První podnět – Společně rozmlouvejme o své cestě víry
Co je smyslem našeho života? Jak se stavět k utrpení a smrti? Co dává radost ze života?
To jsou otázky, na které je každá generace a každý člověk povolán reagovat.
Hotové odpovědi nestačí.
„A co když Bůh existuje…?“ Otázka Boha nezmizela z obzoru, avšak zcela se změnil způsob, jakým je kladena.
To, že se v dnešní době klade důraz na individualitu, je pozitivní v tom, že se vysoce cení lidská bytost, její svoboda a nezávislost.
Ani ve společnostech, kde hraje náboženství velkou roli, již není důvěra v Boha samozřejmostí, ale vyžaduje osobní rozhodnutí.
„Bůh přebývá v nepřístupném světle; jeho nikdo z lidí neviděl a nemůže uvidět.“ (1 Tm 6, 16) Tato slova apoštola Pavla zní i dnes velmi aktuálně. Jaký z nich vyvodit závěr?
Hledejme společně, rozmlouvejme o otázkách víry s druhými: věřícími, agnostiky i ateisty! Hranice, která prochází mezi vírou a pochybností, se týká věřících stejně jako nevěřících.
Když ti, kdo hledají Boha, vyjadřují víru neokázale, bez pádných argumentů, neznamená to, že věří méně. Jsou jen citlivější k Boží přesažnosti a odmítají Boha uzavřít do pojmů.
Jestliže Boha není možné vidět, jak mohli první křesťané říct, že v Ježíši vidíme Boha? „On je obraz Boha neviditelného,“ píše opět apoštol Pavel. (Kol 1, 15)
Ježíš je s Bohem jedno. Je pravý Bůh a pravý člověk, aniž by v něm tyto přirozenosti byly rozděleny, anebo smíšeny. Kolika zápasů bylo v dějinách třeba k upřesnění smyslu těchto paradoxních vyjádření Božího tajemství! Ta ovšem nenahrazují osobní hledání, ale jsou znameními na cestě.
Vším, čím Ježíš je, a vším, co dělá, ukazuje, že Bůh je láska. Zjevuje Boží srdce. Bůh není nějaká libovolná síla, ale ten, který nás miluje.
První křesťané dosvědčovali, že Ježíš vstal z mrtvých, spočívá v Bohu a vkládá Boží život jako poklad do srdcí těch, s nimiž se setkává. A tento poklad je osobní přítomnost, Duch svatý, který utěšuje a povzbuzuje.
Jména „Otec“, „Syn“ a „Duch svatý“ vypovídají o tom, že Bůh je společenství, vztah, dialog a láska natolik, že tito tři jsou jedno. Tento paradox křesťanské víry je tak velký, že se nikdy nemůžeme považovat za vlastníky pravdy.
Druhý podnět – Hledejme, kde se setkat s Kristem
Ježíš neučil pouhou teorii: žil náš život jen s tím rozdílem, že v něm zazářila Boží láska bez jediného stínu.
Přesto mu za jeho života mnozí nedůvěřovali: „pomátl se“ (Mk 3, 21), „staví se Bohu na roveň“ (srov. J 5, 18).
Nikdo není nucen, aby v něj věřil. Víra ale není pouhý pocit. Je to i rozumový počin; pro víru v Krista je možné se uvědoměle rozhodnout.
V čem spočívá Ježíšova věrohodnost? Jak to, že již dva tisíce let jej tolik lidí následuje? Ježíš na nikoho nenaléhal; přitahoval svou pokorou, otevřeností ke všem lidem a poselstvím, že Bůh je každému blízko.
Ježíš důvěřoval i těm, kterým společnost odmítala dát důvěru. Navracel jim důstojnost. Přijal opovržení a odmítání, aby se na něm zjevila láska, kterou má Bůh k ubohým a těm, kteří stojí na okraji společnosti.
S Kristem se setkáváme, když čteme v evangeliu o jeho životě. I dnes se nás ptá: „Za koho mě pokládáte?“ (Mt 16, 15) Řekl také, že nám dává sebe sama v eucharistii.
Můžeme se s ním setkat ve společenství těch, kteří v něj uvěřili a tvoří církevní komunity otevřené všem.
Příští rok budeme hledat konkrétní možnosti, jak přispět k uskutečnění viditelného společenství lidí, kteří milují Krista.
S Ježíšem se setkáváme v těch, které obzvlášť miloval, v nejchudších z chudých.
„Cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ (Mt 25, 40) Pravdivost těchto Kristových slov bychom chtěli dosvědčovat během přípravy našeho setkání v roce 2015.
Můžeme se s ním setkat, když hledíme na jeho svědky, kteří na něj spoléhají.
Vydejme se, sami anebo společně s druhými, k těm, jejichž život byl setkáním s Kristem proměněn, a naslouchejme jim.
Čtěme společně o životě svědků víry, jakými byli František z Assisi, Josefina Bakhita, Dietrich Bonhoeffer, Matka Tereza, Óscar Romero, Alexandr Meň…
Byli to lidé velmi různí, s jedinečnými dary. Neměli bychom se je snažit kopírovat, může nás však inspirovat, jak je důvěra v Krista změnila.
Měli své nedostatky. Všichni ale rozmlouvali v modlitbě s Bohem, třebaže někteří z nich zažívali také vnitřní temnotu. Přátelství s Kristem jim dalo svobodu, a tak se mohlo rozvinout to nejlepší v nich.
Třetí podnět – Přemýšlejme, jak se spoléhat na Boha
Věřit v Boha, důvěřovat mu, znamená spoléhat se na něj. Kdo má víru, není zbaven otázek ani nemá snadnější život, ale nachází stabilitu a výchozí bod.
Není již závislý na úspěších či nezdarech, tedy na sobě samém, ale patří někomu Jinému, tomu, který nás miluje.
Nikdo nemůže žít, aniž by na něco spoléhal; v tomto smyslu tedy každý člověk něčemu věří. Ježíš nás zve, abychom jako on spoléhali na Boha. Učí nás modlit se „Otče náš, který jsi na nebesích“.
Tichá adorace podněcuje rozjímání a porozumění, především nás ale staví před Boží tajemství a do jeho středu.
Dopřát si chvíle „sabatu“, chvíle zklidnění a zastavení, nabídnout pár hodin týdně ze svého času, aby blízký kostel mohl být otevřený, modlit se s druhými, účastnit se bohoslužeb místní církve a slavit každý týden památku Kristovy smrti a zmrtvýchvstání… Tím vším dovolujeme Bohu, aby našel místo v našem každodenním životě.
Každý člověk má vnitřní život, ve kterém se prolínají světlo a temnoty, radosti a obavy, důvěra a pochybnosti a kde dochází k podivuhodným objevům.
Když si uvědomujeme, že jsme milováni, a sami milujeme, když zažíváme přátelství nebo když se radujeme z krásy stvoření či lidské tvořivosti, zřetelně vnímáme, že život je krásný. Tyto chvíle nás mnohdy překvapí; jako světlo odjinud mohou přijít dokonce i uprostřed utrpení.
V takových okamžicích můžeme ve svém životě docela prostě pociťovat přítomnost svatého Ducha.
V dnešní době, kdy mnozí zažívají rozvraty a nenadálé životní otřesy, může být vztah s Kristem základem kontinuity, může dávat životu smysl.
Víra nás nezbavuje vnitřních rozporů, ale Duch svatý nás uschopňuje k životu v radosti a lásce.
Čtvrtý podnět – Nebojme se otevřít budoucnosti a druhým
Přesvědčení víry nás neuzavírá do sebe samých. Důvěra v Krista nás naopak vede k důvěře v budoucnost a v druhé lidi. Podněcuje nás, abychom se s odvahou postavili tváří v tvář problémům našeho života a dnešní doby.
Víra nás pevně ukotvuje v Boží budoucnosti, ve vzkříšeném Kristu, s nímž nás neodlučně spojuje. I když v evangeliu nenajdeme žádné spekulace o životě po smrti, čerpáme z něj naději, že spatříme Krista, který je již nyní naším životem.
Víra nás vede k tomu, abychom se už nebáli ani budoucnosti, ani ostatních.
Spoléhání víry není naivní. Uvědomuje si zlo, které je v lidstvu přítomné, temnoty našich srdcí, ale nezapomíná přitom, že Kristus přišel kvůli všem lidem.
Důvěra v Boha umožňuje, abychom se na druhé, na svět a na budoucnost podívali novým pohledem, očima vděčnosti a naděje, očima schopnýma uvidět krásu.
Důvěra v Boha v nás probouzí tvořivost.
Spolu se sv. Řehořem, který žil ve 4. století, můžeme zpívat: „Čí mysl tě může pochopit? Všechno tvorstvo tě chválí, tebe, který všechno převyšuješ. K tobě se obrací touha všech.“
