„Hospodin Bůh se procházel zahradou v denním vánku.“ (Gen 3, 8)
Když dokončíte svou práci či úkoly v domácnosti, jdete se projít. Pár kroků venku bez nějakého určitého cíle, jen si to užít. Opustíte svou práci nebo svůj domov, změníte ovzduší. Na okamžik neexistují žádné další mimořádné události či potřeby. Jste jednoduše přítomný, bez přesného cíle, který by si vyžadoval vaši pozornost.
Autor tohoto starodávného biblického příběhu popisuje Boha, který se prochází bez jakýchkoli postranních úmyslů. Užívá si volna a zahrady. Po hodinách spalujícího vedra vane chladný vánek. Bůh není jenom stále pracující stvořitel, který „nikdy nespí ani nepodřimuje“ (Ž 121, 4). Bůh sedmý den odpočíval, ukončil veškerou aktivitu a zavedl sabat. Osvobozen od napětí a soustředění, které vyžaduje činnost stvoření, Bůh využívá čas k tomu, aby poznal a ocenil krásu a dobrotu přírody. Nachází v ní radost a potěšení.
Abyste ocenili každý prvek a každou živou bytost, musíte se pohybovat a přiblížit se k nim. Je také potřeba získat určitý nadhled, abyste je vnímali jako celek v jejich vzájemných souvislostech. Je jich mnoho a Bůh jde vstříc každému z nich.
Bůh se prochází zahradou, částí stvoření obdělávanou lidmi. Jsou zde shromážděné různé rostliny pro svoji krásu či pro plody, které dávají. Práce lidí při obdělávání přírody přináší také Bohu radost a potěšení. Bůh přichází, aby se setkal s lidmi. Chce jim být nablízku, doufá, že mezi nimi vznikne vztah.
Má-li tvorba, práce, zkrášlování a obdělávání pro Boha i člověka nějaký smysl, má také smysl zastavit se v činnosti a být otevřen k poznání a ocenění krásy a hodnoty. Bůh může říci každému: „Jsi dobrý.“ Ale také: „Velmi dobře si tě pamatuji. Nosím tě v sobě, poznávám tě. Stvořil jsem tě, vymodeloval jsem tě a dal jsem ti nezávislou existenci. Máš jedinečný význam. Doufám, že i ty to poznáš. Doufám, že lidé to poznají.“ Toto živí vztah.
Bůh není přítomen ve stvořených věcech, jejichž péči svěřil lidem. Ale stvoření připomíná záměr svého stvořitele. Nese Boží paměť a je svědkem Boží vůle, Božích očekávání, Božích darů. Stvoření v sobě nese přítomnost svého stvořitele, ne hmotnou, ale vztah pro ty, kteří si kromě pozorování a kontemplace, pamatují svůj původ a svůj cíl v Božím plánu. Kromě fyzické krásy či užitné hodnoty, pocit úžasu může sytit vděčnost a vztah s Bohem.
Měl-li Stvořitel potěšení z procházky v zahradě, nemá také pro nás v sobě něco božského procházka v přírodě, jestliže jsme si vědomi toho, že byla stvořena a svěřena do naší zodpovědnosti?
Kdy mám příležitost přestat se svou činností, abych ocenil/a přírodu a okruh přátel?
Jaká slova v Bibli mi pomáhají propojit svůj úžas z krásy stvoření s úmyslem Stvořitele?
S kým mohu sdílet svůj pohled na stvoření? Jak můžeme v ostatních probudit kontemplativní pozornost k přírodnímu a lidskému prostředí?
