Marie stála venku před hrobem a plakala. Přitom se naklonila do hrobu a spatřila dva anděly v bílém rouchu, sedící na místě, kde předtím leželo Ježíšovo tělo, jednoho u hlavy a druhého u nohou. Otázali se Marie: „Proč pláčeš? “ Odpověděla jim: „Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili.“ Po těch slovech se obrátila a spatřila za sebou Ježíše; ale nepoznala, že je to on. Ježíš jí řekl: „Proč pláčeš? Koho hledáš?“ V domnění, že je to zahradník, mu odpověděla: „Jestliže tys jej, pane, odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já pro něj půjdu.“ Ježíš jí řekl: „Marie!“ Obrátila se a zvolala hebrejsky „Rabbuni“, to znamená ‚Mistře‘. Ježíš jí řekl: „Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu.“(J 20, 11–17)
V prvních slovech velikonočního příběhu se nacházíme na prahu: něco nového začíná. „Prvního dne v týdnu časně ráno, když bylo ještě šero…“ (J 20, 1). Když první křesťané slyšeli tato slova, mnohým se vybavily první řádky Bible - když Bůh v sedmi dnech stvořil nebe a zemi a ten okamžik prvního dne, kdy Bůh řekl: “Budiž světlo.”
Když pokračujeme ve čtení velikonočního příběhu, vidíme, že hlavní postavou těchto prvních řádků je Marie Magdalská. „Prvního dne v týdnu přijde Marie z Magdaly časně ráno, když bylo ještě šero, ke hrobu a zpozoruje, že je kámen od hrobu odvalen.“ Marie je obrazem odvahy a láskyplného vztahu s Ježíšem. Poté, co za šera přichází k hrobu a vrací se říci dvěma učedníkům o odvaleném kameni, následuje je zpět. Když oni odejdou, ona zůstává. Stojí tam a pláče, říká text. Přemožená, ale stojí tam.
Dva andělé na ni volají. Ptají se: „Proč pláčeš?“ Slovo anděl znamená posel. Když andělé zasahují v Bibli, činí tak jménem Boha. Tady se zdá, že spíše než prosté oznámení, co udělal Bůh, jak by se dalo očekávat, andělé vidí pouze Marii. Jejich slova vyjadřují něhu a starost.
Pak se objevuje Ježíš. Ptá se: „Proč pláčeš? Koho hledáš?“ První Ježíšova slova v Janově evangeliu jsou velmi podobná: „Co hledáte?“ Ježíš nikdy nepřestává hledat lidi. Marie mu odpovídá, předpokládajíce, že je zahradník. Dříve je řečeno, že hrob se nachází v zahradě. Je to další odkaz na počátek v Bibli? V druhé kapitole knihy Genesis Bůh poté, co stvořil Adama, svěřuje Edenskou zahradu do lidské péče. Konečně přichází rozhodný okamžik. Ježíš ji zavolá jménem. Náhle Marie poznává jeho hlas a vykřikne „Rabbuni, Mistře!“
Jeden současný teolog to podává takto: „Křesťanství je nejdříve kontakt, pak poselství.“ (Rowan Williams, v knize Token of Trust, Cantebury Press, s. 92) Jeho podstata nespočívá v myšlenkách či dokonce v ušlechtilých zásadách, ale v něčem, co nacházíme zde ve velikonočním příběhu a co nám sděluje celé evangelium. Je to způsob, kterým nás Bůh vidí a oslovuje, způsob Boží přítomnosti, Ježíšův hlas a gesta, krátce způsob, kterým nás Bůh miluje. Tento Boží dotek v Ježíši Kristu je to, co působilo mocně a současně jemně toto první velikonoční ráno, svržením smrti a přinesením nového života.
Slova, která Marie přináší zpět ostatním učedníkům, naznačují překvapivě, že vztahy – mezi nimi, s Ježíšem a s Bohem – se změnily, otevřely. Vzkříšený Kristus jí říká: „Běž k mým bratrům,“ a používá to slovo poprvé v Janově evangeliu, „a řekni jim, ‘Vystupuji ke svému Otci a vašemu Otci, ke svému Bohu a vašemu Bohu.“’ Ve světle vzkříšení existuje pouze jedna rodina v Bohu. Nové stvoření není nějaký jiný svět. Je to tento svět proměněný Božím dotykem, naplněný bratrstvím. A je přítomný již teď, v rodící se formě, prostřednictvím slov a gest, jimiž na sebe bereme odpovědnost za sebe navzájem a za náš společný domov.
Co v mých postojích a touhách mění poselství Vzkříšení?
Jakým způsobem mě inspiruje Marie Magdalská?
