Toto praví Hospodin: „Odpovím ti v čase přízně, pomohu ti v den spásy, budu tě opatrovat, dám tě za smlouvu lidu, abys pozvedl zemi a zpustošená dědictví vrátil, abys řekl vězňům: ‚Vyjděte,‘ těm, kdo jsou v temnotách: ‚Ukažte se!‘ Při cestách se budou pást a na všech holých návrších naleznou pastvu. Nebudou hladovět ani žíznit, nebude je ubíjet sálající step a sluneční žár, neboť je povede ten, jenž se nad nimi slitovává, a dovede je ke zřídlům vod. Na všech svých horách učiním cestu, mé silnice budou vyvýšeny. Hle, jedni přijdou zdaleka, jiní od severu a jiní od moře a jiní ze země Síňanů.“ (Iz 49, 8–12)

Tato slova byla původně určena Židům žijícím v babylonském vyhnanství zhruba šest století před Kristem. Jsou to slova povzbuzení: dobrá zpráva. Stejně jako u mnoha jiných úryvků ze Starého zákona je poselství dané v určité situaci a v určitém historickém okamžiku aktuální i v mnoha jiných situacích, na jiných místech a v jiné době. Existují zkušenosti spojené s lidským údělem, které se stále znova opakují nebo zůstávají stále přítomné. A Boží slovo lidem, kteří těmito zkušenostmi procházejí, je vždycky tím stejným životadárným poselstvím.

Některé situace vyhnanství jsou fyzické. Dnes musí obrovské množství lidí z celého světa opustit svou vlast kvůli válce, útlaku nebo strádání. A tento exodus je často zdrojem nesmírného utrpení.

Existují také stavy vnitřního vyhnanství: různé formy duševního a duchovního odcizení. Mnoho lidí zjišťuje, že v životě a ve světě nejsou ve skutečnosti doma. „Jsem na zemi jenom hostem“, jak říká žalmista (Ž 119, 19). A společenství lidí či celé lidské rodiny si často uvědomují či matně cítí, že stav, v němž se nacházejí, zdaleka není takový, jaký by měl být. Jsme v jakémsi vyhnanství a v lidském srdci zakoušíme touhu po místě nebo stavu, kde bychom se skutečně cítili jako doma; kde jsou věci takové, jaké by skutečně měly být; kde panuje harmonie mezi sebou navzájem, se sebou samými, s přírodou a s Bohem.

Bůh je pravým domovem lidstva. Bůh, který je v srdci našeho vlastního srdce (stejně jako daleko za hranicemi našeho pochopení); Bůh, který je v srdci přírody (stejně jako daleko za hranicemi vesmíru); Bůh, který je v srdci každého člověka, kterého potkám (stejně jako je zcela Jiný). Boží poselství lidem se vždy týká návratu do tohoto skutečného domova – a to znamená usmíření s Bohem, mezi sebou navzájem, se zemí, i s hlubinami našeho vlastního srdce.

V tomto úryvku z Izaiáše se Bůh obrací ke svému lidu, či snad ke zbytku věrných ze svého lidu, nebo možná k jednotlivcům, jejichž úlohou je uskutečnit Boží vůli o smíření a návratu z vyhnanství. Verš 8 se odkazuje na Boží smlouvu, na Boží dohodu s jeho lidem. Je to jedno z klíčových biblických témat. V této smlouvě Bůh slibuje, že dá svému lidu pravou vlast a bude s nimi. Lidská stránka této smlouvy spočívá v tom, že se máme snažit žít způsobem, který odpovídá tomuto slibu a napomáhá jeho naplnění. Jazyk tohoto verše je obzvláště silný: člověk či lidé, které Bůh oslovuje, nemají tuto smlouvu pouze přijmout nebo ji uskutečňovat, ale mají se jí v podstatě stát.

Poté řada krásných obrazů popisuje, jaký je tento návrat domů. Je to jako být propuštěn z temného vězení či žaláře (v. 9). Je to jako stádo ovcí, o které se stará dobrý pastýř a vede je na místa hojnosti (v. 9–10). Na cestě domů se obtíže a překážky, jako jsou horské hřebeny, proměňují v cesty, které pomáhají lidem jít vpřed (v. 11). A návrat domů je určen lidem ze všech koutů země (v. 12): poselství je určeno lidem v Babyloně na východě, výslovně je zmíněn sever a západ, jih představuje země Síňanů nebo Asuán, který je v Egyptě. Zde poselství překračuje původní kontext a stává se příslibem návratu domů pro celý svět.

 Zažil/a jsem či umím si přestavit radostný návrat domů? Jaký je to zážitek?

 Co pro mě osobně či pro mé společenství znamená Boží poselství o návratu z vyhnanství?

 Znám někoho v situaci „vyhnanství“, ať již fyzického či duchovního? Co bych mohl/a udělat, abych jim přinesl/a naději?