„Naše rodiny pocházejí z vesnice Tantura v Palestině. V noci na 22. května 1948 sionistické milice zaútočily na naši vesnici a zabily několik set mužů, další uvěznily a deportovaly ženy a děti. Naše rodiny byly vyhnány do Sýrie. Já a můj manžel jsme se narodili blízko Damašku. Jsme Palestinci, ale nikdy jsme se domů do své vesnice nemohli vrátit. Celý život jsme prožili v zahraničí a jsme součástí první generace „Nakba“. [1] O své kultuře, historii a tradici jsme se učili od předchozích generací. Každý pátek večer nás otec svolal a spolu s dalšími staršími nám vyprávěl příběhy o naší rodině a předcích. Spolu jsme mluvili, zpívali, tancovali i vařili.

Když jsme já a manžel založili rodinu, bylo zase na nás, abychom předali dál všechno, co jsme se naučili.

Život pro palestinské uprchlíky v Sýrii není lehký. Syrské občanství jsme nikdy nezískali. Několik let jsme pracovali v Saudské Arábii jako učitelé, ale ani tam to nebylo o moc lehčí. Stále jsme byli pouhými „palestinskými uprchlíky“. Když jsme se na začátku občanské války vrátili do Sýrie, uprchlický tábor Yarmuk, kde jsme před tím bydleli, utrpěl strašný masakr. A tak jsme museli znovu uprchnout. Tentokrát jsme se uchýlili do Libanonu. V uprchlickém táboře jsme žili devět let. Pak jsme dostali možnost dostat se humanitárním koridorem, který ustavila komunita Saint Egidio, do Francie. Teď žijeme v Taizé. Jsme tu moc šťastní, ale od 7. října žijeme opět v obavách. Moje sestra je s celou rodinou v Gaze. Ona i její manžel jsou vysloužilí učitelé.

Bombardování je vyhnalo z města Gaza. Spolu s ostatními uprchli na jih. Doufali, že budou v bezpečí ve městě Chán Júnis, ale byli donuceni vrátit se do Rafahu. Zprávy, které přicházejí, nejsou vůbec dobré. Bydlí pod plachtovým přístřeškem. Nemají nic: vodu, jídlo, elektřinu, internet. Jsou nemocní, unavení a vyděšení. A bombardování pokračuje.

Nevíme, co pro nás chystá budoucnost. Prosíme Alláha, aby nám pomohl… Prosíme, modlete se za nás. Nikdy jsme neměli možnost žít ve své vlasti, ale Palestina žije v našem srdci a mysli.“

Wesal (70) a Mohamed (70)