v nás, v důvěře v Boha, toto přesvědčení zakořenilo.

Důvěra v Boha je spojená s vnitřním zápasem, není to něco automatického. Nepřišel tedy čas, abychom se znovu sami sebe zeptali, co to pro mě znamená věřit v Boha? Společenství, které je nám dáno v těchto dnech prožívat, nás k této otázce vede. O této otázce budete přemýšlet v zítřejších skupinkách: co to znamená mít důvěru v Boha?

V Ježíši k nám Bůh přichází. Chce být nablízku každému člověku. Přál bych si, abychom v těchto dnech všichni tuto blízkost zakusili novým způsobem.

Ale jak? Neměli bychom si spíš uvědomit, že z Boží přítomnosti nic necítíme nebo že ji zakoušíme velmi málo? Ano, pro mnohé je tomu právě tak. Nebo tomu tak je v některých okamžicích našeho života. Ale tento objev by nás neměl zastavit. Musíme se dostat hlouběji. Jak, ptáte se mě znovu.

Nemusíme se spoléhat jen na své pocity, když chceme přijmout Boží přítomnost. Bůh se odvolává na naši schopnost důvěřovat, i když je tato schopnost třeba jen velmi omezená.

Prakticky to může znamenat toto: zatlačit na chvíli starosti do pozadí, abychom v sobě vytvořili vnitřní prostor, do kterého může Bůh vstoupit. I když cítíme jen prázdnotu, přichází Duch svatý a téměř neznatelně v nás může růst důvěra v Boha.

To znamená, že se musíme zbavit představy Boha jako někoho, kdo ihned splní všechna naše přání a potřeby. Může to pro nás být těžké, zvlášť pokud se musíme vyrovnávat s nesmyslností utrpení.

Evangelium po nás chce náročný krok, radikální přeměnu představy, kterou máme o Bohu. Musíme rozpoznat, že se Bůh stal zranitelným, že potřebuje naši lásku. Jeho láska k nám zahrnuje otázku: „A ty, miluješ mě?“

Bůh nám ukazuje velkolepost našeho života a svobodu, když nám říká, že je pro něj naše láska důležitá Obnovuje důstojnost i toho nejposlednější člověka a je k němu spravedlivý.

Každý z nás může vyjádřit svou lásku k Bohu, nemusí to být vznešenými city nebo mimořádnými myšlenkami. Můžeme se ztišit a jednoduše Bohu říct: „Ty víš, že tě miluji, chci důvěřovat v tvou přítomnost.“ V modlitbě se vždy nějak stýká nebe a země.

Možná že necítíme bezprostřední účinek takové modlitby. Ale Bůh nám dává Svatého ducha a Boží život v nás může pučet, růst a inspirovat naše myšlenky a činy.

Tak se můžeme v mezilidských vztazích řídit stále víc láskou, kterou má Bůh k nám, a ne strachem nebo obrannými reakcemi. Důvěra, kterou v nás Bůh vkládá, se pak stává zářivou dobrotou k těm, kteří jsou nám svěřeni, zdrojem života v solidaritě s ostatními.

Solidarita se nemůže zastavit u našich dveří. Proto v těchto dnech děláme společně něco pro lidi ze Severní Koreje. V posledních patnácti letech jsme byli schopni vypravovat z Taizé pravidelnou humanitární pomoc této rozdělené zemi, na které nám tolik záleží. Děkujeme všem, kteří přivezli lékařské vybavení nebo léky, které prostřednictvím pchjongjangského červeného kříže pošleme nemocnicím ve venkovských oblastech.

Evangelium nám připomíná, že Kristus je solidární s chudými. Čeká na nás v hladových, nemocných a opuštěných lidech.

Modlitba rozšiřuje náš horizont. Bůh může i v srdci plném životních protikladů zapálit plamen naděje a radosti. Taková modlitba nás vede k Bohu blíž a mění náš pohled na svět. Kéž se nás Boží láska dotkne natolik, že budeme žít svůj život jako život pro druhé.

Pátek 31. prosince 2011

V těchto dnech společně hledáme nové formy solidarity. Chtěli bychom, když jsme zde v Berlíně shromážděni z celé Evropy, dát jasně najevo, že si přejeme, aby Evropa byla otevřená a solidární, a že podporujeme reformy, které jsou k tomu potřeba.

Musíme si i tváří v tvář překotným změnám ve společnosti, přibývajícím nejistotám a ekonomickým problémům pamatovat, že ekonomie, přestože je důležitá, není měřítkem, podle kterého má být posuzován člověk. Duchovní rozměr je pro lidi základní a důstojnost každého člověka musí být neomezeně respektována.

Jsme vděčni za poselství, která jsme v tak hojném počtu obdrželi. Pan Ki-mun, generální tajemník OSN, nám napsal: "Obzvlášť mě povzbuzuje to, že se zaměřujete na hledání nových forem solidarity. V přípravě politických a sociálních změn máte nezastupitelnou roli. Ale nezapomeňte, prosím, že „být spojeni“ není totéž jako „být sjednoceni“. Spojení závisí na technologii; sjednocení závisí na solidaritě. Základem pro společná východiska musí být solidarita.“

Zkušenost společenství, které v těchto dnech můžeme zažívat, nás vede k otázce: jak je možné, že společně žijeme toto společenství, přestože pocházíme z tak různorodých prostředí?

Není toto společenství znamením, že evangelium není jen mrtvé slovo, ale je zdrojem nového života, který pochází od Krista? Kristus je dnes živý. Zůstává po boku každého člověka, aniž by cokoli vnucoval. On je ten, který nás svedl dohromady.

Důvodem, proč naše malá komunita Taizé existuje, je touha vyjadřovat svým životem, že je to Boží láska, která nás spojuje.

Bratr Roger byl naplněný touhou po společenství. Pro něj byla důvěra v Boha, Krista, Ducha svatého neoddělitelná od hledání smíření a pokoje mezi lidmi. Zítra se ve skupinkách budete zabývat otázkou, co to může znamenat pro vás.

Církev nežije stranou od společnosti. Kristus posílá ty, kdo v něho věří, do světa, aby byli kvasem důvěry a pokoje, aby byli solí země. V tomto smyslu mluvil bratr Roger o „Kristu společenství“.

Jak můžeme dopustit, že stále přetrvává ten skandál, že křesťané žijí v rozdělení? Věci dospěly tak daleko, že toto rozdělení dokonce už jako skandál nepociťujeme! Vždycky bude existovat rozmanitost mezi různými spiritualitami a tradicemi. Ale my jsme už rezignovali natolik, že tuto rozmanitost pokládáme za výmluvu, abychom o viditelnou jednotu nemuseli usilovat.

V druhé polovině minulého století toho bylo pro smíření mezi křesťany mnoho uděláno. Ale nechceme zůstat v nečinnosti a na souběžných cestách. Chceme odhodlaně udělat všechno pro to, aby nastala viditelná jednota mezi křesťany.

To znamená vydat se vstříc ostatním, abychom se mohli vzájemně obdarovávat: objevovat to nejlepší, co Bůh druhým svěřil. To znamená taky dělat společně vše, co můžeme. Můžeme toho společně dělat mnohem víc, než si často uvědomujeme.

Především se můžeme společně víc modlit. Scházet se častěji k modlitbě je už předjímáním jednoty a pozváním Ducha svatého, aby nás sjednotil. Tak by se mohl i teologický dialog pohnout dopředu.

Naše pouť důvěry, inspirovaná tímto hledáním, neskončí tady v Berlíně, ale bude pokračovat. Chtěl bych tu teď zmínit čtyři z následujících zastavení, některá větší, některá menší.

Třetí mezinárodní setkání mladých v Africe se bude konat od 14. do 18. listopadu 2012 v Kigali ve Rwandě.

Je nezbytné najít nové formy solidarity mezi Afrikou a Evropou, skutečné partnerství a vzájemné naslouchání. Rwanda ještě stále nese stopy genocidy, ale postupně se obnovuje a nachází nový dynamismus. Každý týden v Taizé bude probíhat příprava pro ty, kteří by se setkání v Kigali chtěli zúčastnit.

S mezinárodní skupinou mladých se 2. března budeme modlit společně s představiteli Světové rady církví, která zahrnuje stovky pravoslavných, anglikánských, protestantských a sjednocených církví. Tato modlitba se bude konat v Ženevě.

Abychom lépe poznali pravoslavnou církev, vydáme se v návaznosti na velikonoční zastavení na pouti důvěry v Moskvě s mladými lidmi z různých světadílů od 3. do 6. ledna 2013 do Istanbulu a oslavíme zde s konstantinopolským ekumenickým patriarchou Bartolomějem I. a ostatními křesťany města svátek Zjevení Páně.

A konečně, kde se bude konat naše další evropské setkání? Tentokrát nás očekávají na jihu Evropy. Za rok, od 28. prosince 2011 do 2. ledna 2013, se sejdeme v Itálii, ve městě Římě.

Dnes je tu s námi generální tajemník římské diecéze, monsignor Mancini. A v poselství, které nám zaslal papež Benedikt XVI., čteme: „Svatý otec vám chce říci, že vás příští rok s velkou radostí přivítá na 35. evropském setkání vaší „pouti důvěry na zemi“. Řím vás vřele přivítá!“

Sobota 31. prosince 2011

Tím, že jsme se na tomto setkání shromáždili – mladí z celé Evropy i dalších světadílů – vyjadřujeme svoje přesvědčení, že je možné otvírat cestu novým formám solidarity.

Děkujeme všem, kteří přispěli k tomu, že bylo možné toto setkání uskutečnit a že bylo naplněné radostí a nadějí: děkujeme hostitelům, kteří otevřeli svá obydlí a přijali hosty, farnostem, jejich pastorům a kněžím, politickým představitelům země a města, těm, kdo kvůli setkání pracovali, dokonce i ve dnech volna, i mladým dobrovolníkům, kteří přijeli o něco dřív pomoct s přípravou.

Víra není útočiště před světem; Kristus nás poslal do světa. Když mu důvěřujeme, získáváme odvahu riskovat a motivaci brát na sebe zodpovědnost.

Nestabilita světové ekonomiky nás nutí pochybovat. Rostoucí nerovnost, která se objevuje i v bohatých společnostech, a nekontrolované drancování přírodních zdrojů dnes připravují konflikty zítřka. Představují pro budoucí generace těžké břemeno. Bylo by nezodpovědné před tím zavírat oči.

Řešení nemůže být pouze technického rázu. Bouře, jakých jsme v dnešním světě svědky, volají po změně způsobu života. Mnoho lidí dnes v sobě chová otázku: co je smyslem mého života?

Spravedlivé rozdělování bohatství je pro naši společnou budoucnost nezbytné. V bohatých společnostech se zřejmě budeme muset naučit být spokojeni s málem. To v sobě nese také snahu o zlepšování mezilidských vztahů namísto hromadění materiálního vlastnictví.

To vyžaduje oběti. Ale byla by to opravdová svoboda, mohlo by to být silné a trvající štěstí, když se neumíme vzdát některých věcí? Bratr Roger často říkal: „Nemůžeme tvořit, pokud vše jde příliš jednoduše.“

Solidarita a důvěra v Boha: o těchto dvou hodnotách jsme zde začali rozjímat. Jsou však natolik důležité, že o nich budeme hlouběji přemýšlet i v nadcházejících třech letech. Proč tři roky? Protože nemůžeme nic vytvořit přes noc. Tyto otázky vyžadují vytrvalost. Mohou se stát i projektem na celý život.

Zítra se vrátíme domů, do svého každodenního prostředí. Chtěl bych vás, mladé, vyzvat: pokračujte v hledání, které jste tady započali.

Ano, pokračujme společně v práci a sdílejme svoje zkušenosti. Na všech světadílech budou probíhat setkání, aby se co největší množství mladých lidí mohlo zapojit svými hlasy. V nadcházejícím roce, o letnicích, bude setkání v Chicagu, a jak jsem řekl včera, v listopadu bude setkání v Kigali.

Během tohoto prvního roku se budeme hlouběji zamýšlet nad touto otázkou: „Jak otvírat cesty důvěry mezi lidmi?“

Za tři roky, v srpnu 2015, se v Taizé uskuteční setkání, na kterém chceme sdílet vše, co objevíme, a zároveň budeme moct načerpat nové odhodlání.

Ani to tak neznamená, že bychom měli pořádat nějaké velkolepé akce. V historii někdy několik žen nebo mužů ovlivnilo trvale události svou věrností a pokornou vytrvalostí.

Život v solidaritě závisí především na vnitřním postoji. Možná pro některé z vás teď bude důležitější modlitba a ztišení. V Taizé je k tomu dostatek příležitostí.

Ve všech halách, kde se modlíme, máme vpředu rozsvícenou lampu. Ten plamínek k nám přišel zdaleka, přímo z chrámu Narození Páně v Betlémě. Tento plamínek jsme si mezi sebou předávali na začátku dnešní večerní modlitby.

Je jako plamínek solidarity, který si nemůžeme nechat pro sebe. Poroste ještě, až se vrátíme domů, pokud se o něj podělíme s ostatními.

My, bratři, bychom chtěli pokračovat ve své přítomnosti, společném životě a modlitbě v Taizé a na dalších světadílech, kde žijeme. Chtěli bychom tak být mezi těmi, u koho vždy najdete podporu při svém hledání důvěry.

A nyní musíme pokračovat ve zpěvu. Zpívat Bohu, Kristu a Duchu svatému, dnes večer, ale i zítra ráno ve farnostech, zpívat, abychom na místech, kde žijeme, byli svědky pokoje a světla.