Potom jsem viděl, jak se čtyři andělé postavili do čtyř úhlů země a bránili všem čtyřem větrům, aby žádný z nich nevál na zemi ani na moře ani na jakékoli stromoví. A hle, jiný anděl vystupoval od východu slunce; v ruce držel pečetidlo živého Boha a mocným hlasem volal na ty čtyři anděly, jimž bylo dáno škodit zemi i moři: „Neškoďte zemi, moři ani stromoví, dokud neoznačíme služebníky našeho Boha na jejich čelech!“ Pak jsem slyšel počet označených: sto čtyřiačtyřicet tisíc označených ze všech pokolení Izraele. (…)

Potom jsem viděl, hle, tak veliký zástup, že by ho nikdo nedokázal sečíst, ze všech ras, kmenů, národů a jazyků, jak stojí před trůnem a před tváří Beránkovou, oblečeni v bílé roucho, palmové ratolesti v rukou. A volali velikým hlasem: „Díky Spasiteli, Bohu našemu, sedícímu na trůnu, a Beránkovi.“ A všichni andělé se postavili kolem trůnu, kolem starců i těch čtyř bytostí a padli před trůnem tváří k zemi, klaněli se Bohu a volali: „Amen! Dobrořečení i sláva a moudrost, díky a čest i moc a síla Bohu našemu na věky věků. Amen!“

Jeden z těch starců na mne promluvil: „Kdo jsou a odkud přišli ti v bílém rouchu?“ Řekl jsem: „Pane můj, ty to víš!“ A on mi řekl: „To jsou ti, kteří přišli z velikého soužení a vyprali svá roucha a vybílili je v krvi Beránkově. Proto jsou před trůnem Božím a slouží mu v jeho chrámě dnem i nocí; a ten, který sedí na trůnu, bude jim záštitou. Již nebudou hladovět ani žíznit, ani slunce nebo jiný žár jim neublíží, neboť Beránek, který je před trůnem, je bude pást a povede je k pramenům vod života. A Bůh jim setře každou slzu z očí.“ (Zjevení Janovo 7)

Lidé si obvykle představují, že kniha Zjevení se týká „konce světa“. Ve skutečnosti však tyto kapitoly knihy Zjevení používají obrazy konce, aby hovořily nikoli o kosmickém požáru, který by zničil vesmír, ale spíše o konci světa, a to světa založeného na odmítání Boha a nespravedlnosti mezi lidmi. To, co způsobí zvrat této situace a cestu k „nové zemi, kde přebývá spravedlnost“ (2 P 3, 13), není nic jiného než dar Kristova života, jeho čin lásky a odpuštění tváří v tvář nenávisti a násilí. To je „veliké soužení“ zmíněné v této kapitole a kódovaným jazykem popsané ve zprávě o šesté pečeti (Zj 6, 12–17) pod názvem „Beránkův hněv“.

Někteří lidé jsou ovšem vykoupeni předem, před zánikem zla a definitivním nastolením světa obnoveného Bohem. Bůh na ně vkládá svou pečeť, která je symbolem ochrany a zároveň potvrzením jejich svědectví v jeho prospěch. Tato skupina je popsána dvojím způsobem: dvanáct tisíc lidí z každého izraelského kmene a pak „veliký zástup, že by ho nikdo nedokázal sečíst“. Vzhledem k symbolickému významu všech čísel v této knize znamená první popis jednoduše celkový počet národů Smlouvy a není v rozporu s tvrzením, že vykoupení tvoří univerzální společenství „ze všech národů, kmenů, lidí a jazyků“. Jelikož se obraz pečeti v Novém zákoně používá k označení vstupu mezi Boží lid (Ef 1, 13; 4, 30; 2 Kor 1, 22) a je vždy spojen s darem Ducha, vztahuje se pravděpodobně ke křtu. Nemýlili bychom se tedy, pokud bychom tuto skupinu považovali za společenství křesťanů, církev, složenou ze Židů a pohanů.

Tito muži a tyto ženy se již v určitém smyslu podílejí na konečném Kristově vítězství. Spolu s ním již přešli ze smrti do života. Autor to popisuje poněkud nesourodým obrazem: „vyprali svá roucha a vybílili je v krvi Beránkově“. „Vybílené krví“ dobře evokuje paradox, že cesta ke společenství v Bohu nutně vede zkouškami (viz Sk 14, 22), vnitřním i vnějším odporem. Tato někdy bolestná cesta s Kristem z nich dělá bytosti, které jsou povolány žít v neustálé chvále a díkůvzdání Bohu. Zároveň jsou však stále na cestě, což naznačuje další paradoxní obraz: Beránek, nejmenší člen stáda, se stává pastýřem. Jejich posláním je tedy „následovat Beránka, kamkoli jde“ (Zj 14, 4).

 Poznávám se v tomto obrazu Kristových učedníků? Proč ano či proč ne?

 Jaký odpor ve mně probouzí výzva „následovat Beránka“? Co to může znamenat?

 Jak se můžeme sami i ve svých společenstvích podílet na vesmírné chvále Boha?