Potom Ježíš vyvedl jedenáct učedníků až k Betanii, zvedl ruce a požehnal jim; a když jim žehnal, vzdálil se od nich a byl nesen do nebe. Oni před ním padli na kolena; potom se s velikou radostí navrátili do Jeruzaléma, byli stále v chrámě a chválili Boha. (Lk 24, 50–53)
Ačkoli Nový zákon hovoří o tom, že vzkříšený Pán byl pozvednut po pravici Otce, pouze Lukáš se svou zálibou v historických scénách zmiňuje výslovně nanebevstoupení. A dělá to dvakrát: na konci svého evangelia (Lk 24, 50–53) a na začátku Skutků apoštolů (Sk 1, 9–11). Časová posloupnost je v pokaždé jiná: v evangeliu se tato událost koná v den Velikonoc, zatímco ve Skutcích se děje po čtyřiceti dnech. To by nás mělo vést k poznání, že nejde o historický detail, ale o teologický odkaz. V prvním případě se všechno děje v Den Páně. V druhém případě číslo čtyřicet naznačuje v Bibli jasně čas přechodu.
Tyto příběhy nám říkají, jak je vzkříšený Kristus přítomný dnes mezi námi a v našem světě. Protože nanebevstoupení je paradoxně ve skutečnosti příběhem přítomnosti a nikoli nepřítomnosti, navzdory tomu, co může povrchní čtení naznačovat. Je to ovšem naprosto jiný druh přítomnosti, který má jen málo společného s formou přítomnosti, jež jsme si obvykle vědomi.
V normálním životě má přítomnost především fyzický rozměr: někdo je zde přede mnou. Je-li ovšem ta osoba cizinec a nemá o mě zájem, např. někdo sedící vedle mě v metru, slovo „přítomnost“ moc nesedí. Když se potkají dva přátelé, aby si vzájemně povídali a naslouchali, máme mnohem ucelenější formu přítomnosti. A dva lidé, kteří se vzájemně hluboce milují, mohou žít v určitém slova smyslu vždy v přítomnosti toho druhého, i když nejsou 24 hodin denně fyzicky spolu. Vidíme tedy, že i v lidském chápání je přítomnost mnohem komplikovanější, než se na první pohled zdá.
Ježíš vyvádí své učedníky ven z města a tam pozvedá ruce, aby jim požehnal. Požehnání má ve světě Bible velmi hluboký význam. Přesně řečeno pouze Bůh může žehnat, protože to slovo znamená pozvednout život někoho. Lukáš upřesňuje, že Ježíš od nich odchází a vystupuje na nebesa v samotném aktu žehnání. „Nebesa“ či lépe „nebe“ zde není nějaká vzdálená země, nýbrž Boží skutečnost, která je nezměrná a nekonečná. Máme stejné nebe v Evropě, v Číně, v Chile… Skutečnost, že Ježíš vystupuje do nebe při aktu žehnání znamená, že nám žehná stále, tady a teď. Kdekoli jsme, stále nám předává život, který dostává od Otce.
Důkaz, že jde skutečně o přítomnost, nacházíme v reakci učedníků. Vcházejí do Jeruzaléma „s velkou radostí“. A jsou stále v chrámě a chválí Boha. Chválit Boha znamená, že svými postoji a činy předkládáme Bohu zpět to, co nám Bůh dává. Evangelium tedy končí nesmírným proudem života a chvály, který sjednocuje Boha a lidstvo, nebe a zemi. Je naplněním písně andělů z počátku Lukášova evangelia: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj (shalom) lidem, v nichž on má zalíbení“ (Lk 2, 14). A pojítkem umožňujícím tuto jednotu je Kristus, skutečný Bůh a skutečný člověk, který žije s Otcem, zatímco zůstává solidární s námi. V něm jsme již v nebi: jak to vyjadřuje list Kolosanům: „váš život je už s Kristem ukryt v Bohu“ (Ko 3, 3).
V druhém příběhu nanebevstoupení Páně ve Skutcích apoštolů se objevuje oblak, který zahaluje Ježíše. Tento biblický obraz je dokonale přizpůsoben, aby vyjádřil prchavý charakter této nové přítomnosti Krista, protože současně skrývá i ukazuje. V židovské tradici je Bůh přítomen prostřednictvím svého obydlí podobného oblačnému sloupu, který vedl národ napříč pouští během exodu a zastavil se ve stanu setkávání. Zde je Kristovo nanebevstoupení úzce spojeno s darem Ducha, jak nám objasňuje sv. Jan: „Říkám vám ale pravdu: Je pro vás lepší, abych odešel. Když neodejdu, nepřijde k vám Utěšitel; když ale odejdu, pošlu ho k vám.“ (J 16, 7).
Nanebevstoupení není zdaleka prostým Ježíšovým odchodem či koncem jeho příběhu, ale počátkem definitivní přítomnosti Boha ve stvoření. Plně s Otcem nás Ježíš ve svém proměněném lidství od nynějška spojuje s Bohem nezničitelným poutem. Tato Hlava posílá neustále svou životní energii, svého Ducha, který je také Duchem Otce, svému Tělu stále na zemi. A existuje-li stále mezi námi vzdálenost, je to proto, aby povzbuzovala naši cestu kupředu, aby nás zavazovala k tomu, vyrazit směrem k druhým a tedy i k němu. Ježíš je předchůdce (viz Žd 12, 2), který nás udržuje v dynamice dočasnosti.
Ne, Bůh nás neopustil. Potkáváme ho v našich bratřích a sestrách, v nešťastných, v eucharistickém chlebu. Jisti si jeho přítomností můžeme být svědky důvěry ve světě, který je zatížený strachem ze smrti, protože tato smrt je již za námi (viz Ko 3, 3; J 5, 24; 1 J 3, 14).
Jaká požehnání jsem ve svém životě obdržel, skutečnosti, které mě umožňují být více sám sebou?
Jak zakouším Kristovu přítomnost ve světě a ve svém každodenním životě? Jaké to má důsledky?
