Taizé, 21. května 2005

Rodině Paula Ricœura, jakož i všem, kteří jej měli rádi, bych chtěl spolu se svými bratry vyjádřit naši účast v bolesti nad jeho smrtí i v nadějném očekávání našeho vzkříšení.

Od své první návštěvy před 50 lety se do Taizé často vracel. Velmi jsme si cenili jeho nesmírné vzdělanosti a schopnosti vyjadřovat hodnoty evangelia vzhledem k otázkám současnosti. Často stimuloval naši reflexi a nejednou jsem některé jeho myšlenky citoval ve svých dopisech mladým lidem. Dotýkal se závažných a nám blízkých témat, jako např. otázky smyslu a původu zla. Jednoho dne nám k tomuto řekl: „Zlo, jakkoli je radikální, není tak hluboké jako dobro.“

bratr Roger, Taizé

Vpád dobra

Co přicházím hledat do Taizé? Řekl bych, že přicházím nějak prožívat to, čemu nejhlouběji věřím; že to, čemu se všeobecně říká náboženství, má spojitost s dobrem. Do určité míry na to křesťanské tradice zapomněly. Existuje jakýsi druh omezení, výlučný pohled na vinu a zlo. Ne že bych podceňoval tento problém, který byl předmětem mého zájmu po několik desetiletí. To, co si ale potřebuji ověřit, je, že zlo, ať už je jakkoli radikální, nedosahuje takové hloubky jako dobro. A jestliže má náboženství, jestliže mají náboženství svůj smysl, ten pak spočívá v osvobození jádra dobra v lidské bytosti, v hledání dobra v místech, kde je zcela skryto. V Taizé vidím v určitém smyslu vpády dobra – ve vzájemné lásce bratrů, v jejich pokojné, diskrétní pohostinnosti a v modlitbě. Vidím tisíce mladých lidí, kteří se neodvolávají na definice vyjadřující dobro a zlo, Boha, milost, Ježíše Krista, ale kteří v sobě mají fundamentální tropismus směrem k dobru.

Jazyk liturgie

Jsme unaveni záplavou slov, polemikami, náporem počítačového virtuálního světa – tím vším, co dnes vytváří jakousi zamlženou zónu. Musíme osvobodit jistotu, že dobro je hlubší než to nejhlubší zlo, musíme dát této jistotě jazyk. A jazyk, se kterým se setkáváme zde v Taizé, není jazykem filosofie, ba dokonce ani teologie, ale jazykem liturgie. Pro mě není liturgie jednoduchým úkonem; je to forma smýšlení. V liturgii je skrytá diskrétní teologie, kterou můžeme shrnout do myšlenky, že zákon modlitby je zákonem víry“.

Od protestování k dosvědčování

Řekl bych, že otázka hříchu byla jakoby vytlačena z centra otázkou, která je snad ještě závažnější – otázkou smyslu (sens) a nesmyslu (non-sens), absurdity (…) Jsme dědici civilizace, která ve skutečnosti zabila Boha; jinými slovy, která dala absurditě a nonsensu převahu nad smyslem, což vyvolává hluboký protest. Používám slova „protestova“, které má velmi blízko ke slovu „atestovat“ (dosvědčovat). Řekl bych, že dosvědčování nyní vychází z protestování, že nicota, absurdita, smrt, nejsou posledním slovem. To se vztahuje k mé otázce dobra, protože dobro není jen odpovědí na zlo, ale zároveň odpovědí na nonsens. V protestování je zahrnuto slovo „testis“ (svědek): nejprve pro-testuješ a až potom můžeš at-testovat (dosvědčovat). V Taizé člověk přechází od protestování k dosvědčování a tato cesta vede skrze zákon modlitby, skrze zákon víry. Protest je stále negativní: odpovídáš ne na ne. A tady musíš odpovědět ano na ano. Je zde tedy měnlivý pohyb od protestování k dosvědčování. Myslím, že se tak děje skrze modlitbu. Dnes ráno na mě velmi zapůsobil zpěv, modlitba ve vokativu: „Ó, Kriste!“. Znamená to, že tady nejsme ani v deskriptivním (popisném) ani v předpisujícím způsobu, ale v exhortaci a v aklamaci, v provolávání slávy. A myslím si, že aklamace dobra, to jen ten nejzákladnější chvalozpěv.

„Kdo nám ukáže štěstí?“

Slovo štěstí mám velmi rád. Dlouho jsem si myslel, že je to buď příliš lehké nebo příliš těžké hovořit o štěstí. Později jsem však překonal tuto zdrženlivost anebo spíše jsem ji prohloubil respektem ke slovu štěstí. Beru ho ve všech jeho významech včetně toho v blahoslavenstvích. Formule štěstí je: „blahoslavený ten, kdo…“ Štěstí přijímám jako „re-connessaince“ ve třech významech tohoto slova. Poznávám ho jako to moje, přiznávám ho druhým a jsem vděčný za štěstí, které jsem poznal; za malá štěstí, která zahrnují i malá štěstí paměti jako uzdravení z velkých neštěstí zapomnění. Tady působím jako filosof čerpající z Řeků a zároveň jako čtenář Bible a Evangelia, kde člověk může sledovat dráhu slova štěstí. Zdá se, že jsou zde dvě roviny: tím nejlepším z řecké filosofie je uvažování o štěstí, řecké slovo eudeimon, např. u Platóna a Aristotela, a na druhé straně jsem zdomácněl v Bibli. Myslím na začátek Žalmu 4: „Kdo nám ukáže štěstí?“ Je to řečnická otázka, která však nachází svou odpověď v blahoslavenstvích. A blahoslavenství jsou horizontem štěstí existence postavené na dobrosrdečnosti, protože štěstí není jednoduše to, co nemám a doufám, že budu mít, ale také to, co jsem zakusil.

Tři podoby štěstí

Nedávno jsem uvažoval o podobách štěstí v životě. Vzhledem ke stvoření: nádherná krajina přede mnou – štěstí je obdiv. Druhá podoba se pak váže k druhým: v uznání druhých a podle svatebního způsobu knihy Píseň písní, je to jásot. A třetí podoba štěstí, obrácená směrem k budoucnosti, je očekávání: stále něco od života očekávám. Doufám, že budu mít odvahu čelit neštěstí, o kterém nevím, ale stále očekávám štěstí. Používám slovo očekávání, ale mohl bych použít i jiné slovo, které je v Prvním listu Korintským, ve verši, který uvádí známou 13.kapitolu o „lásce, která všemu rozumí, která všechno promíjí“. Ten verš zní: „Usilujte o vyšší dary.“ „Usilujte“ – štěstí z úsilí doplňuje štěstí jásotu a štěstí obdivu.(…)

Radostná služba

Co mě zde udivuje – ve všech drobných denních liturgických úkonech, v setkáních všeho druhu, při jídle, v rozhovorech – je úplná absence panovačných vztahů; někdy mám dojem, že v určitém druhu trpělivé a tiché pečlivosti, která charakterizuje všechny činy členů komunity, každý poslouchá bez toho, aniž by někdo dával rozkazy. Toto vytváří dojem radostné služby, abych tak řekl, milující poslušnosti, což je pravý opak podrobení a pravý opak nevázanosti. Tento obvykle úzký chodník mezi tím, co jsem právě nazval podrobení a nevázanost, je zde široce vyznačený životem komunity. A my účastníci (ne ti, kteří se dívají, ale ti, kteří se zúčastňují), jak se i já zde cítím, máme z toho užitek. Máme užitek z té milující poslušnosti, kterou přijímáme za svou právě díky příkladu, který je nám daný. Komunita nevnucuje nějaký zastrašující model, ale člověk má pocit, že je určitým způsobem přátelsky pobízen. Líbí se mi to slovo pobízení, protože tady nejsme ve stavu příkazů, a tím méně nátlaku, ale ani ve stavu nedůvěry a váhání, což je případ dnešního profesionálního života, městského života, v době pracovní činnosti a stejně tak i ve volném čase. Je to tento sdílený klid, který mi ztělesňuje štěstí života v blízkosti komunity Taizé.