Neděle 31. prosince

Dnes večer se tu v ‎Lublani scházíme naposledy. Je načase přemýšlet, jak začít uskutečňovat to, co jsme v průběhu setkání objevili. Co to pro nás znamená, putovat společně v dnešním světě?

Když jsem včera mluvil o pouti důvěry na zemi, ptal jsem se vás, k jaké zodpovědnosti jste doma, ve společnosti i v církvi, povoláni. Jsme připraveni věnovat čas modlitbě a hledat cesty, jak upevňovat důvěru a porozumění? Jakým způsobem se můžeme zapojit do už existujících společenství, ať už církevních nebo celospolečenských?

Když vidíme různé situace násilí ve společnosti, války a konflikty v blízkém i vzdálenějším okolí, když slyšíme křik Země, zraněného Božího stvoření, jehož součástí je i naše zraněná lidská rodina, často se cítíme bezradní. Všechno je spojené se vším. Touha po míru je hluboce spjata s voláním po ochraně stvoření. Někdy už nevíme, kam se obrátit, a říkáme si „Kde je Bůh?“

Nezažívali ale to samé Ježíšovi přátelé, když umíral na kříži? Vložili v něj celou svou důvěru, nakonec jich s ním ovšem zůstalo jen pár. Ale přišel čas, kdy pochopili, že ani smrt je nemůže odloučit od lásky, kterou zakusili. Někteří dokonce tvrdili, že viděli Ježíše vzkříšeného z mrtvých.

Úryvek Janova evangelia, který jsme teď slyšeli, nám vypráví o jednom z Ježíšových přátel, který s ostatními, když ho viděli, nebyl. Tomáš je upřímný, ale také si klade podmínky. Dotklo se ho snad, že neviděl to, co ostatní?

Tomáš je člověk, který o všem pochybuje. V pátek večer jsme ho slyšeli ptát se Ježíše, jak by mohl on a ostatní znát cestu. Otázek a pochybností, které máme, se nikdy nemusíme bát. V dnešním úryvku se Tomášova pochybnost stává místem setkání s Ježíšem. Jak si Tomáš přál, Ježíš za ním přichází. A první slova, která Ježíš říká, nejsou napomenutí, ale: „Pokoj vám.“ Zve Tomáše, aby se dotknul jeho ran a aby věřil. Tomáš, když Ježíše uvidí, vyzná: „Pán můj a Bůh můj!“ Už se Ježíše nepotřebuje dotýkat, protože to setkání uzdravilo Tomášovy rány.

Může zase věřit. Znovu se může cítit jako součást skupiny Ježíšových přátel. Už není izolovaný ve své pochybnosti, ale je součástí společenství. V Dopise 2024 najdete přísloví východoafrického národa Kikuyu: „Dlouhá cesta se zdá krátká, když jdeme spolu.“

Jsme připraveni putovat společně s ostatními? Ježíš slibuje radost těm, kdo v něj věří, přestože ho neviděli. Díky této víře se radost nabízí každému z nás a posiluje se, když putujeme společně. Sdílíme stejnou cestu s mnoha dalšími, což jste v těchto dnech sami zjistili.

Nemůžu zapomenout na ekumenickou modlitební vigilii „Together“ (Společně), kterou jsme prožili na Svatopetrském náměstí v Římě letos 30. září. Na pozvání papeže Františka jsme se jako Boží lid sešli z různých křesťanských tradic a různorodého původu, ze všech částí společnosti. V modlitbě, přímluvách a tichu jsme Duchu svatému svěřili práci biskupské synody katolické církve. Dvacet představitelů a zástupců různých církví i s papežem Františkem udělilo společné požehnání. Stáli a modlili se společně před křížem.

Synoda katolické církve stále pokračuje a bude mít další zasedání v říjnu 2024. Jak se můžete do této cesty zapojit vy mladí? Pozvání papeže Františka jasně ukazuje, že příspěvky křesťanů všech tradic jsou vítány. Jsme připraveni jít po jedné cestě?

Pokud to jako křesťané společně zvládneme, pokud budeme jako kvas v těstu, pak můžeme dosáhnout nějaké změny. Když mezi námi bude vládnout mír, nebude to znamenat větší naději na mír v celém světě? Jsme připraveni vydat se na cestu jako poutníci pokoje a pokračovat až do evropského setkání v Tallinu v pouti důvěry na zemi?

S vigilií Together bylo spojeno víc než 200 různých iniciativ, které se ve spojení s modlitbou v Římě konaly po celém světě. Mohli bychom si teď v době do Velikonoc 2024 nechat čas na přemýšlení o tom, do čeho se jako poutníci pokoje zapojit každý ve své zemi? Jak se můžeme modlit, setkávat, a dokonce putovat od místa k místu, od kostela ke kostelu a hledat cesty pokoje?

Mladí bratři tráví vždy jeden rok mimo Taizé jako součást přípravy před tím, než se zavážou odevzdat svůj život v naší komunitě. Chtěl bych požádat bratra Matthiase, aby se s námi podělil o to, co tento rok zažil v Brazílii.

Bratr Matthias řekne několik slov o své pouti do Brazílie.

Chtěl bych vás tedy všechny pozvat, abyste se vydali na cestu jako poutníci pokoje. Začít můžete tím, že se vydáte do svých hostitelských společenství, kde ještě dnes večer bude modlitba za mír. Napište nám o tom, co podniknete, na adresu, kterou najdete v aplikaci setkání. A pak přijeďte na Velikonoce do Taizé, kde si řekneme víc. Odvážíme se znovu vydat na cestu, ne sami, ale s ostatními, vzájemně obohaceni společným putováním?

Sobota 30. prosince

Už jsme za půlkou našeho 46. evropského setkání zde v Lublani. Jsme nesmírně vděční rodinám a farnostem, které otevřely dveře a tak vřele nás přijaly.

Šest měsíců potom, co jsem se v Taizé stal bratrem, naše komunita pořádala zde v tomto městě první setkání Východ-Západ. Evropa v té době byla stále rozdělena železnou oponou na dvě části, přesto bylo možné, aby se zde sešli mladí lidé ze všech zemí Evropy. Vzhledem k tomu, že pocházím z Anglie a v tomto rozdělení jsem vyrostl, jsem na toto setkání moc chtěl jet. Ale nebyl jsem mezi bratry, kteří byli vybráni, aby se ho zúčastnili. Byl jsem z toho docela zklamaný! Takže je to pro mě velká radost, že můžu v Lublani být teď. Bude naše letošní setkání stejným prorockým znamením smířené Evropy jako v roce 1987?

Někdy může trvat roky, než se touhy z mládí naplní, ale neměli bychom na ně nikdy zapomenout. Vrátí se nám později způsobem, jaký bychom nečekali. Jak se říká v Dopise 2024: „Putování na této cestě trvá dlouho – dokonce celý život. (…) Možná právě tady přichází na řadu trpělivá vytrvalost a věrnost.“

Žijeme ve světě, který často vyžaduje rychlé výsledky. Pokud se nedostavují, máme někdy pocit, že musíme všechno změnit.

Dnes večer jsme slyšeli krásný úryvek z Janova evangelia, který nám možná může pomoct najít na tuto otázku nový pohled. Představuje nám dvě důležitá témata. Prvním z nich je „zůstávání“. Ježíš po nás chce, abychom v něm zůstávali, jako on zůstává v nás. Toto „zůstávání“ naznačuje něco trvalého, co tu není jen chvíli. Mluví to k nám o závazku.

Jednodušeji můžeme říct, že protože Ježíš miluje nás, můžeme i my milovat jeho. Vytváří s námi vztah, který vytrvá. Ježíš nám říká, že díky tomuto vztahu ho můžeme prosit o to, co potřebujeme. A když to děláme, objevuje se zdroj, který nám umožňuje milovat i ostatní lidi. Ježíš používá obraz vinného kmene a ratolestí, aby to popsal. Ratolesti vyrůstají z kmene a dostávají z něj všechno, co potřebují. Jsou pevně připojené, ale zároveň ohebné. Vydrží vítr a bouře, které mohou přijít, a přesto setrvat na kmeni.

Druhým tématem je nesení ovoce. Ratolest nese ovoce docela přirozeně, protože je spojena s kmenem. Nerodí sama ze sebe. Ale co je to za ovoce? Trochu dál v Janově evangeliu Ježíš říká: „Milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás. Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.“

V Dopise 2024 najdeme následující slova: „Jít po této cestě znamená vzít na sebe ten risk, že se vzdáme všeho a budeme následovat Ježíše, abychom ve vší svobodě mohli milovat až do konce. (…) Je to cesta našeho života, na které se ze služebníků stáváme Kristovými přáteli. Ovoce se rodí v životě prožitém v plnosti.“

Takže jsme všichni pozváni, abychom zůstávali v Kristu, jako on zůstává v nás. Tak se může náš život přetvořit a poznáme, co to znamená nežít jen pro sebe, ale i pro druhé.

Potřebuje to ale čas. Jako by se celý náš život stal poutí. Víte, že naše komunita Taizé se už mnoho let vydává na „pouť důvěry na zemi“. Je to způsob, jak vás, kteří se účastníte setkání v Taizé i jinde, povzbudit, abyste z toho, co jste zakusili, žili dál i ve všedním životě každého dne. K jaké zodpovědnosti jste povoláni doma ve své zemi, společnosti a církvi? Není to lehké. Jsme připraveni věnovat čas modlitbě a hledat cesty, jak upevňovat důvěru a porozumění? Jakým způsobem se můžeme zapojit do už existujících společenství, ať už církevních nebo celospolečenských?

Pouť důvěry občas nabývá konkrétnější formy, jako tady v Lublani při našem 46. evropském setkání mladých. Po celý rok se budou také v Taizé konat každý týden setkání, na která jste všichni zváni. Kde se ale bude konat 47. evropské setkání?

Bude to v zemi, kde je 2355 ostrovů a 1560 jezer, v zemi s bohatou kulturní historií, která byla často vydána na milost svým větším sousedům. Bude to v zemi, kde zpívající revoluce v roce 1990 přinesla pokojnou změnu režimu. Evropské setkání se v této zemi zatím ještě nikdy neodehrálo. Bude to v krásném historickém hlavním městě Estonska Tallinu.

Zítra si povíme o několika dalších nápadech, jak můžeme v příštím období pokračovat ve společném putování v rámci pouti důvěry na zemi. A teď se budeme stejně jako včera modlit okolo kříže.

Pátek 29. prosince

Dnes ráno jste ve skupinkách mluvili o tématu naslouchání. Objevili jste v tomto čase sdílení něco? Dokážete to během následujících dní nést v srdci, aby to mohlo růst a zapustit kořeny? Možná vás napadnou ještě další myšlenky. Nebyl by dobrý nápad si je zapsat a svoje úvahy tak prohloubit?

Když takto společně putujeme, zvlášť pokud všichni přicházíme s touhou naslouchat a nevnucovat nikomu své přesvědčení nebo činy, může být naše setkání často ohromně silné. To, čím přispějeme, je důležité, ale to, co dostaneme od ostatních, přestože to pro nás může být výzva, nás často obohatí a prohloubí naše chápání toho, kdo vlastně jsme. Ve svém životě na zemi toto zakusil i Ježíš.

Včera jsem se zmínil o mladých, kteří toto setkání připravovali. Většina z nich před tím, než v září spolu se třemi bratry z Taizé a dvěma sestrami sv. Ondřeje přijeli do Lublaně, strávila nějaký čas v Taizé jako dobrovolníci. Velkou podporu jim poskytla Pastorační služba mládeže lublaňské arcidiecéze a několik místních mladých lidí.

 Co při vašem společném putování s místními lublaňskými církvemi bylo nejdůležitější?
Odpověď prvního dobrovolníka

 Co pro vás během příprav bylo největší radostí?
Odpověď druhé dobrovolnice

Jsme vám i celému týmu moc vděční za vytrvalost a našim hostitelům za ochotu otevřít nám dveře a přijmout nás. Přijetí cizince vychází přímo ze srdce evangelia. Ježíš na své cestě nevylučoval nikoho, kdo k němu přicházel, a rozpoznával Boží přítomnost i v lidech na okraji společnosti nebo odlišného etnického či náboženského původu. Prostá pohostinnost nabízená nezištným způsobem je pak pro náš dnešní způsob života výzvou.

Neučíme se často bránit spíš vlastní zájmy nebo zájmy podobně smýšlejících lidí? Když žijeme takovým způsobem, zužuje se nám rozhled a zavíráme se do své komfortní zóny. Obavy, které máme, mohou být samozřejmě oprávněné a je třeba jim naslouchat. Když ale putujeme s Ježíšem, chce nás vést k plnosti života, kterou jsme si možná nikdy předtím neuměli představit.

To vše však dělá s neuvěřitelnou citlivostí, respektuje naši svobodu a dává nám čas, který potřebujeme, abychom mohli udělat další krok vpřed. V úryvku z Janova evangelia, který jsme slyšeli dnes večer, mají Ježíšovi přátelé strach. Nerozumí už skutečně tomu, co se děje. Pochopili, že už s nimi moc dlouho nebude, že jeho láska k nim a celému lidstvu povede k jeho smrti, a trápí se v srdci.

Ježíš jim ovšem říká, že je neopustí. Stále půjde před nimi, aby jim připravil místo. Když Tomáš vyjádří svou nedůvěru slovy: „Nevíme, kam jdeš. Jak bychom mohli znát cestu?“, Ježíš ho uklidňuje.

Co Ježíš žádá, to také dává. On sám je ta cesta. Můžeme věřit tomu, co říká, je zdrojem hojnosti života. Přestože sám čelí ohromnému utrpení, je připraven naslouchat strachu, který mají jeho přátele, doprovázet je v jejich úzkosti. To je způsob, kterým ukazuje svou lásku, tu lásku, která brzy dojde svého nejhlubšího vyjádření, když Ježíš odevzdá život na kříži. A ukáže se, že tato láska je silnější než smrt.

Není to tato láska silnější než smrt, která nám umožňuje otočit se čelem k životu? Ale je to láska pokorná, která nechává místo pro ostatní, respektuje jejich hranice, doprovází je. Tak objevujeme spolu-poutníky, kteří jsou připraveni s námi sdílet cestu ve společenství věřících, jímž je církev, tělo Kristovo, ale také ve společnosti.

Zítra budete ve skupinkách mluvit o tom, jak najít rovnováhu mezi tím, jak být sám a jak být s ostatními. Jak se tyto roviny propojují? Je to důležité téma. Jak se říká v Dopise 2024: „Struny kytary jsou nataženy vedle sebe, ovšem teprve když zahrajou společně, vytvářejí nádherný zvuk…“

Večerní modlitbu teď ukončíme modlitbou okolo ikony kříže. Kdo si to bude přát, může přijít a modlit se u kříže, kde může Ježíšovi svěřit svoje starosti a úzkosti stejně jako utrpení celého světa. Dnes večer myslíme zvlášť na Ukrajinu a města, která byla dnes v noci bombardována, stejně jako na lidi v Gaze, kteří bombardováním trpí také. Kristus přijímá každého z nás takové, jací jsme, a stejně jako když žil na zemi, s námi kráčí v našich otázkách a pochybnostech a sdílí s námi radost. Od jeho lásky nás nemůže nic odloučit.

Čtvrtek 28. prosince

Jaká je to radost, že jsme se tady v Lublani mohli dnes večer sejít! Přijeli jste ze všech čtyř stran Evropy i ze vzdálenějších zemí. Mnozí máte za sebou dlouhou cestu a hostitelská společenství už čekají, aby vás mohla přijmout, proto slibuju, že nebudu mluvit moc dlouho.

Je velmi důležité, že naší první společnou aktivitou je zastavení se k modlitbě a poděkování Bohu za příležitost, kterou v těchto dnech máme, že se můžeme vzájemně setkat, objevovat život křesťanů v Lublani i jejím okolí a společně putovat. „Společné putování“… to je název Dopisu, který jsme pro toto setkání připravili a který bude příští rok v Taizé i na dalších místech světa sloužit jako základ pro společné přemítání.

Několik posledních měsíců jsme putovali společně s různými církvemi přítomnými v Lublani. Tým mladých dobrovolníků, z nichž dva k nám promluví zítra večer, navštěvoval farnosti a další církevní společenství, aby s nimi toto naše setkání připravil. Pohostinnost, kterou zakusíte, a program, kterého se zúčastníte, je výsledkem společného hledání a vzájemého naslouchají.

Je nezbytné, abychom v dnešním světě našli cesty, jak společně uskutečňovat víru, přestože pocházíme z různých křesťanských tradic. V úvodu Dopisu 2024 najdete následující slova:

Jak Ježíš řekl v Matoušově evangeliu: „Máte jediného Mistra, vy všichni jste bratři a sestry.“ (Mt 23, 8) Copak křesťané nejsou sestry a bratři v Kristu, spojeni ve společenství, které je sice ještě nedokonalé, nicméně skutečné? Není to snad Kristus, který nás volá a otevírá nám cestu, abychom spolu s ním i s těmi, kdo žijí na okraji společnosti, šli stále dál? Při tomto putování, v dialogu, který usmiřuje, chceme mít na paměti, že se navzájem potřebujeme ne proto, abychom byli silnější, ale abychom přispívali k pokoji v lidské rodině.“

Uchovejme si dnes, první večer našeho lublaňského setkání, tato slova v srdci. Společné putování těchto dnů je vyjádřením naší touhy jít s Kristem, který přijímá každého bez výjimky a chce po nás, abychom přijímali ty, které na cestě potkáme. Ať jsme pak kdekoli, přispíváme malým, ale skutečným dílem k pokoji ve světě.

Když mluvíme o pokoji, nemůžeme samozřejmě být naivní. Válečné konflikty a násilí v současnosti i v minulosti zraňovaly a zraňují Evropu i další části světa. Naše srdce jsou zejména s bratry a sestrami z Ukrajiny, kteří se k nám mohli v těchto dnech připojit. Trvalý mír vždycky jde ruku v ruce se spravedlností pro všechny, zvlášť pro ty, kdo trpěli.

Když ale uslyšíme jako ve čtení z dnešního večera Ježíše říkat: „Co chcete?“, co odpovíme? On se s námi setkává v našich nejhlubších touhách, a pokud odpovíme, pozve nás, abychom „šli a viděli“, abychom chodili s ním a viděli jeho očima. Jsme připraveni vydat se na toto dobrodružství víry, vložit důvěru v toho, který nás miluje dřív než my jeho, a zůstat s ním?

Zítra ráno se ve skupinkách budete zamýšlet nad tématem naslouchání. V první části Dopisu 2024 se dočtete, že „v centru každého dialogu je naslouchání“. Buďte v těchto dnech připraveni naslouchat jeden druhému, naslouchat především tomu, co říká ten druhý, ale také Písmu a tichu vlastního srdce. Pokud to budeme dělat, možná objevíme, že je to Bůh, kdo k nám mluví. Jsme na to připraveni?