Ježíš musel projít Samařskem. Na té cestě přišel k samařskému městu jménem Sychar, v blízkosti pole, jež dal Jákob svému synu Josefovi; tam byla Jákobova studna. Ježíš, unaven cestou, usedl u té studny. Bylo kolem poledne. Tu přichází samařská žena, aby načerpala vody. Ježíš jí řekne: „Dej mi napít!“ – Jeho učedníci odešli předtím do města, aby nakoupili něco k jídlu. – Samařská žena mu odpoví: „Jak ty jako Žid můžeš chtít ode mne, Samařanky, abych ti dala napít?“ Židé se totiž se Samařany nestýkají. Ježíš jí odpověděl: „Kdybys znala, co dává Bůh, a věděla, kdo ti říká, abys mu dala napít, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou.“ Žena mu řekla: „Pane, ani vědro nemáš a studna je hluboká; kde tedy vezmeš tu živou vodu? Jsi snad větší než náš praotec Jákob, který nám tuto studnu dal? Sám z ní pil, stejně jako jeho synové i jeho stáda.“ Ježíš jí odpověděl: „Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň. Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.“ Ta žena mu řekla: „Pane, dej mi té vody, abych už nežíznila a nemusela už sem chodit pro vodu.“ (J 4, 4–15)
„Židé se se Samařany nestýkají.“ Úřady nedoporučovaly vzhledem k absenci diplomatických vztahů cestovat. Ježíš riskoval, když šel do Samařska. Mezi těmito dvěma národy vězela hluboká propast. Podle Matoušova evangelia Ježíš řekl: „Do samařské obce nechoďte“ (Mt 10, 5).
Lukáš líčí událost, která zdá se, tuto radu ospravedlňuje: když chtěl Ježíš zastavit v samařské vesnici, její obyvatelé jej odmítli přijmout (Lk 9, 51–56). Podle Janova evangelia bylo mezi Židy jednou z nejhorších urážek chovat se k někomu jako k „Samařanovi“ (J 8, 48).
Jaký rozdíl oproti příběhu setkání u Jakubovy studny! Nejenže Ježíš prochází Samařskem bez problémů, ale dokonce je i dobře přijat a zůstává dva dny. Z historického hlediska je nepravděpodobné, že by v něj věřilo mnoho obyvatel, jak říká Jan (J 4, 39). Podle Skutků apoštolů „přijalo Samařsko Boží slovo“ teprve za pár let (Sk 8, 14).
Jan ovšem hovoří „prorockým jazykem“, jak to často dělají pisatelé Bible. Promítá a propojuje v jediný obraz Ježíšovu krátkou cestu Samařskem a přijetí, kterým se zde dostane učedníkům později. Tito první učedníci, vyhnaní ze svých domovů, byli Židé jako Ježíš. Protože v něj uvěřili, museli opustit Jeruzalém a odejít do Samařska.
Koncem prvního století, v době kdy psal sv. Jan, muselo hodně pronásledovaných křesťanů žádat o pohostinnost v cizině. Vyprávění, jak o ni musel prosit sám Ježíš, když byl mimo domov, bylo tedy důležitým povzbuzením. Jan nezakrývá skutečnost, že žádat pohostinnost na nepřátelském území, bylo nepříjemnou zkušeností i pro Ježíše.
U Jakubovy studny dala samařská žena nejprve Ježíšovi najevo, že tam není vítán. Dala mu pocítit, že ona rozhodne, jestli se napije či ne. Dělala si z něj legraci: „ani vědro nemáš a studna je hluboká“. Ježíš se nenechá jejím posmíváním vyvést z míry. Jemně obrací situaci. Z toho, který začínal žádostí o minimální pohostinnost – trochu vody na pití – se během rozhovoru stává ten, kdo nabízí pohostinnost, jíž není rovno: pramen vody, který nikdy nevyschne.
Je obtížné vycházet vstříc těm, s nimiž nás nepojí žádné vztahy. Je jednodušší nabízet pohostinnost než pokorně o ni žádat. Ježíš nám ale ukazuje cestu: tím, že se vystavíme potřebě pohostinnosti ze strany cizích lidí, získáme schopnost nabízet ji sami.
Proč se Ježíš vystavil situaci, kdy potřeboval pohostinnost na nepřátelském území?
Čím se vyznačuje pohostinnost, kterou poskytujeme a kterou přijímáme?
Cítím se příjemněji, když nabízím pohostinnost, nebo ji přijímám? Jak se cítím, když o ni musím žádat?