TAIZÉ

Promluvy bratra Aloise

 
Bratr Alois po každé večerní modlitbě evropského setkání pronese promluvu k účastníkům. Na této stránce budou každý den evropského setkání zveřejňovány texty těchto promluv.

JPEG

pondělí 31. prosince 2018 večer

Naše setkání se pomalu chýlí ke konci. Dnes večer budeme slavit příchod nového roku. A vy se budete v hostitelských společenstvích modlit za mír.

Mír je ohrožen na tolika místech po světě. Za mír a spravedlnost, které neexistují jeden bez druhého, se musíme modlit. Nikdy bychom se neměli smířit s nespravedlností, ať už je v našem okolí, nebo někde daleko. Ale se smířeným srdcem bojujme. Nepřipojujme k násilí nenávist.

Společenství, které jsme v těchto dnech zažili, nás vybízí a povzbuzuje, abychom se konkrétně angažovali pro pokoj světa. Každý musí přijít na to jak. Mnozí z vás už se zapojují do solidárních aktivit. Chtěl bych krátce zmínit tři úkoly, které jsou podle mého soudu důležité.

Prvním je zmenšit propast mezi bohatými a chudými. Mohli bychom ve skupinkách v našich církvích být pozornější k chudobě ostatních? Dokonce i s minimálními prostředky, téměř s ničím, je možné začít, například návštěvami prolomit izolaci bezdomovce, osamělého seniora, který bydlí sám, opuštěných dětí.

Druhou naléhavou výzvou je bezpochyby přijímání migrantů a uprchlíků. Podporujme místní i mezinárodní iniciativy, které se jim snaží zajistit větší bezpečnost a spravedlnost. Bezpečnosti jedněch nemůže být dosaženo na úkor jiných. Strach z tohoto fenoménu, který v Evropě dosahuje nevídaných rozměrů, je pochopitelný. Ale jedna věc je jistá: bez osobních vztahů s těmi, kdo hledají útočiště nebo lepší budoucnost v jiných zemích, není možné řešení najít.

A třetí směr: pokoj mezi lidmi vyžaduje solidaritu se vším stvořením. Naši nádhernou planetu ohrožuje bezhlavé využívání jejích zdrojů, různé formy znečištění a ztráta biodiverzity. To pak vede k nespravedlnosti a násilí mezi lidmi. Všichni můžeme dělat konkrétní kroky, kterými budeme na tyto výzvy odpovídat.

Nasazení pro tyto tři věci mezi jinými možnými je víc než jen naléhavý morální požadavek. Když je budeme brát vážně, upneme k nim své síly, může v tom náš život najít smysl.

A poslední poznámka. Právě jsem vyzýval, abychom bojovali se smířeným srdcem. To předpokládá, že se vydáme ke zdroji smíření. Tímto zdrojem není nějaká myšlenka, je to osoba, Kristus. On nám dává svůj pokoj. Bez vnitřního pokoje, který dostáváme od Něj, nás může přemoci pokušení propadat malomyslnosti a hořkosti.

Tváří v tvář Kristu jsme tomuto zdroji blízko. Potřebujeme ale také lidi, kteří nám ukážou k tomuto zdroji cestu. V církvi jsou ženy i muži, nejen kněží, faráři a pastoři, kteří jsou připraveni vám naslouchat. Mohou chápat, čím procházíte, co se děje i v té nejskrytější části vaší duše, aniž by vás soudili. Hledejte takovou důvěryhodnou osobu, která by vás mohla nějaký čas doprovázet.

V pouti důvěry budeme všichni hned pokračovat už cestou domů. Tady v Madridu můžete ve farnostech pokračovat v onom výtrysku štědrosti, se kterou jste nás zde přijali. Každý první pátek v měsíci se také v katedrále koná modlitba pro mladé s vaším arcibiskupem.

My, bratři, budeme mít na cestě zpět do Taizé dvě zastávky. 2. ledna se zastavíme v Ávile, kde budeme mít polední modlitbu. A 3. ledna se ve 20:00 budeme modlit v barcelonském kostele Santa Maria del Mar.

Tato dvě místa jsou pro nás jako pramen. Terezie z Ávily nás povzbuzuje, abychom v životě komunity postupovali od jednoho začátku ke druhému. A v Barceloně jsme byli několikrát tak vřele přijati. Možná že někteří z vás ještě mohou upravit trasu své cesty domů a připojit se k nám, ať už v Ávile, nebo v Barceloně.

Vám všem přejeme šťastnou cestu domů! A nezapomínejme na pohostinnost!

neděle 30. prosince 2018 večer

Po zpěvu aleluja:

„Nezapomínejme na pohostinnost!“ To je výzva, na kterou se snažíme v tyto dny stále víc odpovídat. Vyměňujeme si a sdílíme nápady, ale hlavně zažíváme pohostinnost. Chceme vyjádřit vděčnost za vřelé přijetí, které jsme zde v Madridu našli: rodinám, farnostem, sborům a řeholním komunitám, kteří přijali poutníky, arcibiskupovi kardinálu Osorovi a dalším představitelům církví, paní Carmenové, primátorce Madridu, i dalším představitelům státní správy.

Nyní k nám promluví pan kardinál Osoro.

Na konci modlitby:

My, bratři z Taizé, od tohoto evropského setkání v Madridu hodně očekáváme. Naším vroucím přáním je, aby probudilo naději. Někteří lidé jsou ohroženi malomyslností a ztrátou iluzí, když čelí velkým těžkostem a výzvám dnešního světa. Zážitek sdílení a společenství, který v těchto dnech máme, nás může povzbudit, abychom do budoucnosti hleděli s nadějí.

Konáme zde skutečnou pouť důvěry. Vytváříme vztahy, budujeme mosty tam, kde jsou rozdělení, a to je to, co naše společnost potřebuje. Společnost nemůže přežít bez důvěry mezi lidmi, kteří ji tvoří. Důvěra umožňuje dialog o tom, v čem existují rozpory. Může jít tak daleko, že bude respektovat, a dokonce si vážit zvláštností ostatních.

Všichni jsme součástí jedné lidské rodiny. Vzájemně se potřebujeme víc než kdy dřív. Tolik otázek – například obrovské ekologické výzvy – může být vyřešeno, pouze pokud budeme spolupracovat napříč hranicemi.

Společenství, které zde zažíváme, samozřejmě nebude mít dlouhého trvání. Ale je skutečné. Ukazuje nám, že důvěřovat si mezi nejrůznějšími lidmi je možné. A vidíme, že církev může být místem, které umožňuje naději růst.

Ano, církev je povolána, aby byla místem přátelství; přátelství, které se stále rozšiřuje. V tyto dny se nám staví před oči obraz univerzality církve. Z toho také cítíme, že křesťané mohou přispívat ke globalizaci, která bude mít přívětivou tvář – a že to také je jejich zvláštní odpovědnost.

Začněme na osobní rovině. Hledejme, jak se naše místní společenství mohou víc otevřít. Vydejme se k těm, kdo se od nás liší: k těm nejchudším v našem okolí, uprchlíkům, ke křesťanům jiných vyznání, věřícím jiných náboženství, k těm, kdo nemohou uvěřit.

Pozornost k solidaritě mezi lidmi je neoddělitelná od vnitřního života. My, věřící, hledejme, jak obnovit svou modlitbu, a cvičme se ve dne v noci v pozornosti k Boží lásce. To nám umožní, abychom se přiblížili k lidem, kteří se od nás liší.

Žít takto otevřeně znamená především naslouchat druhým. Copak ve společnosti i v církvi netrpí dialogy často neschopností vzájemně si naslouchat? Začněme tím, že se budeme snažit druhým porozumět v jejich nezřídka komplexní situaci.

Byl jsem pozván, abych se v říjnu zúčastnil v Římě synody katolických biskupů o mladých. Často se tam opakovalo přání, abyste vy, mladí, byli schopni v církvi najít lidi, kteří vám budou naslouchat. Aby se vaše sny braly vážně, podporovala se vaše kreativita a aby bylo slyšet to, čím trpíte.

Chtěli bychom udělat všechno, co je v našich silách, aby budoucnost naší společnosti byla ve znamení solidarity a i přátelství. V tomto duchu budeme pokračovat v naší pouti důvěry na zemi.

V Taizé se setkání budou odehrávat po etapách každý týden v roce, s týdnem vyhrazeným pro mladé od 18 do 35 let, který se bude konat od 25. srpna do 1. září 2019. Předcházet mu bude víkend přátelství mezi mladými křesťany a muslimy, od 22. do 25. srpna.

Několik setkání se v rámci pouti důvěry uskuteční na různých místech světa. Skupina mladých z Libanonu a z dalších zemí Blízkého východu je zde mezi námi, aby nás pozvala do svého světa a aby nám nabídla pohostinnost. Od 22. do 26. března 2019 budeme mít setkání mladých v Bejrútu.

V létě se vydáme ještě víc na jih, do Afriky. Můžeme se hodně naučit, pokud budeme naslouchat tomu, čím Jižní Afrika prošla v posledních desetiletích a kde se nachází dnes. Jihoafrická republika je sice daleko od Evropy, ale všichni jste zváni k setkání mladých, které se uskuteční mezi 25. a 29. zářím 2019 v Kapském Městě.

A pak se bude konat další evropské setkání, od 28. prosince 2019 do 1. ledna 2020 v…

sobota 29. prosince 2018 večer

V tyto dny jsme zde v Madridu shromážděni z tolika různých zemí. A ti, kdo nás přijímají, patří k různým generacím. Zažíváme společenství se všemi těmito lidmi, které jsme dosud neznali, a nacházíme v tom radost.

Naše pouť důvěry je také vnitřní dobrodružství. Dnes večer bych chtěl pozornost upřít k tomuto aspektu našeho setkání: důvěra k ostatním, důvěra k sobě a důvěra v Boha jsou úzce spjaté skutečnosti.

Důvěra není ani slepá, ani naivní nebo zasněná. Ví, jak rozeznat dobro a zlo. Ale je to jistota, že v každé situaci, i v té nejtemnější, se může otevřít cesta k životu.

Důvěra není pasivní, je to síla, která nás v každé situaci podněcuje udělat další krok, abychom žili plněji a abychom tak pomohli žít i ostatním. Podporuje představivost, dává nám odvahu a připravenost brát na sebe riziko.

Ale všichni víme, jaké je nemít důvěru. Únava, zklamání, zrazená přátelství, násilí, přírodní katastrofy, nemoci, všechny tyto věci důvěru podkopávají. Je to něco zranitelného.

Křehká je i naše důvěra v Boha. Do jisté míry všichni zažíváme pochybnosti. Pochybujeme o Boží lásce, někdo dokonce pochybuje i o Boží existenci. Kde tedy můžeme najít zdroj důvěry?

Aby se mohla objevit a obnovit důvěra v nás, potřebujeme někoho, kdo nám bude důvěřovat, kdo nás přijme, nabídne svou pohostinnost.

Dnes večer jsme četli působivý příběh z Ježíšova života. Přichází přes jezero, aby byl se svými učedníky v bouři. Tento příběh našim moderním uším zní nepravděpodobně. Ale připomeňme si Ježíšova slova: „Nebojte se, já jsem tu.“ A Petrovi, který chce k němu vykročit na vodu, říká: „Pojď!“ Petr tedy skáče do vody. S pohledem upřeným na Ježíše může postupovat vpřed, ale jakmile se nechá uhranout nebezpečím, začne klesat.

Pro učedníky Ježíš není jen ten, kdo je vyučuje. Povolal je, aby byli s ním, a posílá je do světa, protože jim důvěřuje. Kéž bychom i my v Ježíšovi viděli toho, kdo nám plně důvěřuje…

I kdybychom byli největšími hříšníky na světě, řekl by nám stejná slova, jaká řekl učedníkům: „Nebojte se, já jsem tu.“ Každému z nás Kristus říká to samé, co řekl Petrovi: „Pojď,“ odlož svoje malé jistoty a odvaž se čelit té někdy drsné realitě světa.

Terezie z Ávily, výjimečná žena 16. století, která nám má i dnes co říct, nám zanechala tato slova, která zpíváme: „Nada te turbe, nada t’espante, quien a Dios tiene nada le falta“. (Ať tě nic neznepokojuje, ať tě nic neděsí. Tomu, kdo miluje Boha, nic nechybí.) Řekla také: „Aventuremos la vida!“ (Riskujme život!) Ano, život je krásný pro každého, kdo vyráží a dělá odvážná rozhodnutí.

Jaká odvážná rozhodnutí? Všichni jsme povoláni, abychom se vydali na vnitřní pouť, která vede od pochybností a strachu k důvěře. Všichni bychom měli přijmout Kristovu lásku a stát se tak tvůrci důvěry a pokoje ve svém okolí i daleko.

Pátek 28. prosince 2018 večer

Je to velká radost, že dnes můžeme zde v Madridu zahájit evropské setkání! Někteří z vás museli podniknout velmi dlouhou cestu, aby se sem dostali. Přijímá nás Madrid, místní křesťanská společenství, mnohá řeholní společenství, rodiny, a dokonce i lidé, kteří žijí sami. Poděkujme jim už nyní za tuto štědrost z hloubi srdce.

Pohostinnost, která se nám nabízí, se dotýká našeho srdce. Že je pohostinnost zdrojem radosti, zažíváme každoročně na setkáních, která jsou součástí pouti důvěry, už víc než čtyřicet let.

„Nezapomínejme na pohostinnost!“ To je výzva, na kterou chceme stále víc odpovídat během těchto dnů i po celý následující rok v Taizé a na dalších místech. V Průvodci setkáním najdete pět Podnětů pro rok 2019, které otevřou cesty pro přemýšlení i jednání.

Letos jsme zažili výjimečnou pohostinnost. V srpnu se shromáždily dva tisíce mladých z celé Asie i z dalších světadílů na setkání v Hongkongu. Přijet mohlo sedm set lidí z pevninské Číny.

Před několika měsíci jsme stejnou pohostinnost zakusili i v ukrajinském Lvově. Mladí lidé všech křesťanských denominací této země přijali mladé lidi, kteří dorazili odjinud, a spojili se v modlitbě.

Bylo to znamení naděje: znamení, že mladší generace mohou pro lidstvo připravit budoucnost prodchnutou spoluprací, a ne soupeřením.

Pohostinnost nás sbližuje nehledě na rozdíly nebo rozdělení, které existují mezi křesťany, náboženstvími, mezi věřícími a nevěřícími, mezi národy, nebo mezi lidmi zastávajícími různé životní či politické názory. Pohostinnost tyto rozpory nevymazává, ale díky ní je můžeme vidět v novém světle: způsobuje, že jsme schopni dialogu a naslouchání.

Pohostinnost je základní hodnota pro všechny lidi. Všichni jsme na svět přišli jako křehká miminka, která potřebovala, aby je někdo přijal, jinak by nemohla přežít. Tento podstatný zážitek nás poznamenává až do našeho posledního dechu.

Volba pohostinnosti je motivována přesvědčením, že život je dar, který jsme dostali nezaslouženě. Víra toto přesvědčení posiluje. Právě jsme četli z první stránky Bible. Tento velký poetický a docela tajemný příběh nám má pomoct pochopit, že veškerá existence je dar. Nebe a země, oceán, temnota, světlo – všechno pochází od Boha. A ve všem, co existuje, je Bůh přítomen svým dechem, Duchem svatým.

Ano, můj život je dar. I ostatní lidé jsou pro mě v různé míře darem. Moje identita je tvořena vztahy, které mám s ostatními, kteří se ode mě samozřejmě liší. Bezpochyby nerozumím všemu, co se druhých týká, všechno s nimi nemohu sdílet.

Vzájemné přijetí pak předpokládá, že akceptujeme omezení: svoje i těch ostatních. Přijetí druhých jde ruku v ruce se soudností. To se ale nikdy nesmí stát podnětem, abychom se podvolili strachu z ostatních, strachu, který je v nás všech přítomný.

To je několik myšlenek k tomuto krásnému tématu, kterým je pohostinnost. Zítra ráno ve skupinkách budete číst první dva z Podnětů. Ty by nám měly pomoct prohloubit víru a důvěru, že Bůh nás vždy přijímá jako první a že Kristus je přítomen v našem životě. Hledejme, hledejme během těchto dnů, a nalezneme.

Aktualizováno: 25. prosince 2018