TAIZÉ
Naše komunita Taizé v posledních 18 měsících prožívala dobrodružství ve víře. Ve spolupráci s dalšími komunitami, hnutími a organizacemi z mnoha křesťanských církví jsme připravovali „Shromáždění Božího lidu“ jménem „Together“ – Společně [1]. Intuice bratra Aloise [2], kterou formuloval při zahájení Synody o synodalitě v katolické církvi, nás vedla k tomu, abychom intenzivněji naslouchali druhým a hledali dary přítomné v různých církevních skupinách i mezi lidmi dobré vůle ve společnosti.
K ekumenické modlitební vigilii, která se konala na Svatopetrském náměstí v Římě, se na pozvání papeže Františka sešlo víc než 20 vedoucích představitelů různých církví, dále všichni účastníci 16. řádného generálního shromáždění biskupské synody katolické církve a 18 000 lidí všech věkových kategorií z celého světa, včetně 4 000 mladých lidí, kteří přijeli na víkendový program a které hostily římské farnosti. Zároveň se na 222 různých místech po celé Zemi shromáždili lidé, aby se modlili ve společenství s účastníky vigilie.
Když se za touto zkušeností ohlédneme, jak jí můžeme porozumět? Jak otevírá budoucnost společného putování křesťanů? Ježíš řekl: „Máte jediného Mistra, vy všichni jste bratři a sestry.“ (Mt 23, 8) Copak křesťané nejsou sestry a bratři v Kristu, spojeni ve společenství, které je sice ještě nedokonalé, nicméně skutečné? Není to snad Kristus, který nás volá a otevírá nám cestu, abychom spolu s ním i s těmi, kdo žijí na okraji společnosti, šli stále dál? Při tomto putování, v dialogu, který usmiřuje, chceme mít na paměti, že se navzájem potřebujeme ne proto, abychom byli silnější, ale abychom přispívali k pokoji v lidské rodině.“ [3]
S vděčností za tento rostoucí smysl pro společenství můžeme najít impuls potřebný k řešení výzev dneška, jako je nářek Země nebo polarizace, které tříští lidskou rodinu. Putujme společně jako Boží lid: setkáváním a vzájemným nasloucháním.
Co to pro nás znamená, znovuobjevit naslouchání druhým lidem? Jsme připraveni projevit pochopení obavám, které lidé vyjadřují, spíš než nad nimi mávnout rukou?
Cestou z Říma do Taizé jsem se zastavil v Lublani, hlavním městě Slovinska, kde se koná naše 46. evropské setkání mladých [4]. Setkal jsem se zde s mezinárodním týmem mladých dobrovolníků, bratry z Taizé a sestrami sv. Ondřeje, kteří setkání připravují, i se slovinskými přáteli. Následující zamyšlení na téma „Společné putování“ je z velké části výsledkem našich rozhovorů z těchto dnů.
Děkuji svým bratřím, lidem, kteří se podíleli na přípravě tohoto dopisu, a všem, kteří se k našemu putování připojí.
S přáním všeho dobrého Vám všem
bratr Matthew
V Lublani jsem slyšel někoho říct: „Bezdomovectví dnes ve společnosti není jen otázkou materiálního domova. Pro mnohé lidi je to niterná skutečnost. Snaha o vnitřní bezpečí však někdy může vést k myšlenkovým pochodům, které jen prohlubují izolaci.“ Někdo další se ptal: „Když máme putovat společně, jak moc spolu musíme souhlasit, než budeme moct vyrazit? Je tu nebezpečí, že prázdné fráze budou zakrývat fakt, že se vzájemně pouze tolerujeme. Když se otevíráme dialogu, podstupujeme riziko.“ Kam nás tyto otázky vedou?
Naslouchání
V centru každého dialogu je naslouchání. Mojžíš řekl Božímu lidu: „Šema Jisra’el“ – „slyš, Izraeli“ – (Dt 6, 4) a tato slova dala jméno každodenní modlitbě tohoto lidu. O staletí později začíná řehole svatého Benedikta z Nursie [5] slovy „naslouchej pozorně“. Řehole, kterou sepsal, byla s rozvojem klášterů přijata po celé Evropě a ovlivnila mnoho pozdějších mnišských pravidel.
Naslouchání je skutkem lásky. Je středem všech vztahů založených na důvěře. Bez naslouchání může jen máloco růst a rozvíjet se. Nemůže bez něj fungovat žádný vztah. Když druhému nezištně nasloucháme, dáváme mu prostor, aby mohl být. Umožňujeme mu vyjádřit, co potřebuje, někdy i to, co není možné říct slovy.
A uprostřed naslouchání je ticho. [6] Bible nám nabízí mnoho takových příkladů. Elijáš se setkává s Bohem v tichém vánku, ne v zemětřesení, vichřici nebo ohni. (1 Kr 19, 11–13) Marie, sestra Marty, sedí u Ježíšových nohou a naslouchá mu. (Lk 10, 39) [7]. „Protesals mi uši“, otevřel jsi mi uši, říká se ve staré biblické modlitbě. (Ž 40, 7)
Často míváme dojem, že uspěje ten, kdo křičí nejhlasitěji. Násilí nabírá na síle na tolika místech, že už nevíme, kam se obrátit. Bůh ale původcem násilí není nikdy, [8] ani se nikdy nevnucuje. „Vyslechnu, co promluví Bůh Hospodin, zajisté vyhlásí pokoj pro svůj lid.“ (Ž 85, 9)
Není snaha naslouchat a porozumět druhému cestou, jak jít dál? Když máme „vnímavé, naslouchající srdce“ (1 Král 3, 9), zdaleka to neznamená, že budeme povolní, ani nám to nebrání ozvat se tváří v tvář nespravedlnosti. Naopak nám umožňuje dělat odvážná a tvořivá rozhodnutí zakořeněná hluboko v našem přesvědčení, kde je nám Bůh blíž, než se odvažujeme doufat…
Putování
Procházíme životem jako turisté, nebo jako poutníci? Jen tak cestujeme, abychom mohli zvenku pozorovat, nebo je hluboko v nás nějaká vnitřní touha, která nás pobízí kupředu? Poutník, i když nevidí cíl, hledá v každém kroku smysl cesty a intuitivně cítí směr. Cesta bez smyslu se naopak může stát bezcílným blouděním. [9]
Kdyby se to stalo, vzpomeneme si na Ježíšova slova: „Já jsem ta cesta, pravda i život“? (J 14, 6) Putovat s ním znamená mít tyto tři skutečnosti pohromadě. Ježíš sám je cesta, kterou následujeme, můžeme důvěřovat tomu, co říká, a vede nás k plnosti, kterou si ani nedokážeme představit.
Ježíš ve svém putování nevylučoval nikoho. Byl zakořeněn ve společenství s Bohem a sdílel život s každým, kdo k němu přišel, s lidmi spravedlivými i nespravedlivými. Rozpoznal Boží přítomnost v lidech na okraji společnosti, v hříšnících a vyděděncích, a dokonce i v těch, kdo nepocházeli ze stejného národa. Ježíš rozdal, co měl, ale také od těch, se kterými se setkával, něco dostával. Jeho život byl díky nim náročný, a často obohacený.
Nezve nás Ježíš, tichý a pokorného srdce, [10] ke stejné cestě? Jsme připraveni hledat velkorysost pokory [11] a přijmout to, co nám na této cestě mohou dát druzí?
Společné putování je životem církve a společnosti. Přesto každý člověk potřebuje prostor, aby mohl svou kreativitu a nápady projevit. Tyto dary jsou nám ale dány proto, abychom se o ně dělili, abychom tvořili společný život v církvi a v lidské rodině. Struny kytary jsou nataženy vedle sebe, ovšem teprve když zahrajou společně, vytvářejí nádherný zvuk…
Být s ostatními
Není vždycky snadné být s ostatními. Všichni v sobě nosíme zranění. Někdy jsme si vzájemně ublížili.
Být s lidmi znamená jim naslouchat. Věnovat jim čas a prostor, aby nám mohli říct svůj příběh. [12] Naslouchat jim znamená je přijímat i s jejich odlišnostmi. Možná se neshodneme, nebo dokonce zastáváme jiný světonázor. Je ale úžasné, že když jim nasloucháme, když je necháme vyprávět jejich příběh, spíš než cokoli jiného objevíme společnou lidskost. Rozdíly nejsou tak velké, jak jsme si představovali. Jednota v rozmanitosti je doopravdy možná. [13] A možná ti z nás, kteří touží být Ježíšovými následovníky, s úžasem zjistí, že v Bohu a v Kristu už jednota, která převyšuje naše očekávání, je. (J 17, 21–23)
Odvážíme se ale vzít si k srdci, když nám lidé řeknou, že byli zraněni, nebo dokonce že jsme je zranili my? Tak snadno můžeme upadnout do mechanismů sebeobrany. Přestáváme naslouchat, snažíme se chránit sebe nebo svůj úhel pohledu. Nemá ale soucitné srdce být schopné brát utrpení druhého vážně? Možná ale to, když společně trpíme, může otevřít cestu, abychom byli spolu, i když toto utrpení nejsme schopni nechat za sebou. [14]
Někdy se musíme smířit s tím, že uděláme krok zpět. Tehdy se můžeme svěřit Duchu svatému a prosit ho, aby nás naučil, co potřebujeme umět. [15] Znamená to být dostatečně pokorný, abychom nechtěli vnucovat svoje ideály, ale abychom přijali to, co nám předkládá ten druhý. [16]
A nesmíme se nikdy vzdát naděje. [17] Apoštol Pavel, ohromený nekonečnou láskou Zmrtvýchvstalého Ježíše, když mu dřív zuřivě odporoval, nás ujišťuje, že Duch svatý, který nám byl dán, do našich srdcí vlévá Boží lásku. (Ř 5, 5) Na jeho něžnou přítomnost můžeme spoléhat, i pokud ji právě necítíme. Nezrodí se v nás pak důvěra, třeba jen křehká, která nám dá právě tolik světla, abychom mohli udělat spolu s Bohem a s lidmi, kteří nám byli svěřeni, další krok?
Zůstávat s Bohem, zůstávat s ostatními
Putování na této cestě trvá dlouho – dokonce celý život – stejně jako naslouchání, které potřebuje dostatek času, aby vztahy mohly růst. Možná právě tady přichází na řadu trpělivá vytrvalost a věrnost.
Putovat s ostatními, putovat s Bohem: pro mnohé z nás jsou tyto dvě věci neoddělitelné. Potřebujeme obojí. [18]
Ježíš nás vyzývá, abychom stejně jako ratolesti vyrůstající z vinného kmene zůstávali v něm, jako on zůstává v nás. (Jan 15) Toto „zůstávání“ naznačuje, že jde o něco, co trvá v čase. Nežádá se od nás jen chvilkový závazek, ale to, abychom v něm zůstávali po celý život. Růst a přinášet ovoce můžeme pouze díky setrvávání v něm.
Co je to za ovoce? Ježíš jde ještě dál, když říká: „Milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás. Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.“ Jít po této cestě znamená vzít na sebe ten risk, že se vzdáme všeho a budeme následovat Ježíše, abychom ve vší svobodě mohli milovat až do konce. Evangelijní láska není pouhá náklonnost, ale darování sebe sama druhým. Je to cesta našeho života, na které se ze služebníků stáváme Kristovými přáteli.
Ovoce se rodí v životě prožitém v plnosti. Roste přirozeně, když zůstáváme v Kristu a žijeme jeho životem, jako ratolesti přijímají život z vinného kmene. Když přijmeme evangelijní výzvu, můžeme objevit plnost radosti. Jsme na to připraveni?
Putovat společně v dnešním světě
Tváří v tvář dnešním výzvám a své křehkosti, jak jsme už řekli, se někteří lidé občas cítí jako bez domova. Vidíme zraněné Boží stvoření, jehož součástí je i zraněná lidská rodina. Utrpení lidí, kteří byli vykořisťováni a ponižováni, se může přenášet z generace na generaci. Známe rodiny, které jsou rozděleny konflikty a válkami. Uvědomujeme si také, že lidé, kteří vyznávají Kristovo jméno v církvi a také v naší komunitě Taizé, někdy poškodili život ostatních. [19]
Není tu ale povolání, abychom se těmto výzvám postavili společně? V jednom africkém přísloví se říká: „Dlouhá cesta se zdá krátká, když jdeme spolu.“ Při „velké migraci“ divoké zvěře mezi Serengeti a Masai Marou se mláďata musí spoléhat na sílu dospělých, aby překonala řeku a vylezla na břeh. I pro nás jsou chvíle, kdy potřebujeme, aby nás někdo poponesl. Nebo se naučit přijmout, že nás někdo ponese…
A když takovým výzvám čelíme společně, můžeme zažít krásu a transcendenci, které nám pomůžou objevit impuls, díky němuž se vydáme na cestu s novou vitalitou. [20]
V den Ježíšova vzkříšení se dva z jeho přátel obrátili k Jeruzalému, kde byl zabit, zády (Lk 24, 13–35). Jak ale odcházeli, připojil se k nim někdo neznámý. Když s nimi později usedl ke stolu, pochopili, že to je Ježíš. Cizinci nám mohou pomoct rozpoznat Kristovu přítomnost a znovu pochopit, že on zůstává stále s námi.
„Nebojte se,“ šeptá nám v srdci, „já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“ (Mt 28, 20) Uslyšíme tento jeho příslib?
Budeme jako kvas vmísený do mouky? (Mt 13, 33) I když jsme skoro bez prostředků a možná se cítíme malí, odvážíme se znovu vydat na cestu: ne sami, ale s ostatními, vzájemně obohaceni společným putováním?