TAIZÉ

Praha

Promluvy bratra Aloise

 
Bratr Alois po každé večerní modlitbě setkání pronese krátkou promluvu k účastníkům. Na této stránce najdete jejich přepis.

Bratr Alois, Praha, čtvrtek 1. ledna večer

Dostalo se nám tak vřelého přijetí. Děkujeme za ně rodinám, farnostem a sborům. Poděkovat bych chtěl také pražskému arcibiskupovi kardinálu Dukovi a předsedovi Ekumenické rady církví v České republice Danielu Fajfrovi stejně jako dalším představitelům církví i lidem z veřejné správy, kteří umožnili, že naše setkání probíhá tak hladce. Děkujeme i za školy, které můžeme využít.

Je to radost, že evropské setkání svedlo dohromady křesťany různých vyznání i ty, kteří nesdílejí víru v Krista, ale snaží se být tvůrci pokoje.

Kristus dal svůj život, aby shromáždil všechny lidi v jednu velkou rodinu. A volá své následovníky, aby byli ve světě znamením jeho pokoje. To proto, aby bylo možné takové znamení utvořit, je potřeba smíření mezi křesťany tak naléhavá.

Jednou z otázek, na kterou my, křesťané, chceme urychleně najít odpověď, je: jak ukázat svými životy, že je možná jednota i při respektování pluralismu?

Rozdíly mezi křesťany tu budou stále: zůstanou pozváním k upřímnému dialogu. Mohou být také obohacením. Nepřišel ale čas, dát přednost křestní identitě, která je nám všem společná a která nás už v Kristu spojuje?

Neměly by se dnes křesťanské církve odvážit shromáždit pod jednou střechou, dokonce ještě před tím, než bude dosaženo shody v teologických otázkách?

V těchto dnech nás přijímáte vy, různé církve Prahy – protestanti, katolíci a pravoslavní. Jsem zvlášť dojat, že toto znamení jednoty žijeme v zemi Jana Husa, jehož násilná smrt se bude připomínat následujícího roku. Vina za toto rozdělení církve v patnáctém století leží na obou stranách, ale jeho osobnost, která byla tak čestná, nás všechny vede k lítosti a vzájemnému smíření.

Kristus dává jednotu, kdy chce a jak chce. Ale pokud ji společně neočekáváme, jak nám může tento dar dát? Apoštolové dostali dar Ducha svatého tehdy, když byli společně i s Marií shromážděni pod jednou střechou. A Duch svatý nás v naší rozmanitosti stále sjednocuje.

Jak se můžeme shromáždit pod jednou střechou? Rád bych vyslovil šest návrhů:

- V místním společenství se můžeme shromažďovat pod jednou střechou mezi sousedy a rodinami, trochu jako v „základních společenstvích“, abychom se společně modlili, pomáhali si a stále lépe se poznávali.

- Mezi místními společenstvími různých vyznání už probíhá spolupráce při studiu Bible, v sociálních a pastoračních aktivitách nebo vyučování náboženství. Tato spolupráce by se měla stále prohlubovat. Ať každé společenství s křesťany ostatních denominací dělá společně vše, co je možné, a nedělá nic, aniž by ostatní bralo v potaz.

- Jsme tu společně v této nádherné katedrále. Nemohla by se v mnohých městech místní katedrála nebo jiný významný chrám stát domem společné modlitby všech křesťanů z okolí?

- Teologický dialog musí pokračovat. Bylo by možné, aby se tak dělo stále víc v kontextu společné modlitby a s vědomím toho, že už jsme spolu? Když žijeme a modlíme se společně, přistupujeme k čistě teologickým otázkám jinak. Snad by se dalo říct to samé o etických úvahách.

- Všichni věřící dostali část pastoračního daru, aby bděli jeden nad druhým. Křesťanská rodina, kterou je církev, také potřebuje služebníky jednoty na všech úrovních. Opatrování jednoty na obecné úrovni je tradičně spojována s římským biskupem. Nemohl by být přijat jako služebník, který bdí nad svorností mezi svými bratry a sestrami v jejich obrovské rozmanitosti? Nebylo by možné si představit, že církve přijmou to, že jejich vztah k této službě má různé formy?

- Neměly by církve, které zdůrazňují, že k přijímání eucharistie je nutná jednota víry a shoda ve služebné správě (ministerium), připisovat stejnou váhu i harmonii a bratrské lásce? Nemohly by nabídnout větší eucharistickou pohostinnost těm, kteří vyjadřují touhu po jednotě a věří ve skutečnou Kristovu přítomnost? Eucharistie není pouze vrchol jednoty, je to také cesta k ní.

Přijměme, že budeme pokračovat v cestě, kterou předem neznáme, zakořeněni v těchto Izajášových slovech: „Slepé povedu cestou, již neznají.“ V Ducha svatého vkládáme důvěru, že nás povede po stále ještě neznámých cestách. Jeho vnuknutí nás připravuje na to, abychom se stali věrohodnými svědky jednoty.

Bratr Alois, Praha, středa 31. prosince 2014 večer

Když jste přijeli do Prahy, dostali jste „Podněty“ pro příští rok, které se soustředí na Ježíšovu výzvu být solí země. Neříká „musíte být“, ale jednoduše „vy jste sůl země“. Tato sůl je smíšená se zemí lidství. Kristus nás posílá, abychom přinesli radostnou zvěst o Boží lásce na všechna místa.

Jaký div! Bůh svůj pokoj nešíří nějak kouzelně shůry, ale prostřednictvím našich životů. Dává nám svou důvěru. Zve nás, abychom byli kvasem v těstu lidstva, které je tragicky rozerváno konflikty, ať už ozbrojenými nebo jinými.

Bůh od nás očekává, že řekneme „ano“ jeho lásce. Ano, jaké vyslovila Maria. Odvážné ano, které vyjadřuje celou naši důvěru. Kromě Marie nás podporují nesčetní další Boží svědkové.

Bratr Roger je součástí tohoto zástupu svědků. Budeme si jej připomínat v následujícím roce. Kromě každotýdenních setkání se v Taizé bude konat i setkání pro mladé lidi, kteří žijí v nějaké formě řeholního života, a také setkání pro mladé teology. V týdnu od 9. do 16. srpna se uskuteční setkání „Na cestě k nové solidaritě“. Proč „nová solidarita“?

Nová, protože jde o to rozhodnout se začít znovu žít v solidaritě. Každý si může říct, že pro něj bude přátelství mezi lidmi a národy prioritou, a přispět k tomu talenty, které dostal. Úsilí, nebo dokonce oběti, které to s sebou nese, dávají životu smysl a radost.

Nová taky proto, že čelíme neznámým výzvám. Jak se můžeme podílet na globalizaci v kladném slova smyslu, takové, která s sebou nenese utlačování chudých lidí nebo menšinových kultur? Jak můžeme žít ve světě, ve kterém stále víc převládá technologie? Mezi hlavní otázky patří nepochybně migrace a ekologie.

A nakonec, „nová“ solidarita také proto, že zahrnuje změnu našeho přístupu. Vždy bude potřeba pomáhat těm nejchudším. Ale ohled na důstojnost každého člověka nás vede k opuštění povýšeneckého přístupu a k životu ve vzájemnosti. Ti, kdo jsou chudší než my, nám mohou hodně dát. Pomáhají nám být lidštější a někdy také lépe porozumět evangeliu v celé jeho hloubce.

My v Taizé nemáme nějaká předem hotová řešení těchto složitých otázek. Naše komunita chce spíš nabídnout prostor k hledání, vzájemnému setkávání lidí a k různým iniciativám. Naslouchání může dát vzniknout rozmanitým projektům a některé lidi může vést k tomu, že udělají dalekosáhlá rozhodnutí týkající se jejich budoucnosti.

Bratr Roger se snažil žít život bratrství a nezůstávat na teoretické rovině. Začínal v Taizé úplně sám, když mu bylo 25 let. Teprve později se k němu připojili první bratři. Společně na sebe vzali závazek na celý život. Bratr Roger si nedokázal představit, co vyroste z tohoto malého semínka. Jeho život nás povzbuzuje, abychom se odhodlali začít, i když nemáme téměř nic.

My všichni chceme být poutníky důvěry na místech, kde žijeme. Důvěra víry je to, co nám každý den vdechuje život. Velké slavnosti, jako je naše setkání v Praze, nemá být něčím, co je samo pro sebe, ale podporovat nás na cestě kupředu. Připravujeme také další etapy pouti důvěry, které se budou konat v budoucnosti.

Po mladých lidech z Ameriky, Asie a Afriky by se chtěli zúčastnit naší pouti také mladí lidé z Oceánie. Další setkání se budou konat velmi brzo, a to v Austrálii a na Novém Zélandu v únoru příštího roku.

Za rok a půl, v roce 2016, se vrátíme na kontinent, který je Evropě tak blízko, a přitom je tak málo chápán – do Afriky. Po setkáních v Keni a Rwandě se setkají mladí lidé ze západní Afriky, kteří také pozvou lidi z dalších kontinentů, aby se této etapy pouti důvěry zúčastnili s nimi. Na začátku září roku 2016 nás přivítají v Cotonou ve státě Benin.

Na konci roku 2015 se bude konat další evropské setkání. Vypravíme se do jedné jižní země, která je známá svou velkou pohostinností a která se potýká s ekonomickými problémy. Od 28. prosince do 1. ledna jsme zváni do Španělska, do Valencie.

Na závěr bych chtěl říct několik slov lidem ze Španělska, kteří jsou zde s námi. Mladým chci říct toto: jste duchovními syny a dcerami svaté Terezie z Ávily, jejíž pětisté výročí slavíme, stejně jako svatého Jana od Kříže. Oni ve své době probudili mystický život ve Španělsku. Vaše generace je zase povolána zažehnout ve své zemi opět oheň víry. Do Valencie se vypravíme nechat se tímto ohněm oslovit, aby se mohl rozhořet po celé Evropě.

Bratr Alois, Praha, úterý 30. prosince 2014 večer

Přijeli jsme ze všech zemí Evropy i z dalších kontinentů. Necháváme se v tyto dny inspirovat těmito Kristovými slovy: „Vy jste sůl země.“ A hledáme především, jak nás tato slova mohou povzbudit, abychom byli tvůrci pokoje na zemi.

Jaká je to radost, vidět svůj život v tomto světle! Evropské setkání nám může umožnit být si lépe vědomi všeobecného společenství, které Kristus chce vytvořit mezi lidmi. Roztroušeni po světě můžeme pomoci tomu, aby v lidstvu vyzařoval Boží pokoj.

Dostává se nám v České republice nádherného přijetí. Jistě, křesťané jsou zde v menšině. Ale v této zemi je také ušlechtilá tradice humanismu, kterou posiluje umění, literatura, malířství a hudba. A tak věřící i nevěřící společně podporují tendenci, která může odolat fádnímu materialismu, který naše společnosti ohrožuje.

Stejně jako v mnohých částech světa jsou tu křesťané v menšině, jak tomu bylo v době prvních křesťanů. Jsou solí země ne tím, že by usilovali o moc nebo že by vnucovali společnosti své přesvědčení, ale tím, že jsou prostými tvůrci pokoje a že se zasazují o spravedlnost na místech, kde žijí.

Chtěl bych křesťanům České republiky říct toto: vy skutečně jste sůl země. Je to pravda dnes, stejně jako v minulosti. Naše komunita Taizé si udržuje vzpomínku na tolik svědků víry z vaší země, kteří bojovali za svobodu a kdo byli ochotni zaplatit za ni i svým životem. Myslím zvlášť na Marii a Jiřího Kaplanovy, kteří už vstoupili do věčného života s Kristem.

Víte vy, mladí Evropané, že pražský arcibiskup kardinál Duka, který společně s představiteli ostatních církví tolik podporoval přípravy tohoto setkání, byl kvůli své víře ve vězení?

Chtěl bych také zmínit faráře Alfréda Kocába. Se svou ženou Darjou přijeli do Taizé jako první Češi v roce 1967. Farář Kocáb dlouhá léta nemohl vykonávat svou službu. Pracoval jako topič v muzeu. Scházel se ve sklepě vedle uhlí se studenty teologie a vedl zde kurzy, mimo jiné i kurz o svatém Janovi od Kříže. Je nyní nemocný a nemohl se k nám připojit, ale chtěli bychom ho pozdravit aspoň prostřednictvím televize.

Mladí lidé, kteří se účastní tohoto evropského setkání, dostali několik konkrétních podnětů pro příští rok. Jedním z nich je strávit s ostatními každou neděli večer půl hodiny v tiché modlitbě za mír.

Tuto půlhodinu můžeme věnovat především tomu, že svěříme Bohu země a lidi, kteří trpí násilím. Je to také čas přijmout Kristův pokoj v sobě a připravit se na to, abychom byli tvůrci pokoje a spravedlnosti na místech, kde žijeme.

Naše pouť důvěry nás v uplynulém roce zavedla do několika amerických zemí včetně Kuby. Mnozí tamější mladí lidé nám řekli, že se cítí izolovaní. Požádali mě, abych od nich mladé lidi v Praze pozdravoval. Takže vyřizuji srdečné pozdravy mladých lidí z Kuby!

Tito mladí napsali krátké přímluvné modlitby, které vám chtějí svěřit. Na konci této modlitby dostanete papírek s jednou z těchto přímluv. Vaše modlitba bude mladým Kubáncům oporou.

A nakonec jedna novina. Mezi námi jsou mladí lidé z Ruska, Běloruska a Ukrajiny, kteří patří do různých církví. Spolu s nimi víme, že Kristus je naše naděje a pokoj. S několika bratry a mladými lidmi z různých zemí Evropy se tedy vydáme na pouť, abychom společně oslavili Kristovo vzkříšení během pravoslavné oslavy Velikonoc 12. dubna příštího roku.

Této pouti v Rusku a Ukrajině se může zúčastnit sto mladých lidí z dalších zemí. Pokud byste chtěli s námi strávit pět dní v Moskvě nebo pět dní v Kyjevě a Lvově, najdete informace na papíru, který jste dostali, a zítra v 17:00 můžete přijít do haly 6 dozvědět se další informace.

Zítra ráno se ve skupinkách budete zamýšlet nad Kristovými slovy „blahoslavení jsou tvůrci pokoje“ a nad tím, jaké konkrétní kroky je možné v naší blízkosti i daleko dělat pro to, abychom vytvářeli pokoj.

Bratr Alois, Praha, pondělí 29. prosince 2014 večer

Být zde společně v České republice, ve středu Evropy, je velká radost. Už dnes, v tento první den setkání, chceme poděkovat všem, kdo nám připravili tak vřelé přijetí.

Už jednou jsme tu evropské setkání měli: v roce 1990, rok po nezapomenutelné sametové revoluci, která byla chvílí svobody, kdy se hroutily hranice. Lidé střední a východní Evropy nám ukázali, že je možné i to, co nečekáme. My v Taizé jsme za to stále vděčni a myslím, že zdaleka nejsme sami.

Vzpomínka na toto velké osvobození nabízí naději, že i nyní, v dnešním světě plném napětí, je možná pokojná budoucnost. Naše setkání jasně ukazuje, že ve všech národech jsou lidé, kteří si přejí mír.

Během dnů našeho setkání se budeme modlit za ty, kteří trpí násilím a válkou – lidi z Ukrajiny, středního Východu a dalších míst. Libanonci, kteří jsou zde s námi, v sobě nosí strasti svého regionu. Jejich vlast hostí tisíce utečenců z Iráku a Sýrie. Chtěl bych jim říct: pamatujte, že my všichni jsme vám v srdci a v modlitbě blízko.

Během našeho evropského setkání v roce 1990 nám řekl prezident Václav Havel toto: „V této chvíli přichází ‚pouť důvěry na zemi‘, aby nám pomohla najít prameny víry a nové duchovní hodnoty, které jsme ztratili v desetiletích totalitního režimu.“

To platí i dnes! Aby Evropa mohla žít v míru a přispívat k pokoji ve světě, musí samozřejmě být budována na užších ekonomických a politických vztazích. Ale tato motivace musí tryskat z hlubšího pramene.

Pro nás je tento zdroj v pokoji, který nám předává Kristus. Chtěli bychom být kvasem mezi lidmi. K tomu je nezbytné, abychom Boží pokoj přijali do svých srdcí.

V následujících měsících nás povedou tato slova evangelia: „Vy jste sůl země.“ Kristus nás varuje: dávejte pozor, aby sůl neztratila chuť! Nesmíme se poddat malomyslnosti a pesimismu.

Jak ale můžeme přijmout Kristův pokoj, který nám Bůh chce dát? Boží přítomnost vždycky necítíme. Věřící může někdy zažívat noc víry. Když čelíme tajemstvím, která nás přesahují, může se naše důvěra v Boha mísit s pochybnostmi.

Přijmout Kristův pokoj – neznamená to mít prostou důvěru v něčí přítomnost? Děti mohou takovou důvěru ukazovat přirozeně. My, dospělí, se k tomu musíme rozhodnout. A tato volba musí být učiněna celým naším bytím, myslí i pocity.

V průběhu života naše důvěra bývá křehká, ale roste, když ji sdílíme s ostatními. Někdy zažíváme chvíle světla, jasnosti a radosti. Chápeme, že toto je přítomnost Ducha svatého, Ducha vzkříšeného Krista, který přebývá v našich srdcích.

V těchto dnech obnovíme svou víru v Ducha svatého, který nám předává Kristův pokoj. Ten si nemůžeme nechat jen pro sebe. Stává se z něj laskavost k ostatním, odmítnutí nespravedlnosti a nasazení celou svou silou, abychom ze země udělali místo, kde mohou všichni žít.

Existuje velké množství způsobů, jak se přiblížit zdroji Kristova pokoje. Je to modlitba, i když třeba jen ubohá. Také krása přírody nebo krása, kterou nám odhaluje umění.

Abychom mohli být solí země, je nezbytné, abychom v sobě udržovali živou „chuť do života“. Ale jak? Budete o tom mluvit zítra ráno. Radostně a celou svou silou se snažme najít nějaké odpovědi. Ježíš nás ubezpečuje: „Hledejte a naleznete.“

Aktualizováno: 1. ledna 2015