Tolik lidí hledá smysl života. Hledají něco většího než laciné přísliby, které nám po většinu času zaplavují obrazovky. Nejsou lidé stvořeni k nějakému opravdovému účelu? Co nám může pomoct ho objevit?

Když se snažíme žít z důvěry víry, někdy se sami sebe ptáme: Co ode mě Bůh očekává? Toužíme po tolika věcech. Kterou cestou se dát, když chci jít s Bohem?

V uplynulém roce nás v Taizé navštívili mladí lidé z Ukrajiny, Palestiny, Libanonu, Nikaraguy, Myanmaru a dalších míst, kde zuří války a konflikty. Jejich víra a touha po spravedlivém a trvalém míru nám byly inspirací. Také jsme vyslechli svědectví lidí, kteří pracují nebo mají rodinu v Gaze. Vidíme bolest těch, jejichž blízcí byli drženi jako rukojmí, a slyšíme i nářek těch, kdo v represivních režimech usilují o spravedlnost.

Na Kubě jsem poznal odvážné lidi, kteří čelí ohromným těžkostem. Setkal jsem se se ženou, která vynaložila všechny svoje úspory, aby její vnuk měl všechno, co potřebuje do začátku nového školního roku. Jeho matka jako mnozí další Kubánci emigrovala a vydala se hledat lepší budoucnost jinam.

Na Kubě jsem poznal odvážné lidi, kteří čelí ohromným těžkostem. Setkal jsem se se ženou, která vynaložila všechny svoje úspory, aby její vnuk měl všechno, co potřebuje do začátku nového školního roku. Jeho matka jako mnozí další Kubánci emigrovala a vydala se hledat lepší budoucnost jinam.

Na mnoha místech se lidé ptají: Jak můžu využít svobodu, která mi byla dána, k vyjádření solidarity s těmi, kdo trpí? Snaží se najít způsoby, jak svou touhu milovat a pečovat proměnit ve skutek, jak dát životu službou a pomocí druhým smysl.

V našem světě je tolik krásy, ale taky tolik nespravedlnosti. Jaké místo v tom všem mám já? Co se po mně chce? To jsou otázky, které mi vyvstávají v srdci, když čelím složitosti života a rozhodnutím, před kterými stojím.

Prvními slovy, která Ježíš v Janově evangeliu pronesl, bylo: „Co hledáte?“ Tuto otázku jsem v Taizé položil šesti mladým dobrovolníkům z šesti zemí, které se nacházejí na čtyřech kontinentech. Následující text je inspirován tím, co mi řekli.

Chtěl bych jim i všem ostatním dobrovolníkům, kteří nám pomáhají s organizací setkání v Taizé, tráví čas s naší komunitou, aby se modlili a snažili se stále víc chápat Kristovo volání ve svých životech, poděkovat.

frère Matthew

 

Hledat ticho

Mnozí mladí lidé, když se jich po týdnu stráveném v Taizé zeptáte, co pro ně bylo nejdůležitější, mluví o zkušenosti s tichem. V extrémně propojeném světě, který je neustále v pohybu, se to může zdát překvapivé.

Když si uděláme čas a odstřihneme se od neustálých podnětů, může se stát, že se v tichu setkáme se svým skutečným já a také zahlédneme, co nás přesahuje.

V kráse Božího stvoření nás může obejmout šum vánku, bublání potoka i zpěv ptáků a dovést nás k vnitřnímu tichu, ve kterém se zhmatatelňuje spojení se vším, co existuje. Hvězdami naplněná noc nás může naplnit úžasem.^*

Ježíš vstoupil do světa tiše:^* „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“^* Ten, který byl u Boha a byl Bůh před počátkem všeho, přišel, aby byl s námi, pokorně a skromně se narodil v tichu noci^* – jako světlo, které září ve tmě.

A přesto toto ticho není prázdné. Stává se místem setkání. V tichu nejsme sami. Ovšem zápasíme s ním, protože nám mysl naplňuje tolik věcí. Jak se říká v Pravidlech Taizé: „Když se ti myšlenky rozutečou, nenaříkej nad tím, ale vrať se k modlitbě hned, jak si toho všimneš.“^*

Před mnoha staletími někdo vyslovil modlitbu: „Mé srdce si opakuje tvoji výzvu: Hledejte mou tvář. Hospodine, tvář tvou hledám.“^* Budeme se v tichu svého srdce stále znovu obracet k Bohu?

Modlitba je především toužení,^* tichá touha po pokoji v Boží přítomnosti. Pokud nevíme, jak se máme modlit, přichází Duch svatý, který se v nás modlí vzdechy, které jsou příliš hluboké na to, aby se daly vyjádřit slovy.^* Když nasloucháme nejhlubší části svého srdce, můžeme si uvědomit, že právě tam přebývá Duch svatý. Jsem tu sám před sebou a před Bohem, který ve mně dýchá.

Živý Bože, nauč mě hledat tě v tichu svého srdce, v kráse stvoření, v naslouchání tvému Slovu, v přijímání tvé pokorné přítomnosti.

Můžeme se odhodlat, že budeme každý den trávit čas v tichosti a vstupovat do Boží přítomnosti? Začít můžeme třeba jen pěti minutami. Nejprve si přečtěte krátký úryvek z Bible, poděkujte za to, co jste během tohoto dne dostali, nebo si prostě udělejte čas jen tak být.

 

Hledat směr

Ticho umožňuje opravdově poznávat. Pokud hledáme, kterým směrem se vydat, pomáhá nám naslouchat tomu, co je v našem nejhlubším nitru. Potřebujeme ale také vnitřní svobodu, abychom se mohli zodpovědně rozhodnout. Taková svoboda znamená přijmout svá omezení bez toho, že bychom se báli: strach nikdy není dobrý rádce a Bůh naše srdce nikdy nikam netlačí.

Každý touží někam patřit a cítit se do jisté míry bezpečně. Když hledáme autentický způsob života, mohou nám někdy ostatní lidé pomoct si uvědomit, kdo skutečně jsme. A můžeme být překvapeni, když se jejich prostřednictvím dozvíme něco, na co bychom sami nepřišli.

V Janově evangeliu se dočteme o dvou mladých lidech, kteří zůstávali v údolí Jordánu spolu se svým učitelem, Janem Křtitelem, kterému důvěřovali. Ten je ale nechtěl zadržovat a nasměrovává je k někomu jinému, k Ježíšovi. Oni odcházejí a jdou za ním.

Když je Ježíš uviděl, zeptal se jich: „Co hledáte?“ Když mu odpověděli: „Mistře, kde bydlíš?“, řekl jim: „Pojďte a uvidíte!“^*

Tyto dvě otázky shrnují proces hledání a objevování směru pro život s Kristem. Začínáme u vlastních tužeb, u projevů naší touhy po plnějším životě – „Co hledáte?“ – a pokračujeme tím, že je zaměříme na Ježíšovu osobu: „Mistře, kde bydlíš?“

Ježíš, který nás zve „Pojďte a uvidíte!“, je tichý a pokorného srdce a miluje nás láskou, která je bezpodmínečná, bezpečná a neochvějná. Odvážím se na jeho pozvání odpovědět i přesto, že váhám a mám pochybnosti?

Ježíši Kriste, ukaž mi cestu a dej, ať se po ní vydám.^*

Kteří lidé mi ukazují směr ke Kristu? Najděte si čas za ně vzdát díky.

 

Hledat radost

Jeden z dobrovolníků v Taizé mi řekl: „V mé zemi se mladí lidé snaží přežít ve světě, který nabízí všechno; ale hluboko uvnitř převládá strach, úzkost a deprese.“

Ze všech stran se na nás valí sliby radosti. Jenže tolik jich nedokáže přinést radost, která vydrží déle než jen krátký okamžik.

Ale vytryskne z hloubi našeho srdce, když si uvědomíme, že jsme milováni pro to, kdo jsme. Když pochopíme, že radost je dar, a ne něco, na co máme nárok, můžeme zjistit, že jsme připraveni ji přijmout. Pak už se nebudeme snažit si ji vynutit, ale necháme ji, aby nás nadnášela.

Ježíš a jeho přátelé byli pozváni na svatební hostinu,^* kde po nějaké době došlo víno. V tu chvíli něco chybí. Ježíš je mezi chudými. Setkává se s nimi v jejich chudobě a dává jim víc, než čekali. Chce, aby měli radost, a dělá vše pro to, aby to bylo možné.^*

Vzpomínám si, jak jsem před mnoha lety byl v Kalkatě v mateřském domě sester misionářek lásky. Na zdi byla slova Matky Terezy, která mi připomněla, že Bůh nás přijímá s našimi slabostmi a nechce po nás, abychom byli dokonalí. Nemusíme být vždycky silní.

Naše vnitřní chudoba v nás může vzbuzovat obavy, že nejsme dost dobří. To nás často vede k tomu, že skrýváme, kým ve skutečnosti jsme. Pokud se ale odvážíme stanout před Kristem s prázdnýma rukama, on je naplní a postupně tuto chudobu promění.

I ve chvílích, kdy pociťujeme smutek a vypadá to, že je radost pryč, je možné si vzpomenout, jak Ježíš mluvil o radosti, kterou nám nikdo nemůže vzít.^*

Milosrdný Bože, chtěli bychom přijímat tvou radost, ať už se nacházíme v jakékoli situaci. Když pochopíme, že nás miluješ a otevíráš nám cestu k životu, který nikdy neskončí, vytryskne tato radost z našeho nitra.

Přemýšlejte, jak můžeme přinášet radost ostatním. Sejděte se s někým osobně místo online. Někdy za drobnou službu, kterou udělám pro ostatní bez nároku na odměnu, dostávám mnohem víc, než jsem čekal, zvlášť když vidím radost ve tvářích těch, kterým jsem posloužil.

 

Hledat smysl

Touha po smyslu je v nás všech. Kde můžeme tuto touhu naplnit? Zatímco žijeme rušný život, někde uvnitř nás tichý hlas šeptá, že jsme milováni.

Jeden čelní představitel jménem Nikodém, který hledal skutečný smysl života, slyšel o Ježíšovi.^* Přišel za ním v noci, aby se s ním setkal a našel způsob, jak vetknout svoje myšlenky do slov.

Nejhlubší otázky, které máme o víře, životě a smrti, smyslu a účelu, často zůstávají nevyřčené. Ale dokud je nevyjádříme, něco v nás není uspokojeno, jako ani Nikodém nebyl spokojený.

Když takto hledáme, půjdeme za svými otázkami, dokud nás nepřivedou ke zdroji života? Možná nenajdeme odpovědi na všechny svoje otázky. Když se ale odvážíme následovat Krista, můžeme dospět k bodu, kdy se musíme s průzračnou důvěrou svěřit Bohu.^* Pak objevíme všeobjímající Boží lásku a dobrotu.

Smyslem Ježíšova života nebylo soudit lidstvo, ale umožnit, aby každý člověk pochopil, že ho Bůh miluje. Přichází, aby nám ukázal cestu lásky, která stále roste. To je jeho tajemství.

Nikodém se ke světlu přibližoval krok za krokem. Rok nebo dva po nočním setkání s Ježíšem se ho otevřeně zastal před jeruzalémskými úřady.^* O několik měsíců později, když byl Ježíš ukřižován, prokázal velkou statečnost.^* Odvážil se patřit do skupiny Ježíšových přátel. Odvaha ho přivedla do společenství.

Veď mě, laskavé světlo, uprostřed obklopující temnoty, veď mě dál… Nežádám, abych dohlédl až na obzor; jeden krok mi stačí.^*

Zkuste uspořádat setkání, na kterém každý promluví o tom, jak nachází smysl života. Pro některé to může být víra, pro jiné nějaká činnost, další třeba můžou mít víc otázek než odpovědí. Takové sdílení a pozorné naslouchání nás může vzájemně povzbudit. Pokud by to bylo vhodné, může setkání začít zpěvem vzývajícím Ducha svatého a skončit písní díkůvzdání.

 

Hledat spravedlivý svět

Nespravedlnost – ať už se jedná o devastaci životního prostředí,^* nerovnost, násilí, útlak nebo válku – vyvolává celou řadu emocí: rozhořčení, hněv, smutek a někdy i zoufalství. Nehrozí nám ale nebezpečí, že když se po právu rozhodneme proti tomu bojovat, uzavřeme se do svých názorů a přestaneme vidět cokoli jiného?^* Můžeme dokonce riskovat, že se chytíme do pasti algoritmu svého uvažování a necháme se vtáhnout do polarizace, která ohrožuje naši společnost.

Vystupme ze své bubliny a dovolme si konfrontovat svůj názor s přesvědčením ostatních, i když se s ním nemůžeme ztotožnit.

Někdy musíme být připraveni pojmout skutečnost v celé její složitosti, i když se pak může zdát, že řešení neexistuje.^* Poslouchat příběhy různých stran může být vyčerpávající, ale nevyslechnout je by bylo nespravedlivé.

Jedna mladá žena mi po večerní modlitbě v kostele v Taizé řekla: „Musím si uvědomit násilné sklony, které jsou ve mně, a nechat jim místo vedle mé touhy po rozjímání.“ Přišlo mi to velmi osvobozující. Místo potlačování takových pocitů nebo předstírání, že neexistují, jim vyčlenila místo vedle touhy po Bohu.

Existuje nebezpečí, že nás ovládnou destruktivní síly, které jsou v každém z nás. Démonizovat lidi, nebo dokonce celé národy je tak snadné. Pak hrozí, že nás pohltí spirála, kde se násilí stále opakuje. Rozjímání – modlitba – nás otevírá jinému rozměru, vede nás k usmíření s tím, co nosíme v sobě, a k hledání způsobů, jak stavět mosty.

Je tu Duch svatý, který nás vede po cestě, na které můžeme dělat odvážná rozhodnutí. Bratr Roger, který začal život naší komunity v Taizé, mluvil o tvůrčím násilí tvůrců pokoje,^* které jim umožňuje nepodlehnout pokušení opustit cestu evangelia.

Ježíš ztělesňuje svět spravedlnosti a pravých vztahů, který evangelia nazývají Božím královstvím. Pocítil ale hněv a zpřevracel stoly prodavačů a směnárníků v chrámu, aby udělal místo pro Boha.^* Ježíš ostře vystupoval proti náboženskému pokrytectví, ale byl i schopen přijmout náboženského představitele, jako byl Nikodém. Znal se s farizeji a přijímal jejich pohostinství,^* ale také jídal s lidmi vyloučenými ze společnosti. Měl neochvějnou lásku ke ztraceným ovcím svého izraelského lidu,^* ale ocenil víru římského setníka a uzdravil mu dítě;^* a nechal se oslovit vírou pohanské ženy, kterou potkal na cestě v cizích krajích.^*

Ježíš riskoval a navazoval vztahy s odlišnými lidmi a tím posiloval důvěru a ztělesňoval moc usmiřovat, kterou Bůh má.^*

Vědomí toho, že světlo svítí ve tmě a že vítězství Boží lásky se může projevit prostřednictvím jednoduchých gest lidské dobroty, nám může dát svobodu začít jednat.

Ježíši Kriste, když jsi žil na zemi, neváhal jsi odsuzovat nespravedlnost, ale snažil ses budovat mosty mezi sebou a těmi, které jsi na své cestě potkal. Posilni v nás touhu překlenovat propasti, které rozdělují lidi a národy, aby na tomto světě mohla vzkvétat spravedlnost.

Které konkrétní kroky můžeme podniknout, abychom stavěli mosty tam, kde vládne rozdělení? Je těžké, když má člověk jednat sám. Společně se zamýšlejte, sbírejte nápady a jako skupina se vydejte k těm, kdo jsou na okraji společnosti. Co obnáší to, když chceme naslouchat lidem s odlišnými názory, porozumět jejich obavám a zároveň se držet svých evangelijních hodnot?

 

Hledat společenství

Jedna z dobrovolnic v Taizé mi řekla: „Chci žít v souladu se svými hodnotami i hodnotami evangelia. Když se rozhoduju, ptám se sama sebe, zda je to rozhodnutí přijatelné pro ostatní, pro planetu a pro mě. Chceme vytvářet lepší svět.“

Společenství mezi lidmi navzájem, se stvořením, s Bohem – jsme po izolaci způsobené pandemií připraveni znovu vytvářet svět společenství,^* svět, který se stará?^* Všechno je propojené; všichni patříme jeden ke druhému ve společném domově, ve stvoření, které nám bylo dáno.

Ježíšovo společenství se na kříži rozpadlo. Jidáš ho zradil. Petr ho zapřel. Většina jeho přátel se rozutekla. Zdálo se, že veškerá jeho práce, kdy se snažil vytvářet láskyplné společenství, které přijímá každého, vyšla naprázdno. Nebál se riskovat a byl připraven obětovat svůj život i za ty, kteří ho měli odmítnout. Ale v nejtemnější chvíli se u paty kříže společenství znovu rodí.^*

Podle Janova evangelia zůstávají s Ježíšem až do samého konce čtyři ženy a jeden muž. Beze slov, prostě tam jsou. Stávají se svědky společenství, které Ježíš stále vytváří, i když se zdá, že už se nedá nic dělat.

Nepřátelství a odmítání narušují společenství mezi lidmi. Ježíš na kříži bere toto nepřátelství a odmítání na sebe a obnovuje společenství právě v okamžiku největšího utrpení.

Ježíš na kříži svěřuje milovaného učedníka své matce jako dalšího syna a on, který zde reprezentuje všechny budoucí učedníky, které Ježíš miluje, ji přijímá do svého domu. Rodí se tu nová rodina: společenství věřících v Ježíše – církev, zrozená nikoli lidským způsobem z triumfu a vítězství, ale z lásky, která je větší než němé ticho utrpení. Kdo by z takového společenství mohl být vyloučen?^*

V církvi jsme povoláni stát po boku trpících a obětí nespravedlnosti.^* Všichni jsme lidé: máme se navzájem přijímat spravedlivě a čestně, máme respektovat svobodu a integritu každého člověka.

Ježíš dovršuje své dílo, když v předvečer šabatu, sedmého dne týdne, umírá,^* stejně jako Bůh sedmý den dokončil své stvořitelské dílo a viděl, že všechno „je velmi dobré“.^* Ježíšův dar, kdy na kříži odevzdal svůj život, je počátkem nového stvoření. Umírá násilnou smrtí – ale z jeho těla vytékají „proudy živé vody“,^* vody,^* která není nic jiného než Duch svatý, který obnovuje tvář země.

Ježíšovo tělo je uloženo do nového hrobu v zahradě. Takovou zahradou se má stát naše země.^* A v tichu sedmého dne, který následuje, začíná zraněné stvoření, jehož jsme součástí a které je svěřeno do naší péče, svou tajemnou proměnu.

Ježíši Kriste, ty jsi daroval svůj život za každého člověka a ukazuješ nám, jak daleko jsi ochoten pro nás zajít. Kéž s tvou matkou Marií a milovaným učedníkem zůstáváme u paty kříže a přijímáme to, co nám říkáš.

S kým máme být? Jak zakoušíme společenství? Studenti mohou společně bydlet, modlit se a jíst – zejména studenti ze zahraničí. Ostatní se mohou scházet jednou týdně u někoho doma. Těm, kdo mají dojem, že jsou mimo, ukažte, že jsou vítáni, a pomozte jim tak jednoduše překonat pocit nespravedlnosti.

 

Hledat pokoj

Toužíme po pokoji – vnitřním pokoji i míru na tomto světě, který Bůh tak miluje. „Začněte pracovat na pokoji ve svém nitru, abyste, jakmile ho dosáhnete, mohli přinášet pokoj ostatním,“^* řekl jeden věřící ve 4. století.

Když se Ježíš ráno o velikonoční neděli setkal s Marií Magdalskou v zahradě, zeptal se jí: „Proč pláčeš? Koho hledáš?“^* Když poznala, že ten, po kterém toužila, nebyl smrtí přemožen, proměnily se její slzy v radost. Ježíš ji pak poslal, aby se o to, co viděla a slyšela, podělila s jeho ostatními přáteli.

Když se s nimi Ježíš krátce nato setkal a oni byli stále celí vystrašení, řekl jim nejprve: „Pokoj vám!“^* Vstoupil do jejich strachu a otevřel je pokoji, který přináší svou přítomností. Dechl na ně Ducha svatého a svěřil jim odpovědnost za pokračování jeho díla smíření.

Pokoj, který jim Ježíš před svou smrtí slíbil, „pokoj, který svět nemůže dát“,^* je mnohem víc než jen absence konfliktů. Mezi významy biblického slova šalom patří taky obnova a celistvost. To je ten Boží pokoj, který nám byl svěřen, abychom o něj mohli pečovat a rozvíjet ho.

Když pomáháme druhým objevit svobodu a pokoj, které se jim nabízejí, když děláme, co je v našich silách, abychom bořili bariéry nepřátelství nebo zdi, které je omezují, pak máme účast na samotném Božím životě. A nejdeme po stejně cestě také tehdy, když se díváme na stvoření s úžasem a vděčností a projevujeme mu péči?

Všichni potřebujeme nechat se zaplavit pokojem, který nám přislíbil vzkříšený Kristus. Tak můžeme společně putovat, navzájem se doprovázet a krok za krokem rozsévat naději.^* Budeme se snažit, třeba jen prostřednictvím těch nejjednodušších činů, každý svým způsobem a tam, kam nás Bůh postavil, stát se znamením smíření a poutníky pokoje?

Naslouchejte hlasům těch, kteří trpí kvůli zhoubným konfliktům nebo násilí, s nímž se setkáváme v naší společnosti. Můžeme například udržovat kontakty s lidmi, kteří žijí ve válečných zónách. Podporujte ty, kdo usilují o spravedlnost v zemích s represivními režimy nebo s vládami, které podporují válku. Byli by někteří z těchto lidí ochotní podělit se o to, co zažili? Připravte vigilii s modlitbou za mír a vyslechněte si některé z těchto příběhů. Naslouchejte tomu, co nám dnes říká Duch svatý.

Požehnej nám, Bože lásky. Ať Duch svatý stále vede naše kroky, když kráčíme se vzkříšeným Kristem. Ať vždycky toužíme být poutníky naděje, poutníky pokoje.