O těch, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl toto podobenství: „Dva muži vstoupili do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus, druhý celník. Farizeus se postavil a takto se sám u sebe modlil: ‚Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník. Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám.‘ Avšak celník stál docela vzadu a neodvážil se ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: ‚Bože, slituj se nade mnou hříšným.‘ Pravím vám, že ten celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, a ne farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“ (Lk 18, 9–14)
Podobenství o farizeovi a celníkovi začíná krátkým úvodem. Vypravěč říká: zde je podobenství, které by Ježíš pověděl lidem, kteří si byli naprosto jistí svou blízkostí k Bohu a současně pohrdali ostatními a měli je za nuly, jak naznačuje slovo v řečtině. Co na to Ježíš říká, když se setkává s takovým problematickým postojem?
Pak začíná vlastní podobenství – vedle sebe jsou nám představeny 2 postavy, které přicházejí do chrámu. Poté, co se dovídáme, že farizeus stojí a v duchu se modlí, jsme přeneseni do mužova vnitřního světa. Slyšíme ho, jak se modlí. Děkuje Bohu, že není jako ostatní lidé a nabízí několik příkladů: „vydřiduši, nespravedliví, cizoložníci“ a pak dodává „nebo jako tento celník“. Ta věta má nenávistný tón s narůstající intenzitou. Zpočátku zahrnuje všechny, i když nejasně (ostatní lidé), postupně získává zacílení (vydřiduši, atd.) až konečně najde cíl – tam stojící (celník). Celníci byli tehdy vnímáni velmi negativně kvůli své práci pro Římany a kvůli pověsti, že svého postavení zneužívají pro osobní finanční obohacení. V další větě farizeus propojuje tři slovesa, všechny v první osobě jednotného čísla: „postím se… dávám… co získám.“ Půst a almužna spolu s modlitbou – přesně to, co dělá v chrámu – byly tehdy vnímány jako tři pilíře náboženského života. Jinými slovy mu v porovnání s celníkem nelze nic vytknout.
Když se podobenství obrací k celníkovi, ze stránky začínají vystupovat rozdíly. Zatímco farizeus stál, celník „stál opodál“. Farizeus, jak sám říká ve své modlitbě, není jako ostatní. Stojí sám. Celník, kterým farizeus pohrdá a kterého ostatní nemají rádi, je muž, který žije daleko, na dálku. Vzdálenost je vyjádřena způsobem, kterým přichází: hlavu skloněnou, neodvažuje se ukázat svou tvář Bohu, ale bije se v prsa, výraz výčitek a studu. Jeho modlitba je viditelně modlitbou někoho, kdo trpí. Není překvapením, že jeho vnitřní svět je také v nápadném kontrastu s farizeovým. „Smiluj se nade mnou, Bože“, bychom též mohli parafrázovat jako „Odřízl jsem se od tebe“. Zatímco farizeus nic od Boha nežádá (mohli bychom se ptát, jestli si vůbec myslí, že Boha opravdu potřebuje), celník očekává všechno. Farizeus, který věří, že dělá vše, co Bůh požaduje, je ve skutečnosti uvězněn v sobě a daleko od Boha a ostatních. Celník, který cítí izolaci a bolest, se vkládá zcela do Božích rukou. Ježíš to uzavírá: je to celník a ne farizeus, který se vrací domů „ospravedlněn“, jinými slovy obnoven ve svém vztahu k Bohu.
Polož si vedle sebe modlitbu farizea a celníka, například si je napiš na kousek papíru. Čeho si povšimneš, když přecházíš od jedné k druhé?
Nechej na chvíli farizea a celníka se svými postoji posedět s tebou. Jak tě ovlivňují? Jaké myšlenky ti přicházejí na mysl?
