TAIZÉ

Duben 2016

Dobrovolnice na lodi pomáhá zachraňovat uprchlíky na Středozemním moři

 
Celine, dívka která pochází z Montpellier, se zúčastnila evropského setkání ve Valencii a mluvila zde o svých lidských i duchovních zážitcích z Indie, Tanzanie a uprchlického tábora v Calais, kde všude pracovala jako zdravotní sestra. Po evropském setkání se nalodila na Aquaria, záchranné plavidlo organizace SOS Středozemní moře, kde se připojila k týmu Lékařů světa. V květnu se vrátila do Francie a doufá, že se bude moct zúčastnit zvláštního týdne pro mladé, který se v Taizé bude konat od 28. srpna do 4. září.

Sobota 16. dubna

Favila, koordinátor Lékařů světa, mě v pět hodin ráno přichází vzbudit: „Celine, za hodinu zachraňujeme!“ Na Aquariu moc nevěříme hodinovým předpovědím, protože někdy bývají silně podhodnocené. Zavolali nám okolo půl čtvrté ráno. Děláme si starosti, protože je to poprvé, co vyrážíme na záchrannou operaci v noci. Ale naštěstí slunce brzo vykukuje a my tak můžeme využít pomoci prvních jeho paprsků.

Je to běžná loď: nafukovací člun, který se dá považovat spíš za hračku, se 116 lidmi včetně 20 žen a jedné 15měsíční holčičky. Někteří byli před deseti dny postřeleni a zraněni. Skupina vyrazila minulou noc. Všichni jsou v šoku.

Všechny dostáváme na palubu a dozvídáme se, že musíme vyzvednout s Aquariem další skupinu, kterou zachytila italská vojenská loď. Musíme jednat rychle. Máme radost, že začínáme profitovat z malého pokusu: jsme lépe zorganizovaní! Ženy a děti bereme dovnitř, nejslabší do další místnosti; ostatní zůstávají venku. Protokol žádá, abychom všem změřili teplotu, ale je moc velká zima, dokonce i mně teploměr ukazuje jen 35,3 °C. Registrace, rozdávání dek a balíčků a konečně i jídla.

Při minulé záchranné operaci u nás lidé zůstávali skoro tři dny, nyní pouze tři hodiny. Maryse, druhá zdravotní sestra, a já jsme skoro frustrované, že nemáme čas je vyslechnout. Předávka proběhla a my využíváme zbytky energie, kterou máme, abychom uvedli věci do pořádku před další záchrannou operací. Moře je neklidné, jsme si skoro jistí, že zítra nikam vyrážet nebudeme muset.


Neděle 17. dubna

Odpoledne už další záchranné akce nečekáme: moře nevypadá dobře a „čas už uplynul“. Program na zbytek dne: odpočinek. Ještě jsme všichni vyčerpaní ze včerejška. Ale v 17:00 je vyhlášen poplach a další akce. Rozmýšlíme a připravujeme se na nejhorší: uprchlíci zůstali ve vodě moc dlouho a jistě najdeme nějaké mrtvé.

Člun není v místě, kde ho čekáme. Jsme tři lodě, které jej hledají. Parník jej zahlédl první, ale není dobře vybaven ani připraven na záchrannou operaci. Musíme jednat my. Člun sotva vidíme, začal se už potápět. Je to strašné. Ani moře nebylo na naší straně: byly dvoumetrové vlny. Podařilo se nám zachránit 108 lidí včetně 5 žen. Na dně člunu záchranáři našli šest těl. Další se utopili před jejich očima. A mnozí se utopili po cestě. Vypluli v 9 hodin ráno. O hodinu později už začal člun ucházet.

Vzhledem k nedostatku času tentokrát záchrannou vestu sotva někdo dostal. Uprchlíci byli vyděšení. Někteří měli záchvaty a museli jsme jim dát sedativa. Mnozí přišli na palubu úplně nazí. Ti, kteří ještě nějaké oblečení měli, byli promočení skrz naskrz. Já jsem pracovala vevnitř a starala jsem se o nejslabší lidi. Museli jsme jim svléknout všechno oblečení, aby se mohli zahřát, ale i proto, že bylo nasáklé naftou.

Když jsme jim rozdali záchranářské deky, snažila jsem se je posadit jednoho vedle druhého, aby se trochu zahřáli. Bylo to těžké: mnozí byli popálení na nohách i intimních místech. Někteří křičeli bolestí a já jsem jim nemohla pomoct, protože bylo nejprve nutné zajistit, aby co nejvíc lidí přežilo. Jeden muž hledal manželku. Rychle jsem si uvědomila, že bohužel není s námi… Izolovat jsme museli dva mladé, kteří viděli, jak se jejich bratr utopil.

I tentokrát ve skupině byl jeden mladý muž, kterého zasáhly minulý týden kulky, a jedna prošla blízko plic. Naštěstí na palubě tentokrát nebyly děti, kromě těch, se kterými byly jejich matky těhotné. Ulevilo se mi, že směřujeme do Lampedusy, protože tam se dostaneme nejrychleji.

Dnes jsme zakotvili ve 13:00. V obličejích zachráněných bylo stále ještě vidět smutek a úzkost. Ale konečně se objevilo i pár úsměvů. Kéž by je lidé, které potkají, přijali vlídně, s laskavostí a citlivostí. Už toho tolik vytrpěli!

Abych odpověděla na otázku, na kterou se mě lidé často ptají: většině uprchlíků, kterým pomáháme, je mezi 15 a 25 lety. Někteří jsou starší, někteří mladší. Novináři se nejdřív ptají, než je začnou fotografovat nebo se vyptávat na jejich příběhy. Snažíme se o to co nejvíc, aby přítomnost novinářů nebyla pro uprchlíky další přítěží. Na druhou stranu novináře zveme, aby nám pomohli svědčit o tom, co se na Středozemním moři skutečně děje.

Nyní se vydáváme směrem na Sicílii, do Trapani, abychom si trochu odpočinuli, protože někteří z nás jsou stále ještě otřeseni, zvlášť ti, kdo viděli topící se uprchlíky a mrtvá těla. Svěřuji uprchlíky vašim modlitbám a myšlenkám. Chtěla bych vám svěřit také všechna zatvrzená srdce, aby se obměkčila a byla vnímavější k utrpení ostatních.

Aktualizováno: 27. května 2016