Na začátku září 2016 přivedla další etapa pouti důvěry na zemi 7500 mladých Afričanů do beninského Cotonou. (1) Téma tohoto setkání nás bude inspirovat i po celý rok 2017: společně – ne sami, ale se vzájemnou podporou – můžeme otvírat cesty naděje – v sobě, okolo nás i pro celou lidskou rodinu.
Jedna z otázek položených v Cotonou byla tato: „Chceme živit svou naději. Jak opustit pasivní přístup, v němž se spokojíme s čekáním na změnu, která přijde zvnějšku? Které formy angažovanosti mají na dosah všichni?“
Je nutné, aby lidé z ostatních světadílů naslouchali těm mnohým Afričanům, kteří touží po větší spravedlnosti v politických a ekonomických vztazích: to je pro ně jedna z podmínek, aby si mohli realisticky představit budoucnost ve svých zemích.
Stále víc mladých lidí v Africe chce využívat tvořivý potenciál, který v sobě mají, aby pomáhali svou budoucnost zajistit. Budou tak schopni probudit odvahu v mladých lidech z jiných částí světa, kteří se nacházejí v podobné situaci.
Zde jsou čtyři podněty, které nám pomohou, ať už v Taizé nebo jinde, pokračovat v rozjímání, které jsme začali v Cotonou. Povedou nás k otvírání cest naděje.
Pokusíme se objevit způsoby, jak tyto podněty začít uskutečňovat v prostotě, jedné ze tří skutečností, které společně s radostí a milosrdenstvím bratr Roger chtěl zasadit do srdce života komunity Taizé.
(1) Po Johannesburgu (1995), Nairobi (2008) a Kigali (2012) se čtvrté mezinárodní setkání mladých v Africe uskutečnilo od 31. srpna do 4. září 2016 v beninském Cotonou na pozvání katolické a metodistické církve této země. Kromě samotného Beninu přijeli účastníci, kterých bylo celkem 7500, především z Toga (800 mladých), Nigérie (550), Ghany (100), Burkina Fasa (160) a Pobřeží Slonoviny (50). Přítomni byli mladí lidé z dvaceti afrických zemí. Na setkání dorazilo také 60 Evropanů z patnácti různých států. Workshopy a fóra se konaly ve francouzštině, angličtině a jazyce fon. Liturgii doprovázely také písně v jazycích yoruba a mina.
První podnět: Stát pevně v naději; ta je tvůrčí
Abraham uvěřil a měl naději, kde už naděje nebylo; tím se stal ‚otcem mnohých národů‘. (Ř 4, 18)V naději jsme bezpečně a pevně zakotveni. (Žd 6, 19)Kdo nepřijme království Boží jako dítě, jistě do něho nevejde. (Lk 18, 17)
V dnešním nestabilním světě nás znepokojuje násilí, utrpení a bezpráví. Celé stvoření sténá, jako by procházelo bolestí porodu. I Duch svatý sténá, ale je také oporou naší naděje. (viz Ř 8, 22.26) Co tedy můžeme dělat?
Víra je prostou důvěrou v Boha. Nenabízí předem připravené odpovědi, ale umožňuje nám, abychom nebyli paralyzováni strachem nebo malomyslností. Vede nás k tomu, abychom se angažovali, a posílá nás na cestu. Dává nám uvědomit si, že evangelium otvírá nekonečný obzor naděje tam, kde už naděje není.
Tato naděje není laciný optimismus, který zavírá oči před realitou, ale kotva zaklesnutá v Bohu. Je tvořivá. Její znamení už je možné nalézt i na těch nejbeznadějnějších místech na zemi.
- Odvažme se věřit v přítomnost Ducha svatého ve svém srdci a ve světě. Spoléhejme na ni, přestože je neviditelná.
- Kéž naše víra zůstane prostá, jako je prostá dětská důvěra! To neznamená obsah víry zjednodušovat, ale pevně se držet toho, co je v jejím středu: Boží lásky k lidstvu a všemu stvoření. Bible o tom vypráví příběh: od úplného počátku přes všechny překážky, a dokonce lidskou nevěru. Boha láska nikdy neunaví. Kéž v nás toto poselství udržuje naději živou!
- Aby nás i naše blízké toto poselství mohlo skutečně prostoupit, musíme se častěji scházet k modlitbě. Prostá krása modlitby odráží něco z Božího tajemství a může vést k osobnímu setkání s Bohem.
Druhý podnět: Zjednodušit svůj život, abychom se mohli dělit
Ježíš řekl: „Já jsem tichý a pokorného srdce.“ (Mt 11, 29)Zadarmo jste dostali, zadarmo dejte. (Mt 10, 8)Ježíš řekl bohatému mladíkovi: „Jdi, prodej, co ti patří, rozdej chudým… Pak přijď a následuj mne.“(Mt 19, 21)
Hrabivost – honba za penězi a úspěchem – vede k bezpráví a frustraci. Rozvíjet ducha sdílení, jak nás zve evangelium: to je jedna z cest, které v dnešní době musíme otevřít.
Volba jednoduchého života je pramenem radosti a svobody. Žít tak je lehčí. Jednoduchost v sobě nese průzračnost srdce. Aniž by byla naivní, odmítá být nedůvěřivá. Je protikladem pokrytectví. Umožňuje nám vstoupit bez obav do dialogu s každým, koho potkáme. Ježíšův život je toho příkladem.
- Snažme se o stále větší jednoduchost v materiálních záležitostech. To nás bude tváří v tvář lidskému trápení, ponižující bídy, utrpení migrantů nebo konfliktů po celém světě inspirovat k solidárním gestům.
- Podporujme se vzájemně při podněcování odvážných znamení naděje ve svém okolí, tam, kde pracujeme nebo studujeme, a berme na sebe zodpovědnost za sociální a ekologické problémy.
- Snažme se jednodušším a úspornějším životním stylem, který je ve větším souladu se stvořením, přispívat k boji proti ekologickým katastrofám a globálnímu oteplování. Tento zápas se netýká jen představitelů národů. Každý může přispět například upřednostňováním místních produktů, častějším využíváním hromadné dopravy…
- Nechme v sobě rezonovat tuto otázku: Jsem připraven/a následovat Krista, toho, který je tichý a pokorného srdce, zvolit si, že k němu navždy patřím, prostým „ano“, v duchu velkorysosti?
Třetí podnět: Být spolu, aby se mohla projevit dynamika evangelia
Každého dne první křesťané pobývali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a s upřímným srdcem. (Sk 2, 46)Jsou rozdílná obdarování, ale tentýž Duch; rozdílné služby, ale tentýž Pán. (1 K 12, 4-5)S láskou přijímejte i ty, kdo přicházejí odjinud – tak někteří, aniž to tušili, měli za hosty anděly. (Žd 13, 2)
Bible vypráví příběh dvou mužů: Petra a Kornélia, kteří se od sebe ve všech směrech hluboce lišili, ale kteří se setkali a v tomto setkání oba objevili pravdu, která jim do té doby nebyla známa. Museli být spolu, aby mohli pochopit, že Duch svatý boří zdi a sjednocuje ty, kteří mysleli, že si jsou cizí. Pouze tehdy, když jsme spolu, se projevuje dynamika evangelia. (Přečtěte si 10. a 11. kapitolu Skutků apoštolů.)
Když jsou křesťané rozdělení, ať už do různých denominací nebo v rámci jedné církve, není poselství evangelia srozumitelné. Budeme schopni kráčet společně a nedovolit, aby nás naše odlišnosti rozdělovaly? Pokud jako křesťané najdeme způsob, jak ukázat, že jednota v různosti je možná, pomůžeme celému lidstvu být svornější rodinou.
- Kristus sjednocuje do jednoho společenství muže a ženy, děti i starší lidi ze všech koutů, jazyků a kultur světa, dokonce i národy, které v dějinách stály proti sobě. Najděme jednoduché způsoby, jak toto ukázat na místech, kde žijeme.
- Pokud chtějí zůstat živá, jsou všechna společenství povolána, aby vycházela sama ze sebe. Osvojme si podle Božího obrazu pohostinný přístup ve vztahu ke křesťanům, jejichž postoje jsou nám vzdálené. Taková otevřenost srdce vyžaduje úsilí „překladu“, protože různá přesvědčení si mohou být navzájem cizí jako jazyky.
- Přestože mezi rozdělenými křesťany zůstává vzpomínka na oboustrannou nesnášenlivost v různých dějinných obdobích, odvažme se vzájemně se přijímat a odpouštět si, aniž bychom se snažili stanovit, kdo měl nebo neměl pravdu. Smíření není možné bez oběti.
- Pohostinnost jde ruku v ruce s poznáním ostatních v jejich odlišnosti. Pokud nejsme schopni přesvědčení druhých pochopit, buďme aspoň pozorní k jejich autentičnosti. Kéž má objevování ostatních slavnostní přídech!
Čtvrtý podnět: Prohlubovat přátelství a působit tak pokoj
Ježíš se nestydí nazývat nás svými bratry a sestrami. (Žd 2, 11)Ježíš řekl: „Vy však si nedávejte říkat ‚Mistře‘: jediný je váš Mistr, vy všichni jste bratři a sestry. A nikomu na zemi nedávejte jméno ‚Otec‘: jediný je váš Otec, ten nebeský.“ (Mt 23, 8–9) Také řekl: „Kdo činí vůli mého Otce v nebesích, to je můj bratr, má sestra i matka.“ (Mt 12, 50)Lidé přijdou od východu i západu, od severu i jihu, a budou stolovat v Božím království. (Lk 13, 29)
Přispívat k míru a spravedlnosti mezi národy je další z cest naděje, kterou dnes můžeme otevřít.
Pokoj ve světě začíná v srdci každého člověka. Právě naše srdce se musí změnit nejdřív. A tato změna zahrnuje jednoduché obrácení – dovolit Božímu Duchu, aby v nás přebýval, a přijmout pokoj, který se bude dál šířit a předávat od jednoho člověka k druhému. „Najdi vnitřní pokoj a tisíce lidí kolem tebe najdou spasení.“ (Serafim Sarovský, ruský mnich, který žil v letech 1759–1833.)
- Začněme psát svým životem novou kapitolu prosté solidarity, která překonává bariéry a zdi: skutečné zdi, postavené v různých částech světa, stejně jako zdi ignorance, předsudků a ideologie. Otevřme se odlišným kulturám i způsobům myšlení.
- Nedovolme, aby se do našeho srdce vloudilo zavrhování cizinců, protože odmítání ostatních je zárodkem barbarství. Místo abychom cizince viděli jako ohrožení své životní úrovně nebo kultury, přijímejme je jako členy jedné lidské rodiny. Vydejme se navštívit uprchlíky s tím prostým úmyslem, abychom je poznali a vyslechli si jejich příběhy. A pak – kdo ví? Možná budou následovat další solidární kroky.
- Setkávejme se s těmi, kdo se od nás liší. S těmi, kdo smýšlejí jinak než my, veďme dialog, ve kterém si skutečně vzájemně nasloucháme, aniž bychom spolu nesouhlasili ještě dřív, než se pochopíme. Vytrvejme na místech rozdělení. Stavějme mosty. Modleme se za ty, kterým nerozumíme a kteří nerozumí nám.
- Rozšiřujme znamení bratrství přes hranice náboženství. Setkávání s věřícími jiných náboženství nás povzbuzuje, abychom prohlubovali znalosti o vlastní víře a sami sebe se ptali, co nám Bůh chce říct a dát prostřednictvím těchto bratrů a sester, kteří se od nás liší.