-* Ty to, Hospodine, víš!Vzpomeň si na mne, navštiv měa pomsti mě na mých pronásledovatelích.Neotálej ve svém hněvu, abych nezahynul.Uznej, že pro tebe snáším potupu.Když se objevila tvá slova, hltal jsem je:Tvé slovo pro mne bylo úchvatnéA bylo radostí mého srdce.Vždyť jsem nosil tvé Jméno,Hospodine, Bože Sabaot.Nikdy jsem nezasedal ve shromáždění posměváčkůa nebavil se tam.Pod tíhou tvé ruky sedím osamocen,Neboť jsi mě naplnil hněvem.Proč bez přestání strádám,má rána je nevyléčitelná, léčbě se nepoddává?Připadáš mi věru jako zrádný potok s šálivými vodami!Tu Hospodin odpověděl:“Vrátíš-li se a povolám-li tě nazpět, aby ses vrátil,budeš stát přede mnou.Vytěžíš-li z toho, co je mrzké, něco vznešeného,budeš jakoby mými ústy.Oni se k tobě vrátí,ale ty se k nim nemáš co vracet!Tomuto lidu z tebe udělám opevněnou bronzovou hradbu.Oni proti tobě budou bojovat,ale nic proti tobě nezmohou, neboť jsem s tebou,abych tě zachránil a vysvobodil”,Hospodinův výrok.“Chci tě vysvobodit z ruky zlovolníkůA z pěsti násilníků tě vykoupit.”(Jr 15, 15–21)
Září 2019
Jeremiáš, syn Chilkiášův, léta pozorně sledoval jak si izraelité a jejich vůdci říkali o neštěstí. V roce 586 př. n. l. byl Jeruzalém vydrancován Babyloňany, chrám byl zničen a mnoho jeho obyvatel odvlečeno. Během doby před Babylonským exilem se významné politické a náboženské osobnosti snažily uklidňovat lid. Oni najdou nutná řešení. Někteří krom toho tvrdili: co by se jim tak asi mohlo stát, když je Bůh s nimi. Jeremiáš nesouhlasil. Z jeho pohledu byla situace mnohem horší, než někteří říkali a jejich Bůh nebyl nějaké provizorní božstvo. Pouze hluboká změna postoje mohla zabránit blížící se katastrofě.
Kniha proroka Jeremiáše není lehkým čtením. Lze to přirovnat k situaci, kdy se lékař snaží přesvědčit své pacienty, aby změnili svůj nezdravý životní styl, zatímco jejich rodina a přátelé trvají na tom, že oni jsou ti, kteří tomu rozumí lépe. Jeremiáš překvapivě nikdy úplně neztrácí naději a dokonce předpovídá, obzvlášť v kapitole 29 a 31, budoucnost nad rámec současných potíží. Jeho postoj přesto zůstává stále vážný. Když si lidé nejsou sto uvědomit, co je postihne, co lze dělat? Nepovažuje-li nikdo onemocnění za hodné obav, je vůbec uzdravení možné? Toto všechno si vybralo velkou daň na prorokově vlastním životě. Po většinu času byl Jeremiáš považován za otravného člověka a pesimistu, často byl vysmíván či dokonce týrán.
Jeremiášův příběh by byl sám o sobě fascinující, kdyby nebylo dalšího rysu této knihy, která ji v prorocké literatuře činí jedinečnou. Na mnoha místech se Jeremiáš obrací k Bohu a modlí se velmi osobním a upřímným způsobem. Tyto modlitby, často nazývané Jeremiášovou zpovědí či nářky (11, 18–23; 12, 1–6; 15, 15–21; 17, 14–18; 18, 18–23; 20, 7–13; 20, 14–18), nabízejí pohled do prorokových vlastních bojů. Jaké bylo pro Jeremiáše mluvit tak, jak mluvil ke svému národu? Jak pokračoval tváří v tvář jejich odporu? Ovlivnilo to jeho vztah k Bohu, a pokud ano, jakým způsobem?
V modlitbě, kterou nacházíme v kapitole 15, Jeremiáš začíná přímo: „Ty to, Hospodine, víš! Vzpomeň si na mne, navštiv mě.“ Náhle ale začíná být pomstychtivý: „pomsti mě na mých pronásledovatelích. Neotálej ve svém hněvu, abych nezahynul. Uznej, že pro tebe snáším potupu“ (v. 15). Tvrdý soud, který musel vynést, jej učinil zranitelným a zoufalým. Tón se ovšem rychle zase mění. Mluví o štěstí. Popisuje Boží slovo téměř fyzickým způsobem, říká: „Když se objevila tvá slova, hltal jsem je: tvé slovo pro mne bylo úchvatné a bylo radostí mého srdce“ (v. 16). V rozmezí pouze několika veršů Jeremiáš putuje přes výšky a hloubky, extrémy lidské citlivosti. Nebojuje pouze s vnějším odporem. Ve svém vlastním těle nese Jeremiáš současně Boží radost a lidskou necitlivost. Tento rozpor bez výhledu na vyřešení, je vnitřně nesnesitelný. „Proč bez přestání strádám, má rána je nevyléčitelná?“ (v. 18). Jeremiáš pak dochází k vlastnímu závěru: není-li v dohledu řešení ani vyléčení, pak chybí sám Bůh. „Připadáš mi věru jako zrádný potok s šálivými vodami.“
Zašel prorok příliš daleko a rozešel se s Bohem? Bůh odpovídá jazykem a obrazem, který popřává sluchu těm již použitým, když poprvé povolal Jeremiáše (1, 18–19). Hle, dnes jsem tě učinil opevněným městem, ... nepřemohou tě – vždyť já jsem s tebou, abych tě vysvobozoval.“ Boží důvěra je neměnná. Není-li okamžité řešení prorokova a lidského dilema, Jeremiáš může vědět, že cesta vpřed stále existuje.
I když je Jeremiášova doba a místo odlišné od naší současnosti, jaké paralely vidím mezi jeho a naší situací? Jaká „zranění“, kterým je obtížné čelit a která potřebují být přijata a vyléčena, postihují naše národy, náš svět?
Co mě zasáhlo na Jeremiášově modlitbě? Mohu se naučit něco ze způsobu, jakým mluví s Bohem?