TAIZÉ

Promluvy bratra Aloise

 
Bratr Alois po každé večerní modlitbě evropského setkání pronese promluvu k účastníkům. Na této stránce budou každý den evropského setkání zveřejňovány texty těchto promluv.

Bratr Alois, Basilej, neděle 31. prosince 2017 večer

V evangeliu jsme právě slyšeli ujištění, že Ježíš je dobrý pastýř, který má i jiné ovce, a že nakonec bude jen jedno stádo s jedním pastýřem. On na zem nepřišel jen pro malou skupinku, ale aby sjednotil celou lidskou rodinu. Z toho pramení naděje na pokoj mezi lidmi. Proto se budeme dnes večer s velkou nadějí modlit za mír.

Je pravda, že mír je ohrožen, a chtěl bych připomenout dvě hlavní výzvy, kterým dnes lidská rodina čelí.

První výzvu představuje to obrovské množství mužů, žen a dětí, kteří jsou po celém světě nuceni opustit místo, odkud pocházejí. Důvody, které je k tomu vedou, jsou rozmanité: může to být válka a nejistota, ale i extrémní chudoba, to, že nemají žádnou budoucnost, nebo klimatické změny.

Tito lidé, kteří jsou v nouzi, potřebují naši solidaritu. A jak jsme to na vlastní oči viděli v Taizé, mohou se stát našimi přáteli. Je to, jako by nás Kristus zval, abychom překonali strach a předsudky, jako by nám říkal: „Já jsem pastýř celého lidstva. Zemřel jsem i za tyto lidi, ať už jsou křesťané, nebo ne. A tak se můžete stát jejich přáteli.“

Druhá výzva se týká naší planety, která je také zranitelná. Naslouchejme nářku Země. Když čelíme ekologickým katastrofám, jejichž oběťmi jsou často právě ty nejchudší oblasti, musí si západní země uvědomit svou historickou odpovědnost.

Na všech úrovních se koná mnoho iniciativ. Ale stále nejsou dostatečné. Jménem nás všech, co jsme zde, si dovoluji oslovit ty, kdo mají politickou a ekonomickou odpovědnost: Finanční prostředky pro nezbytné změny existují. Ať jsou tedy využity na vymýcení chudoby a péči o životního prostředí!

Tyto dvě výzvy, které ohrožují mír, jsou obrovské, ale my se jimi nenecháme odradit. Během posledních tří dnů jsme se přiblížili ke zdrojům radosti, která se nikdy nevyčerpá. Nechme tento pramen prýštit ve svém srdci. Dá každému z nás odvahu, abychom se angažovali všude, kde je to možné, a přispívali i třeba jen skromným dílem k hledání řešení.

Chtěli bychom, aby bratrství stále rostlo a tím aby se připravila cesta pro pokoj. K tomu je nutné, abychom se otevřeli odlišným kulturám i způsobům myšlení. To nás někdy může zavést hodně daleko. Než jsem jel do Jižního Súdánu a Súdánu, byl jsem v jiné části Afriky, která také zažívá těžkosti. Se dvěma svými bratry jsem byl v Egyptě, kde se konalo setkání mladých.

Sto mladých přijelo z Evropy, Severní Ameriky, Afriky a Blízkého východu. Přijalo je sto mladých pravoslavných Koptů z Káhiry, Alexandrie a horního Egypta. Pět dní jsme objevovali dlouhou a bohatou tradici koptské pravoslavné církve v Egyptě.

Už během léta jsme v Taizé přijali mladé arabské křesťany, Kopty z Egypta, katolíky a pravoslavné z Libanonu, Jordánska, Iráku a Palestiny. To, že tři měsíce pobývali na našem kopci, nás přiblížilo Blízkému východu. Pověděli nám, jak moc touží po míru. Mladým arabským křesťanům bychom chtěli být stále blíž.

Za pár měsíců podnikneme další pouť. Pro mnohé lidi to bude příliš daleko na to, aby se tam vydali, ale bude to jednoduchá návštěva, která prohloubí naše pouta s pravoslavnou církví. Potěší Rusy, kteří jsou dnes večer shromážděni zde v Areně. Od 16. do 19. května se s několika bratry a mladými lidmi zúčastníme pravoslavných oslav nanebevstoupení Páně na daleké Sibiři, ve městě Kemerovo.

Snaha o růst bratrství nás někdy může zavést hodně daleko, ale začíná přímo u nás, u našeho prahu. Až se vrátíme domů, překonávejme bariéry, mluvme s těmi, kdo uvažují jinak než my, stavějme mosty: mezi náboženstvími, regiony, mezi evropskými zeměmi, mezi světadíly.

Vydejme se k těm nejzranitelnějším lidem. Vyslechněme si třeba životní příběh bezdomovce, člověka s hendikepem, nemocného nebo uprchlíka. Uvidíme pak, že se naše srdce otvírá a roste, že jsme stále lepšími lidmi, a dokonce objevujeme radost.

Odnesme si tedy z našeho setkání v Basileji tuto poslední myšlenku: Lidé jsou stvořeni k radosti a to je něco, co si nemáme nechávat sami pro sebe, je potřeba se o radost dělit. Pramení v Boží lásce. Nevyčerpatelná radost je tajemným zdrojem touhy angažovat se pro ostatní, která nikdy neochabne.

Bratr Alois, Basilej, sobota 30. prosince 2017 večer

V minulých dvou dnech jsem vám několikrát vyprávěl o své návštěvě nejchudších lidí v Jižním Súdánu a Súdánu, kterou jsem podnikl s jedním svým bratrem. Tato návštěva ve mně totiž zanechala mnohé otázky. V evangeliu nám Ježíš řekl: „Blaze vám, chudí, neboť vaše je království Boží.“ Co těmi slovy chce říct?

Statečnost žen v uprchlickém táboře v Jižním Súdánu na mě udělala velký dojem. Jedna z nich mi pověděla, jak se snaží být tvůrcem smíření a pokoje. Voda je tam na příděl. Někdy se u čerpadel strhávají hádky. Proto se ustavila skupina žen, které dohlížejí na spravedlivé rozdělování. Tato žena mi řekla: „Když se dělíme o vodu, překonáváme přístup ,každá za sebeʻ a tak přinášíme pokoj.“

Tato žena pochopila, že pokoj začíná v nás, bratrství se tvoří kolem nás na základě našeho konkrétního každodenního života.

My, kdo jsme shromážděni okolo Krista, víme, že evangelium přináší zvěst o všeobecném bratrství. Jednota mezi Bohem a lidmi, kterou Kristus přinesl, vede každého ke smíření sama se sebou – k pokoji srdce – vede ke smíření mezi lidmi navzájem – tedy k pokoji na zemi – a ke smíření lidské rodiny se vším stvořením.

Mnozí lidé si přejí, aby křesťané byli sjednocení, aby toto poselství o bratrství už nebylo nesrozumitelné. Když jsou rozdělení, ztrácí zvěst evangelia svou působnost. Naše bratrská jednota může být mezi lidmi znamením jednoty a pokoje.

A proto se, kdykoli mám příležitost, ptám: nenastal čas, aby se rozdělené církve odvážily bez dalších odkladů shromáždit pod jednou střechou, dokonce ještě před tím, než bude dosaženo shody ve všech teologických otázkách?

Jak se můžeme shromáždit pod jednou střechou? Tím, že budeme dělat společně všechno, co je možné: studium Bible, sociální a pastorační práce, vyučování náboženství. Tím, že nebudeme dělat nic, aniž bychom brali v úvahu ostatní. Tím, že budeme společně dělat skutky solidarity, které čelí chudobě a všem podobám utrpení, a že se budeme starat se o životní prostředí. Tím, že se budeme shromažďovat v Boží přítomnosti, naslouchat Božímu slovu v tichu i chválách.

V tomto duchu, který se zde v Basileji a jejím okolí už dlouhý čas projevuje, se křesťané z různých církví, protestanti, katolíci i pravoslavní, spojili, aby nás zde mohli přijmout. Děkujeme jim, že nás sem pozvali. Děkujeme všem, kdo otevřeli dveře svých příbytků a tak vřele nás přijali. Děkujeme také představitelům místní správy, kteří přispěli svou spoluprací.

Abychom se ještě víc přiblížili jednotě křesťanů, chtěl bych zopakovat otázku, kterou jsem položil už v květnu ve Wittenbergu, městě Lutherově, a kterou jsem zmínil nedávno také v Ženevě, městě Kalvínově.

Papež František minulý rok, když v předvečer 500. výročí reformace navštívil ve švédském Lundu tamější luterány, pronesl slova, která žádný papež před ním ještě nikdy nevyslovil. Řekl: „Duchu svatý, pomoz nám radovat se z darů, které církev dostala skrze reformaci.“

Nevolají tato slova po odpovědi a po tom, aby se o nich přemýšlelo? Budeme tak velkorysí, že budeme Bohu vzdávat díky ne především za dary, které dal nám, ale za dary, které dal ostatním a které můžeme přijmout skrze ně? Ať už se hlásíme ke kterémukoli vyznání, budeme schopní rozeznat hodnoty, které Bůh vložil v ostatní?

Smíření mezi církvemi je cesta k nové skutečnosti, jejíž obrysy jsou nečekané a stále ještě neznámé. Měli bychom si připomenout tato slova proroka Izajáše: „Slepé povedu cestou, již neznají.“ Duch svatý nás povede po cestách, o kterých dopředu nic nevíme.

Po celý rok 2018 budeme prosit Ducha svatého, aby nás uschopnil k tomu, abychom svým životem stále víc svědčili o smíření a pokoji. A proto bude naše pouť důvěry na zemi pokračovat. Nastíním teď několik jejích dalších etap.

Každý týden budou v Taizé pokračovat setkání mladých. Navíc se budou konat dvě setkání speciální: jeden červencový víkend bude zvlášť věnován přátelství mezi mladými křesťany a muslimy. Umožní nám poznat, co nás spojuje a v čem se lišíme. V srpnu se bude konat týden přemítání vyhrazený pro mladé ve věku od 18 do 35 let. Budou se zamýšlet nad tím, jak prohlubovat zdroje radosti.

Jak jsem řekl už minulý rok, tento rok se uskuteční sedmé mezinárodní setkání mladých v Asii, ale samozřejmě bude otevřené také pro mladé lidi z ostatních světadílů. Všichni jsou vítáni. Toto setkání se uskuteční od 8. do 12. srpna v Hongkongu.

(následují další oznámení)

Bratr Alois, Basilej, pátek 29. prosince 2017 večer

Včera večer jsem vám řekl, že jsem s jedním ze svých bratří v říjnu strávil týden v Jižním Súdánu a pak týden v Súdánu. Když jsem se vrátil, přemýšlel jsem o našem setkání a ptal jsem se sám sebe: jak mám mladým lidem shromážděným v Basileji zprostředkovat ten bolestný nářek, který pramení z bídy, násilí a z té mimořádné křehkosti, kterou jsme viděli v Africe?

Také jsem přemítal: Co můžeme dělat, aby bylo tento nářek slyšet, aby lidé, kteří trpí, už neměli dojem, že jejich křik vyznívá do ztracena?

Jižní Súdán v současné době prochází obrovskými těžkostmi a to v mnohých lidech vyvolává pesimismus. Ztratili už všechnu naději. Tato země trpí stále narůstající inflací, několik měsíců se nevyplácely mzdy, rozšiřuje se násilí a koluje zde mnoho zbraní.

V domě Matky Terezy jsem viděl matky, které přinášely své podvyživené děti. Někdy s sebou devíti nebo desetiletá dcera vedla mladšího bratra. Když tyto matky chodí na trh něco prodat, jdou celý den ve spalujícím žáru, zatímco drží na hlavě zboží a v kozí kůži nesou své děti.

O týden později na mě udělala dojem jiná žena – Samirova matka. Kdo že je Samir? Byl jedním z mladých uprchlíků, které jsme přijali před dvěma lety. Přijel do Taizé po velmi náročné cestě a brzo po tom, co dorazil, neočekávaně zemřel na infarkt. Ostatní mladí uprchlíci se společně s místním imámem postarali o jeho pohřeb.

V Súdánu jsem všechny tyto události líčil jeho matce. Po každé větě přikývla na souhlas se slovy: „Al hamdulillah – buď Bohu díky.“ Potom mi vyprávěla: „Byl to můj jediný syn. Manžel mě opustil. Jsem nemocná. Prodala jsem náš dům, abych Samirovi mohla zaplatit cestu.“ A tato muslimská žena pak řekla slova, která Bible vkládá do úst Jóbovi: „Bůh dal, Bůh vzal. Bohu buď díky.“

Zdálo se mi, že my všichni skrze tuto ženu můžeme vidět všechny matky světa, které trpí za své děti.

Jsou to srdceryvné příběhy. Ale i v Evropě, někdy v naší blízkosti, jsou vážné situace, ve kterých se nacházejí lidé zranění životem. Z evangelia, které jsme dnes večer četli, se dozvídáme, že Ježíš Kristus se tím, že se stal člověkem, sjednotil se všemi lidmi. Je přítomen v každém člověku, ale zvlášť v těch nejopuštěnějších. Co činíme pro nepatrné, to jsme udělali pro něj.

Chtěl bych se tedy s vámi podělit o svou zkušenost: když slyšíme ve své blízkosti nářek zraněného člověka, když se mu podíváme do očí, nasloucháme mu, a když se dotkneme trpících, přicházíme blíž k Ježíšovi, který je chudý mezi chudými. Oni nás přivádějí k důvěrnějšímu vztahu s ním.

Osobní setkání s těmi nejzranitelnějšími nám dává možnost objevit důstojnost druhých a dostat také něco od nich, protože i ti nejubožejší lidé mají co nabídnout. Copak ti nejzranitelnější lidé nepřispívají nenahraditelně k vytváření bratrštější společnosti? Odhalují i naši zranitelnost a tak nám pomáhají být pokornější i lidštější.

Paradoxně se pak někdy předává radost, možná jen jiskřička, ale přesto je to radost opravdová, kterou s námi ti nejchudší sdílí.

Zítra ráno ve skupinkách se budete zamýšlet: jak lépe naslouchat nářku těch nejzranitelnějších a odpovídat na něj svým životem? Jak můžeme zaslechnout to, co s námi chtějí sdílet? Pomáhají nám oprostit se od problémů, které nejsou důležité, a radovat se, když se nám podaří zjednodušit život, být lidštější. Jejich statečnost obnovuje naši odvahu.

Bratr Alois, Basilej, čtvrtek 28. prosince 2017 večer

Vám všem, kdo jste přijeli z celé Evropy – a někteří i z větší dálky – bych dnes večer chtěl říct: vítejte v Basileji! Vítejte v tomto tak pohostinném městě!

Také bych chtěl z celého srdce poděkovat těm, kdo nás zde přijali, nejenom lidem z tohoto města, ale z celého okolí, ze Švýcarska, Francie i Německa.

Je to poprvé, kdy se naše evropské setkání koná na pomezí tří zemí a křižovatce dvou jazyků. Basilej je evropské město. Tím, že jsme sem přijeli, bychom chtěli vyjádřit, že co se týče budování Evropy, není cesty zpět.

Basilej je město, ve kterém zanechala svou stopu protestantská reformace 16. století a kde se dnes odehrávají mnohé ekumenické iniciativy. Tím, že jsme se zde shromáždili, bychom chtěli také poukázat na význam této cesty k jednotě křesťanů.

Je to velká radost, že můžeme být pět dní spolu, přestože pocházíme z různorodých prostředí, kultur a vyznání. Máme velkou radost, ale samozřejmě toužíme po radosti, která vydrží déle než pět dní, po radosti, která se nikdy nevyčerpá.

Nevyčerpatelná radost: v brožuře, kterou jste dostali, se dočtete, že ona bude tématem našeho společného hledání během setkání i po celý následující rok. „Raduj se a jásej z celého srdce.“ Tuto výzvu jsme slyšeli v biblickém čtení dnešního večera.

Protože jsem měl dojem, že je to důležité, vydal jsem se minulý říjen s jedním ze svých bratří do Jižního Súdánu a o týden později do Súdánu, abych lépe porozuměl situaci v těchto dvou zemích a abych se modlil po boku těch, kdo jsou v dnešní době jedněmi z nejzranitelnějších.

Když jsem se vrátil, ptal jsem se sám sebe: tak mnoho lidí, nejen v Africe, ale i v našem bezprostředním okolí trpí tolika těžkostmi, vyloučením, násilím, hladem, nemocemi, vyhnanstvím i přírodními katastrofami. Je vůbec možné mluvit o radosti, té radosti, kterou spolu s prostotou a milosrdenstvím bratr Roger umístil do srdce života naší komunity Taizé?

A přemýšlel jsem o dětech, se kterými jsme se setkali v uprchlických táborech v Africe. I ty docela malé se musí velkou měrou podílet na každodenních povinnostech, přesto nás přivítaly úplně přirozeně s neobyčejnou radostí. Takové zkušenosti se neomezují na Afriku, je možné je zažít všude ve světě.

V Africe jsme viděli, že na místech, kde se soustřeďuje tolik lidí s tragickými příběhy, dává přítomnost dětí průchod životu. Jejich radost, radost nevinných dětí, bude také brzo zlomena, když si uvědomí nespravedlnost zkoušek, které na ně byly uvaleny. Ale radost, kterou mají, je jako paprsek světla, kterým bychom se chtěli nechat osvítit. Kde je zdroj této jejich radosti?

Zítra ráno se budete zamýšlet nad prvním ze čtyř Podnětů pro rok 2018. Nese název: „Prohlubovat zdroje radosti“. Budete také moct uvažovat nad biblickým úryvkem, který jsme četli dnes večer. Zve nás k radosti a také nám ukazuje její zdroj, když říká: „Hospodin, tvůj Bůh, je uprostřed tebe.“

Evangelijní radost pochází z důvěry v to, že nás Bůh miluje nekonečnou láskou, kterou chová ke každému z nás. Pokud si z Basileje odvezete jen třeba jistotu o této nekonečné Boží lásce, která je zdrojem radosti, pak jste získali to nejpodstatnější.

Během zítřejší večerní modlitby se pokusím nastínit, jak radost, která vychází z Boží lásky, v žádném případě nezahrnuje útěk od problémů naší doby. Naopak nás vede k tomu, že jsme k tísni ostatních ještě citlivější.

Aktualizováno: 31. prosince 2017